JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1048/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné Firma F., s.r.o., proti povinnému T. S., zastoupenému advokátem, pro 10.146,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 Nc 3071/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 7. 2004, č.j. 22 Co 88/2004-49, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 5. 12. 2003, č.j. 1 Nc 3071/2003-33, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím – soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté lhůtě počítané ode dne, kdy lhůta začala běžet poprvé (§ 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“), a v určitých případech (nikoliv ovšem v dané věci) v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§ 408 odst. 2 obch. zák.). Splatnost vymáhaných pohledávek nastala v květnu, červenci a listopadu 1993, kdy také začala poprvé běžet promlčecí lhůta pro uplatnění těchto pohledávek; návrh na nařízení exekuce, podaný dne 12. 2. 2003, je tedy nutno mít za včasný, v důsledku čehož nelze mít za důvodnou povinným vznesenou námitku promlčení vymáhaného práva a z ní dovozovanou nepřípustnost exekuce, resp. existence důvodu pro zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“, srov. ustanovení § 55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnost /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).

V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – povinný odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování překročil zákonnou pravomoc, neboť „de facto“ právo nevykládal, ale tvořil. Svou „zákonem nepodloženou a soudem účelově vytvořenou konstrukcí“ promlčení práva na uspokojení (zaplacení) judikátní pohledávky vzniklé z obchodně závazkových právních vztahů totiž odvolací soud dle přesvědčení dovolatele založil „stav odporující zákonu“, přičemž jeho právní názor zaujatý při posouzení uvedené otázky je nadto nutné mít za „právně vadný“. Dovolatel uvedl, že v řízení o výkon rozhodnutí a v exekučním řízení je „esenciálním předmětem promlčení právo na plnění (pohledávky) a nikoliv, jak uvádí odvolací soud, právo na výkon rozhodnutí. Skutečnost, že věřitelovo právo na plnění (pohledávka) bylo osvědčeno rozhodnutím soudu v předcházejícím řízení, má vliv toliko na běh promlčecí doby, nikoliv však na předmět promlčení“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že při svém rozhodování „ignoroval“ ustanovení § 402 a § 405 obch. zák. Vymáhané pohledávky se staly splatnými v květnu, červenci a listopadu 1993, platební rozkaz sp. zn 2 Ro 199/96 nabyl právní moci dne 28. 8. 1996, od následujícího dne tedy pokračoval běh zbývající části promlčecí doby (zastavené podáním návrhu na vydání uvedeného platebního rozkazu) dle ustanovení § 398 obch. zák. Návrh na nařízení exekuce, podaný dne 12. 2. 2003, je tedy nutné mít za opožděný, resp. podaný v době, kdy právo na vymožení dotčených pohledávek již bylo promlčeno. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř. je sice dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (a ve smyslu § 51 odst. 2 a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. zastavení exekuce), avšak nikoli bez dalšího, nýbrž jen za podmínek vyložených § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle něho je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Námitka existencí vady řízení (pod niž je podřaditelné dovolatelovo tvrzení o „překročení soudní pravomoci“), odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovala), se – ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. – může uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné, a sama o sobě je pro založení přípustnosti dovolání bezcenná.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Ačkoli povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesl, jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Otázku promlčení pravomocně přiznaného práva vyplývajícího z obchodního závazkového vztahu odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí, podle níž toto právo se ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. promlčuje v deseti letech ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé; u práva na plnění závazku tedy podle § 392 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2006 pod č. 13, dále usnesení téhož soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 316/2005, a ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1943/2005).

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2006

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. October 2006