JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tvo 4/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 14. ledna 2002 stížnost obviněného R. F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2001, sp. zn. 1 Ntv 15/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2001, sp. zn. 1 Ntv 15/2001, byla obviněnému R. F. podle § 71 odst. 3 tr. řádu a § 350c odst. 2 tr. řádu prodloužena vyhošťovací vazba do 31. 1. 2002.

Proti tomuto usnesení podal obviněný v zákonné lhůtě stížnost s odůvodněním, že k poslednímu prodloužení vyhošťovací vazby (usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 1 Ntv 9/2001, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 4 Tvo 137/2001) došlo z důvodu vystavení cestovních dokladů s tím, jak je v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedeno, že cestovní doklady budou v prodloužené době (tj. do 21. 12. 2001) pro obviněného opatřeny. Za této situace považuje obviněný napadené usnesení za nezákonné, neboť v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci nebyly dány žádné konkrétní skutečnosti, pro které v minulosti docházelo k prodlužování vyhošťovací vazby a které by prodlužování vazby odůvodňovaly, což je patrné ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež napadenému usnesení předcházelo, a zjistil, že stížnost není důvodná.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. 2 T 52/92, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 1994, sp. zn. 6 To 42/94, byl R. F. odsouzen pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému R. F. podle § 57 tr. zák. uložen i trest vyhoštění.

Na základě příkazu ze dne 1. 7. 1997, č. j. PPR-98739/RCP-C-223-97, jež byl vydán orgánem cizinecké a pohraniční policie, byl obviněný zajištěn pro účely realizace výkonu trestu vyhoštění. Z tohoto zajištění byl dne 31. 7. 1997 obviněný F. propuštěn, neboť v uvedené době nebyla potvrzena totožnost obviněného orgány Svazové republiky Jugoslávie a zastupitelský úřad tohoto státu v Praze obviněnému nevystavil cestovní doklady, jež jsou k vyhoštění potřebné. Vzhledem k neznámému pobytu obviněného na území České republiky vydal předseda senátu Krajského soudu v Brně dne 18. 11. 1997 příkaz k zatčení. Tento byl realizován dne 26. 9. 1999, kdy byl obviněný F. zatčen při cestě z České republiky do Slovenské republiky na hraničním přechodu v Hodoníně, kde se prokazoval padělanými doklady státního občana Slovinské republiky.

Rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 1 T 52/92, byl odsouzený podle § 350c odst. 1 tr. řádu vzat do vyhošťovací vazby. Zákonná dvouletá lhůta vazby uplynula dne 29. 9. 2001.

O návrhu na prodloužení vazby rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 1 Ntv 9/2001 tak, že lhůtu trvání vazby prodloužil do 21. 12. 2001. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, která byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 4 Tvo 137/2001, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.

Dne 6. 12. 2001 obdržel Vrchní soud v Olomouci návrh předsedy senátu Krajského soudu v Brně na prodloužení vyhošťovací vazby obviněného, ve kterém jsou konstatovány skutečnosti, pro které dosud nedošlo k realizaci trestu vyhoštění s tím, že za dostatečnou je pokládána lhůta do 21. 2. 2002.

Vrchní soud v Olomouci poté, co zjistil, že návrh byl podán osobou oprávněnou v zákonné lhůtě, rozhodl v souladu se zákonem, když i nadále shledal existenci důvodu vazby podle § 350c odst. 1 tr. řádu.

Ještě před rozhodnutím o podaném návrhu si vrchní soud vyžádal zprávu Policejního prezidia České republiky, ze které zjistil důvodnost předpokladu, že k realizaci trestu vyhoštění obviněného dojde dne 21. 12. 2001. Protože však nešlo předem vyloučit možnost, že by se realizace trestu vyhoštění do uvedeného data neuskutečnila, dospěl vrchní soud k závěru o potřebnosti vyhošťovací vazbu obviněného prodloužit postupem podle § 71 odst. 3 tr. řádu do 31. 1. 2002. Jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, mohlo by dojít ke zmaření účelu dosavadního omezení osobní svobody obviněného vyhošťovací vazbou.

Jestliže tedy Vrchní soud v Olomouci prodloužil lhůtu vyhošťovací vazby obviněného do 31. 1. 2002, učinil tak na dobu nezbytně nutnou k zabezpečení dalších procesních úkonů k tomu, aby byl trest vyhoštění realizován. Za dobu nezbytně nutnou je totiž třeba považovat dobu přiměřenou k opatření všech dokladů potřebných k vyhoštění obviněného. Jak se ukazuje, původní prodloužení vazby k tomuto nestačilo a tak bylo nezbytné vazbu prodloužit znovu. Současně je však nutné upozornit, že vazbu z těchto důvodů nelze prodlužovat donekonečna a je na orgánech k tomu příslušných, aby zintenzívnily svoji snahu a nové lhůty využily ke splnění účelu, ke kterému byla určena.

Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným se Nejvyšší soud ztotožnil s výrokem napadeného usnesení a proto stížnost obviněného R. F. jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 14. ledna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Pavel Kučera

Vydáno: 14. January 2002