JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1014/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné H., a. s., proti povinnému M. N., zastoupenému advokátem, pro částku 2,940.285,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 Nc 1294/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze 17. 10. 2005, č.j. 15 Co 678/2005-31, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. 7. 2004, č.j. 4 Nc 1294/2004-7, jímž okresní soud nařídil exekuci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 8. 1. 2004, č.j. 18 T 10/2003-1200, kterým byl povinný (společně a nerozdílně s B. D.) zavázán k zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a jejím provedením pověřil označeného soudního exekutora. S odvolací námitkou povinného, že tvrzení oprávněné v návrhu na nařízení exekuce, že totiž na uspokojení pohledávky nebylo zaplaceno „přes četné urgence“ nic, není pravdivé, se odvolací soud vypořádal závěrem, že taková okolnost je pro nařízení exekuce právně nevýznamné, jelikož k jejímu nařízení „stačí tvrzení oprávněného, že povinnost nebyla splněna dobrovolně“. Skutečnost, že povinný proti vykonávanému titulu podal ústavní stížnost, podle odvolacího soudu důvodem ke zrušení usnesení, jímž okresní soud nařídil exekuci, není.

V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti a aniž výslovně uvádí, které dovolací důvody uplatňuje, povinný namítá, že „exekuční titul…byl vydán v rozporu s Listinou základních práv a svobod, jelikož mu nebylo umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Již v průběhu trestního řízení…vznesl zásadní námitky a důkazy svědčící v jeho prospěch, avšak soud rozhodující v prvním stupni ani soud odvolací se těmito námitkami a důkazy nezabývaly, čímž porušily jeho základní práva a svobody. Vzhledem k tomu výkon rozhodnutí být nařízen neměl, případně mělo být usnesení o jeho nařízení odvolacím soudem zrušeno, jelikož výkon je nepřípustný, protože zde je důvod, pro který výkon nelze vykonat“.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Povinný se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval (a pojem „zásadní právní význam“ tak ostatně ani nepoužil), a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Z obsahu – ostatně velmi kusého – dovolání je zjevné, že povinný namítá jak věcnou nesprávnost k exekuci navrženého rozsudku, tak vady trestního řízení, jež spatřuje především v okolnosti, že se soud v trestním řízení nezabýval jeho námitkami a důkazy svědčícími v jeho prospěch. Podkladový titul však soud při nařízení exekuce oprávněn přezkoumávat po stránce věcné není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).

Nejvyšší soud také v mnoha rozhodnutích, použitelných obdobně i pro předmětnou věc, v níž je exekučním titulem rozsudek trestního soudu, resp. (konkrétně) jeho výrok o náhradě škody vydaný v tzv. adhezním řízení, (např. v usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu § 229 o.s.ř., nebo „jinou“ vadou podle § 241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Tvrdí-li tedy dovolatel, že v řízení podle trestního řádu nebylo přihlédnuto k jeho námitkám a navrženým důkazům, je tato okolnost pro nařízení exekuce bez právního významu, jelikož exekuční soud (viz výše) z případných vad nalézacího (zde trestního) řízení žádné důsledky vyvodit nemůže; irelevantní pro nařízení exekuce je proto také argument, že se námitkami a důkazními návrhy vznesenými v trestním řízení nezabývaly ani exekuční soudy.

Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. června 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 22. June 2006