JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 962/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2006 dovolání podané obviněným E. S. , a dovolání podané obviněným P. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 12 To 447/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 67/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného E. S. a dovolání obviněného P. F. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 1 T 67/2005, byl obviněný E. S. uznán vinným vícero skutky, kvalifikovanými jako (I.) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., (II.) trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a (V.) trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněný P. F. uznán vinným vícero skutky, kvalifikovanými jako (I.) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., (II.) trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., (III.) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný, ukončený ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a (IV.) trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Hradci Králové se obvinění uvedené trestné činnosti dopustili tím, že:

obviněný E. S. a obviněný P. F.

(I.) – na podzim roku 2003 v Hradci Králové při prodeji bytu o velikosti 1+1 v 10. nadzemním podlaží domu na tř. E. B. v H. K. na pozemku v katastrálním území obce H. K., přislíbili E. F. úhradu jejích závazků vůči pronajímateli, zajištění prodeje bytu z pronajímatele na její osobu, zajištění náhradního bydlení a vyplacení zbylé části tržní ceny z prodeje bytu, dne 13. 11. 2003 si P. F. nechal vystavit od E. F. plnou moc za účelem převodu bytu, ačkoliv se plná moc nevztahovala na převzetí kupní ceny při prodeji bytu a byla mu k 8. 2. 2004 vypovězena, společně s E. S. nadále vystupovali jako zástupci E. F., připravili prodej bytu a od A. K. z realitní kanceláře P. R., od které E. S. převzal jako zástupce prodávajícího ve dnech 17. 12. 2003, 8. 1. 2004 a 20. 2. 2004 dohodnutou kupní cenu v celkové výši 650 000 Kč, z které oprávněně společně využili z poskytnutých peněz pouze částku ve výši 122 616 Kč na úhradu závazků E. F., avšak nesehnali ani náhradní bydlení a ani jí nepředali zbylou část peněz ve výši 527 384 Kč, tuto částku si rozdělili v blíže nezjištěném poměru pro svoji potřebu a způsobili tak E. F. škodu ve výši nejméně 527 384 Kč,

– v srpnu roku 2003 v H. K. při prodeji bytu o velikosti 1+1 v 9. nadzemním podlaží domu na tř. E. B. v H. K. na pozemku v katastrálním území obce H. K., přislíbili R. K. úhradu jejich závazků vůči pronajímateli, zajištění prodeje bytu z pronajímatele na její osobu, zajištění náhradního bydlení v domě s pečovatelskou službou H. nebo H., přičemž dne 2. 11. 2003 si P. F. nechal vystavit od R. K. plnou moc za účelem převodu bytu, společně s E. S. nadále vystupovali jako zástupci R. K. a připravili prodej a ačkoliv se plná moc nevztahovala na převzetí kupní ceny při prodeji bytu, od A. K. z realitní kanceláře P. R. E. S. převzal jako zástupce prodávajícího ve dnech 18. 11. 2003 a 3. 2. 2004 dohodnutou kupní cenu v celkové výši 700 000 Kč, přičemž E. S. neměl nikdy vystavenou plnou moc pro zastupování R. K., oprávněně využili z poskytnutých peněz pouze částku ve výši 146 070 Kč na úhradu závazků R. K., avšak bydlení v domě s pečovatelskou službou H. nebo H. jí nesehnali a ani jí nepředali zbylou část peněz ve výši 553 930 Kč, tuto částku si rozdělili v blíže nezjištěném poměru pro svoji potřebu a způsobili tak R. K. škodu nejméně ve výši 553 930 Kč,

(II.) dne 15. 6. 2004 v H. K. na Magistrátu města H. K. společně a po předchozí domluvě předložili vyplněnou žádost o vydání cestovního pasu na jméno S. S., k tomu P. F. předložil dvě své fotografie a občanský průkaz na jméno S. S., kdy požadoval vydání nového cestovního pasu, aby tak jeho fotografie byly umístěny do nově vydaného pasu na jméno S. S., kdy si pracovnice magistrátu všimla rozdílu podoby P. F. a osoby na fotografii na občanském průkazu na jméno S. S.,

obviněný P. F.

(III.) – v přesně nezjištěnou dobu v měsíci květnu 2004 v P. uzavřel pod jménem S. S., a za použití občanského průkazu na toto jméno, nájemní smlouvu s manželi P. a M. K. na byt v G. ulici v P., do bytu se nastěhoval, od manželů K. získal list vlastnictví a kupní smlouvu k bytu, který se následně v realitní kanceláři P. R., ul. H., P., pokusil prodat, kdy se představil jako majitel bytu pan K., realitní kanceláři předal klíče od bytu, list vlastnictví a kupní smlouvu, uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, kdy cena bytu byla stanovena na částku 575 000 Kč, po vyzvání k ověření podpisu na smlouvě o smlouvě budoucí a na ověření podpisu manželky M. K. na opisu plné moci se již do kanceláře nedostavil a svým jednáním způsobil manželům P. a M. K. škodu ve výši 575 000 Kč,

– dne 14. 6. 2004 v obci S., v autobazaru F. P., vylákal osobní motorové vozidlo zn. Ford Focus Combi 2.0 16V Ghia, tak, že na jméno S. S. a s pomocí padělaných dokladů na toto jméno uzavřel prostřednictvím služby Autokredit s nulovou akontací smlouvu o půjčce se společností G. C. M., a. s., se sídlem ul. V., P., kdy mu byla tato půjčka poskytnuta, vozidlo v hodnotě 256 317 Kč převzal, neuhradil akontaci ani splátku, vozidlo použil pro svoji potřebu a nevrátil jej a způsobil tak společnosti G. M. M., a. s. (dříve G, C. M., a. s.) škodu ve výši 256 317 Kč,

(IV.) dne 24. 5. 2004 v H. K. v klientském centru e., a. s., v ulici S. K. N., založil za použití dokladů – občanského průkazu a duplikátu rodného listu na jméno S. S. – účet, uzavřel smlouvu o poskytování bankovních služeb, smlouvu o vydání a používání platebních karet, podpisový vzor a základní nastavení účtu, které podepsal jménem S. S., tím způsobil vážnou újmu na právech S. S. a e., a. s. způsobil škodu ve výši 991 Kč,

a obviněný E. S.

(V.) dne 27. 4. 2004 v H. K. uzavřel jako podnájemce s pronajímatelem J. Ch. podnájemní smlouvu na byt o velikosti 1+0 v 10. patře domu na tř. E. B., kde se zavázal nepředat byt bez souhlasu pronajímatele jiné osobě, uzavřenou smlouvu však upravil tak, že překopíroval jméno podnájemce a podpis z platné smlouvy, do kolonky podnájemce vepsal osobní data R. K., takto upravenou smlouvu předložil v květnu 2004 R. K. k podpisu a po tom, co ji podepsal, ji nastěhoval do předmětného bytu jako podnájemce ačkoliv věděl, že R. K. v předchozím bydlišti nehradila nájem a způsobil tak J. Ch. vážnou újmu na právech, spojených s rozhodováním o bytu.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný E. S., obviněný P. F., poškozený J. Ch. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 1. 2006 tak, že:

(I.) z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ve všech výrocích o trestech zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že:

1. obviněnému E. S. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem (I.) nezměněn, a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 T 128/2003, uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněný E. S. zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč, přičemž mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že peněžitý trest nebude vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému E. S. rovněž trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu poskytování služeb v oblasti řešení platební neschopnosti třetích osob ve výměře pěti let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil rovněž výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 T 128/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

2. obviněnému E. S. za trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem (II.) nezměněn, a dále za trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., uvedený pod bodem (V.), ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině rovněž nezměněn, uložil podle § 209 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,

3. obviněnému P. F. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ve výroku o vině pod body (I.), (II.), (III.), (IV.) nedotčen, uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl obviněný P. F. podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále mu uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu poskytování služeb v oblasti řešení platební neschopnosti třetích osob na dobu pěti let.

(II.) odvolání obviněného E. S., obviněného P. F. a poškozeného J. Ch. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Ve výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, bylo oběma obviněným uloženo podle § 228 odst. 1 tr. ř., aby rukou společnou a nerozdílnou uhradili poškozené R. K. škodu ve výši 540 900 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl soudem prvního stupně poškozený J. Ch. odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl doručen mimo jiné obviněnému E. S. dne 7. 2. 2006, jeho obhájci JUDr. J. S. dne 6. 2. 2006, obviněnému P. F. dne 9. 2. 2006, jeho obhájci JUDr. E. P. dne 6. 2. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v H. K. dne 6. 2. 2006.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, a v návaznosti na to i proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, podal obviněný E. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. S. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 22. 3. 2006.

Dovoláním napadl výrokovou část rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a v návaznosti na to i výrokovou část rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. Jako dovolací důvod uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení skutku obviněný E. S. ve svém dovolání uvedl, že nejednal v úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku tím, že by někoho uvedl v omyl, a tedy nespáchal trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., a dále že nespáchal ani jeden z trestných činů poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť se na prvém skutku vůbec nepodílel a u druhého skutku rozhodly soudy při absenci subjektivní stránky.

Obviněný ve svém dovolání dále namítá, že jeho jednání postrádalo jednoznačnou snahu někoho uvést v omyl, protože bylo od počátku zřejmé, jakým způsobem budou majetkové operace provedeny a byla provedena s vědomím všech účastníků.

K otázce, zda částka získaná z prodeje bytů byla předána prodávajícím (tj. E. F. a R. K.), obviněný E. S. uvedl, že sice příslušné částky převzal od pracovnice realitní kanceláře A. K., což potvrdil podpisem na příslušných dokladech, ale dále tyto částky předal spoluobviněnému P. F., který toto převzetí potvrdil podpisem příjmových dokladů. Obviněný k tomu dále uvedl, že se spoluobviněný P. F. k tomuto v přípravném řízení doznal a pokud později uvedl, že peníze fakticky nedostal, je výpověď obviněného S. v tomto smyslu od začátku trestního řízení neměnná, o pravdivosti jeho verze nasvědčují i zmíněné příjmové doklady, podepsané spoluobviněným P. F.

Pokud poškozené tvrdí, že peníze nepřevzaly, pak obviněný uvedl, že by bylo namístě kvalifikovat jednání jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a je třeba zodpovědět otázku, kdo z obou obviněných si eventuálně peníze přisvojil. K této otázce obviněný E. S. uvedl, že správnost jeho verze, tj. že si příslušné částky ponechal spoluobviněný P. F., potvrzuje právě existence příjmových dokladů s podpisy spoluobviněného P. F. a jeho původní vyjádření, že totiž peníze převzal proti podepsaným příjmovým dokladům.

Obviněný dále pro zvýraznění absence podvodného jednání ve svém dovolání poukázal na to, že v postupu, kdy privatizací bytů a jejich následným prodejem mělo být dosaženo úhrady dluhů poškozených vůči vlastníku bytů – Statutárnímu městu H. K., nelze spatřovat nic nezákonného, a že na takovém postupu mělo nemalý zájem jak samotné Statutární město H. K., tak i realitní kancelář P. R., která takto dosahovala nemalého zisku. Jednání vykazující znaky zpronevěry pak obviněný nespáchal z důvodů výše již uvedených.

Ohledně trestných činů poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. namítá obviněný E. S. nesprávnost skutkových závěrů, a to, že v prvním případu po předchozí domluvě s P. F. předložil vyplněnou žádost o vydání cestovního pasu na falešné jméno. Podle názoru obviněného E. S. totiž z důkazů vyplývá, že takové aktivní jednání nevykonal, přičemž měl pouze na žádost spoluobviněného P. F. vystavený cestovní doklad vyzvednout. Podobně pak obviněný E. S. namítá nesprávnost skutkových závěrů i v druhém případě, kdy tvrdí, že J. Ch. šlo jen o úhradu za užívání za byt a do doby, než poškozená R. K. přestala platit nájemné, se o věc nezajímal. Závěrem obviněný uvádí, že ani v tomto případě nesledoval poškození J. Ch., a proto je podle něj právní posouzení jeho jednání jako trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. nesprávné.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný E. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 12 To 447/2005, a v návaznosti na to i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 1 T 67/2005, a aby podle § 265l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyššímu soudu České republiky bylo kromě popsaného dovolání doručeno dne 16. 5. 2006 podání obviněného E. S., jenž je označeno jako doplnění dovolání ze dne 20. 3. 2006. Dne 14. 8. 2006 pak bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno další podání obviněného E. S., které je, stejně jako v předchozím případě, označeno jako doplnění dovolání.

Nejvyšší soud České republiky se oběma posledně uvedenými podáními obviněného E. S. nemohl zabývat, neboť byla podána po uplynutí zákonné lhůty dvou měsíců stanovené § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř. pro podání dovolání, když rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, bylo doručeno obviněnému E. S. dne 7. 2 2006 a jeho obhájci JUDr. J. S. dne 6. 2. 2006. Nelze rovněž přehlédnout, že uvedená podání nebyla učiněna prostřednictvím obhájce obviněného, ale přímo obviněným, a nelze je proto považovat za dovolání, resp. za doplnění dovolání, byť jsou takto označena (srov. § 265d odst. 2 tr. ř.).

Rovněž obviněný P. F. podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006 prostřednictvím svého obhájce JUDr. E. P. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 20. 3. 2006.

Svým dovoláním napadl výrokovou část rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a v návaznosti na to i výrokovou část rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. Jako dovolací důvod uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení přitom obviněný P. F. spatřuje v následujících skutečnostech:

Pokud jde o skutky uvedené pod bodem (I.) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, související s „privatizací“ bytů poškozené F. a poškozené K., uvedl ve svém dovolání obviněný P. F., že nikdy nechtěl svým jednáním nikoho uvést v omyl, nikoho v omyl neuvedl a ani vědomě nevyužil ničího omylu. V této souvislosti přitom uvedl, že spolupracoval se spoluobviněným S. na oddlužování městských bytů, přičemž mu bylo jmenovaným obviněným sděleno, že tento spolupracuje se Správou nemovitostí H. K. a je jeho úkolem pomoci dlužníkům řešit jejich situaci. Spoluobviněný S. vysvětlil obviněnému F. jeho pracovní náplň, přičemž „privatizaci“ bytů prováděl obviněný F. podle pokynů obviněného ., a k tomuto účelu mu byla rovněž obviněným Stodolou vystavena plná moc, přičemž od něj vždy obdržel podklady a potřebné informace.

K tomuto obviněný P. F. dále uvedl, že v jeho jednání, spočívajícím v oddlužení bytů nájemkyň, v úhradě privatizačního poplatku a dlužného nájemného, včetně následného převodu vlastnického práva, nelze spatřovat spáchání jakéhokoliv trestného činu. Námitku, že ač jednal na základě plných mocí vystavených nájemkyněmi, jednal na základě pokynů spoluobviněného S., opírá obviněný P. F. o tvrzení, že to byl právě spoluobviněný S., který vymyslel celý systém oddlužování, jednal s realitní kanceláří a od svědkyně K. přebíral všechny částky odpovídající kupním cenám za prodané byty, představil jej nájemníkům a fakticky zajišťoval platby privatizačních poplatků a dlužného nájemného. Obviněný P. F. dále uvedl, že po převodu vlastnictví k bytům obou nájemkyň s nimi nikdy nejednal, nezastupoval je a jeho následná činnost spočívala pouze v zajištění dílčích úkonů, které plnil na pokyny spoluobviněného S. a za dohodnutou úplatu, přičemž však neměl vědomost o tom, že by měl spolupracovat na páchání trestné činnosti.

Výše uvedené vyplývá, podle názoru obviněného P. F., nejen z jeho vlastní výpovědi, ale též z výpovědí jednotlivých svědků, přičemž v žádném případě nelze z provedených důkazů dovodit, že by byl srozuměn s tím, že výsledkem realizace obchodů spoluobviněného S. je získání neoprávněného obohacení na úkor poškozených. Obviněný P. F. přitom dále uvedl, že se výše uvedeným způsobem na těchto obchodech podílel, ale domníval se, že se podílí na legálním oddlužování nájemních bytů.

Vzhledem k uvedenému obviněný P. F. ve svém dovolání dále uvedl, že v části výroku o vině, uvedené pod bodem (I.) rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, spatřuje nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť v jeho případě chybí naplnění subjektivní stránky.

Ohledně skutků, popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body (II.), (III.) a (IV.), uvedl obviněný P. F. v další části svého dovolání, že bylo podle jeho názoru v průběhu hlavního líčení prokázáno, že mu v období, kdy se dopustil jednání směřujícího k prodeji bytu manželů K. a vylákání osobního automobilu tov. zn. Ford, vyhrožovala a fyzicky ho opakovaně napadla skupina vyděračů, která po něm požadovala zaplacení dlužné částky mnohonásobně vyšší, než kterou si ve skutečnosti půjčil, přičemž byly útoky vedeny i proti osobám z blízkého rodinného kruhu. Obviněný neměl možnost uvedenou částku splatit a byl tak donucen částku získat nezákonným způsobem, neboť by jinak nebyl schopen vyděračům vyhovět. Obviněný k tomu dále uvedl, že mu bylo vyhrožováno rovněž za asistence příslušníků Policie ČR, ať už skutečných nebo falešných, a proto pozbyl důvěru v orgány činné v trestním řízení a nabyl dojmu, že ohlášení nátlaku nebude mít žádný efekt nebo dokonce situaci ještě zhorší. K prokázání výše uvedeného měla sloužit výpověď svědkyně L. S., jejíž výslech však byl soudem prvního stupně zamítnut, a tuto jeho obhajobu soud nevzal v potaz, přičemž ani odvolací soud uvedenou situaci nekvalifikoval jako krajní nouzi ve smyslu § 14 tr. zák.

K otázce krajní nouze poté obviněný ve svém dovolání uvedl, že je mu kladeno za vinu, že spáchal trestný čin proti majetku, přičemž je však nepochybné, že má společnost větší zájem na ochraně lidského života a zdraví. Právě tento zájem byl podle jeho názoru bezprostředně ohrožen, když mu bylo vyhrožováno ze strany vyděračů. Obviněný k této námitce dále uvedl, že hrozící újma na zdraví více osob byla jistě závažnějším následkem, než újma spočívající ve škodě na majetku, kterou obviněný v rámci krajní nouze způsobil. K otázce krajní nouze obviněný uzavřel, že se jí soudy v předchozím řízení nezabývaly, což zapříčinilo nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu. Ohledně argumentu odvolacího soudu, že totiž nic nebránilo obviněnému v tom, aby vydírání oznámil na policii, zopakoval obviněný výše popsanou úlohu příslušníků policie v jeho vydírání a dále poukázal na skutečnost, že byl vyděrači varován v tom smyslu, že mu oznámení na policii nepomůže. Vzhledem k uvedenému obviněný vyjádřil názor, že na jeho jednání mělo být soudy aplikováno ustanovení o krajní nouzi, a toto jednání tedy není trestným činem.

Ohledně skutku, popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem (III.), první odrážka, uvedl dále obviněný P. F., že sám dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu tím, že po poslední schůzce již nenavštívil realitní kancelář a nepokusil se následně o dokončení prodeje bytu a získání kupní ceny za byt, ačkoliv mu v tom nestály žádné překážky, a tedy jeho upuštění od dokonání trestného činu je nutno považovat za dobrovolné. V této souvislosti pak obviněný P. F. odkázal na § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. s tím, že trestnost pokusu trestného činu vzhledem k uvedenému zanikla, a dále poukázal na § 65 tr. zák. a uvedl, že skutečnost, že nedokončil své jednání je nutno vnímat jako trvalejší postoj. Rovněž poukázal na skutečnost, že opustil region, kde k uvedenému jednání došlo a obstaral si zaměstnání, což svědčí o jeho nápravě. S ohledem na uvedené vyjádřil obviněný názor, že stran dílčího skutku, popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem (III.), první odrážka, měl být soudy v předchozím řízení aplikován § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., popř. též § 65 tr. zák., a za situace, kdy se tak nestalo, spočívají rozhodnutí soudů v předchozím řízení na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V závěru svého dovolání obviněný P. F. uvedl, že mu měly soudy v předchozím řízení uložit povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené R. K. maximálně částku ve výši 45 000 Kč (tj. přislíbených 50 000 Kč mínus 5 000 Kč, které obviněný F. poškozené K. předal). Obviněný přitom namítá, že poškozené K. nemohla, a to ani teoreticky, vzniknout škoda, uvedená ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a proto i výrok o náhradě škody spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nad rámec výše uvedeného dále obviněný namítá, že soudy v předchozím řízení zcela opominuly existenci polehčujících okolností, které obviněnému svědčí ve prospěch, a to že se k trestné činnosti částečně doznal, svého jednání upřímně litoval, všem poškozeným se za způsobené nepříjemnosti omluvil a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. V této souvislosti rovněž obviněný P. F. upozornil na skutečnost, že se skutků popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body (II.), (III.) a (IV.) dopustil pod tlakem tíživých osobních poměrů, které si nezpůsobil, což by mělo být zohledněno jako polehčující okolnost. Vzhledem k uvedenému proto obviněný uvedl, že i výrok o trestu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, když nebyly v rozporu s § 33 tr. zák. zohledněny výše uvedené polehčující okolnosti.

S ohledem na výše popsaný obsah svého dovolání navrhl obviněný P. F., aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 12 To 447/2005, a v návaznosti na to i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 1 T 67/2005, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

K dovolání obviněného E. S. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a vylíčení obsahu dovolání obviněného nejprve v obecné rovině uvedla, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud České republiky zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena.

Státní zástupkyně dále uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení dvou skutků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. ř. spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., pro absenci subjektivní stránky, přičemž ostatní námitky obviněného obsažené v jeho dovolání směřují podle jejího mínění proti skutkovým závěrům nalézacího soudu, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nejde o případ nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Státní zástupkyně uvedla, že jde konkrétně o námitku, že obviněný nevykonal žádné aktivní jednání s vědomím o tom, že by spoluobviněný P. F. žádal vystavení cestovního dokladu na nalezený cizí občanský průkaz a námitku, že se nemohl dopustit žádného trestného činu vůči poškozenému J. Ch., když s ním uzavřel jako podnájemce s pronajímatelem podnájemní smlouvu, přičemž v předmětném bytě ubytoval R. K., které opravil podnájemní smlouvu tak, že překopíroval jméno podnájemce a podpis platné smlouvy a do kolonky podnájemce vepsal osobní data R. K., jelikož v uvedeném směru obviněný hodnotí ve věci pořízené důkazy.

Pokud jde o námitku obviněného, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným P. F., přičemž se jedná o skutek související s byty, jejichž nájemkyněmi byly E. F. a R. K., uvedla státní zástupkyně, že výhrady obviněného nelze akceptovat.

K tomu dodala, že závěr o formě zavinění je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, které vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat, přičemž učiněná skutková zjištění dovolují, podle mínění státní zástupkyně, vyslovení spolehlivého závěru, že obviněný jednal ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.

Státní zástupkyně ve svém vyjádření dále uvedla, že ač to obviněný ve svém dovolání nevytkl, lze pochybovat o správnosti právní kvalifikace oběma trestnými činy poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž pro podrobnosti odkázala na vyjádření k dovolání obviněného P. F., které bylo vypracováno dne 10. 5. 2006, sp. zn. 1 NZO 327/2006 (viz dále).

Ke spáchání trestného činu poškozování cizích práv § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. státní zástupkyně v obecné rovině uvedla, že směřuje–li podvodné jednání k porušení či ohrožení majetkových práv, přičemž součástí tohoto skutku je i jednání směřující k poškození nemajetkových práv jiné osoby, je vyloučen souběh trestných činů poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. a trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Takové jednání naplňuje toliko skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Tento závěr platí i pro případ, že subjekt uváděný v omyl není totožný s tím, ke škodě jehož majetku dojde k obohacení.

Ke zkoumanému případu pak dále státní zástupkyně uvedla, že snaha obviněného F.a o vydání cestovního pasu na jméno S. S. neměla jiný smysl než na podkladě předchozích jednání dokončit trestný čin spočívající v podvodném jednání směřujícím k vylákání osobního automobilu. Tímto činem obviněného F. tak byla primárně porušena majetková práva, což ve svých důsledcích znamená, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušování cizích práv vedle trestného činu podvodu není správná. Pokud obviněný S. věděl k čemu chce obviněný F. použít cestovního pasu na jméno S. S., pak obviněnému poskytl pomoc k trestnému činu a jeho jednání mělo být posouzeno podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

K dalšímu trestnému činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. státní zástupkyně uvedla, že nebylo vůbec objasněno, jaká vážná újma na právech měla být způsobena J. Ch., neboť mu byla zcela zřejmě způsobena škoda v uvedené souvislosti na ušlém nájemném, kterou lze bezpochyby vyjádřit v penězích. Objektem trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. jsou totiž jiná než majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod., a to i práva právnických osob, kolektivních orgánů apod., jakož i práva státu. Pod takto vymezená cizí práva přitom, podle mínění státní zástupkyně, nelze zahrnout práva mající majetkovou povahu, neboť ta jsou chráněna právě ustanovením § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu.

Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, a aby Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a přihlédl při tom k ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., přičemž současně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Rovněž k dovolání obviněného P. F. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po vylíčení obsahu dovolání obviněného předně uvedla, že námitka obviněného ohledně aplikace § 33 tr. zák., resp. přiznání polehčujících okolností, není způsobilá naplnit zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani dovolací důvod uvedený pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupkyně dále uvedla, že zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naproti tomu naplňuje námitka obviněného ohledně existence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., přičemž však shledala uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou, neboť v souladu se skutkovými závěry soudů v předchozím řízení, byl obviněný P. F. minimálně srozuměn s tím, že výsledkem plánu obviněného S. je získání neoprávněného obohacení na úkor poškozených a na tomto plánu se podílel, přitom oba obvinění sdělovali účelově jednotlivým subjektům kontraktu nepravdivé informace. Uvedenému závěru pak podle státní zástupkyně nasvědčuje i skutečnost, že v případě poškozené R. K. a E. F. jde o osoby lehce manipulovatelné, čehož oba obvinění využili.

Obviněným zvolený dovolací důvod naplňuje podle názoru státní zástupkyně i námitka týkající se krajní nouze, přičemž však rovněž tuto námitku zhodnotila státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněnou. Uvedla v obecné rovině, že podmínkou existence krajní nouze je okolnost, že je odvráceno nebezpečí vzniku újmy chráněnému zájmu hrozící přímo, tedy mezi hrozbou a jednáním osoby v krajní nouzi musí existovat úzká časová souvislost v tom smyslu, že nenastoupilo–li by jednání v krajní nouzi, nastalo by bez významnějšího časového odstupu porušení chráněného zájmu. V daném případě však obecně formulované výhrůžky nemohou být považovány za přímo hrozící nebezpečí ve smyslu § 14 tr. zák. K této námitce státní zástupkyně uzavřela, že obviněný mohl uvedené výhružky eliminovat tím, že by se obrátil na policii, přičemž pokud tvrdí, že mu bylo vyhrožováno i policisty, mohl se obrátit přímo na státní zastupitelství nebo na jinou složku policie.

Námitkou naplňující obsahově zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství konečně i námitka zániku trestnosti pro dobrovolné upuštění od dalšího jednání, přičemž však i tato námitka je zjevně neopodstatněnou, neboť nejsou splněny ani podmínky § 8 odst. 3 tr. zák. ohledně zániku trestnosti pokusu, ale ani podmínky § 65 tr. zák. ohledně zániku trestnosti činu z důvodu zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněnému P. F. totiž v dokonání jeho trestného činu bránila okolnost, že mělo dojít k ověření podpisu na smlouvě o smlouvě budoucí poškozeného P. K. a jeho ženy M. Ohledně tvrzení obviněného, že došlo k trvalé nápravě jeho osoby, uvedla státní zástupkyně, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě, neboť obviněný již měsíc poté, co se snažil podvodně prodat byt jiného, vylákal osobní motorové vozidlo na cizí jméno, a to s pomocí padělaných dokladů.

Neopodstatněnou je podle názoru státní zástupkyně konečně i námitka obviněného ohledně výroku o náhradě škody ve prospěch poškozené R. K., neboť soudy obou stupňů vycházely v obou případech z částek, které obvinění z prodeje bytů získali, když od těchto částek byla odečtena výše závazků poškozených vůči městu H. K., přičemž rozdíl pak činil právě částky odpovídající způsobené škodě. Soudy tedy postupovaly v souladu s § 89 odst. 12 tr. zák., když vycházely z ceny bytů v době a v místě činu obvyklé, neboť právě za tuto cenu došlo k prodeji obou bytů prostřednictvím realitní kanceláře.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření dále uvedla, že ač to obviněný ve svém dovolání neuvádí, lze pochybovat o správnosti právní kvalifikace jako trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění soudů hodlal obviněný P. F. použít předmětného pasu jako druhého dokladu při prokazování falešné totožnosti na jméno S. S. v autobazaru F. P., aby tak vylákal motorové vozidlo tov. zn. Ford Focus Combi, a na toto jméno uzavřel prostřednictvím služby Autokredit s nulovou akontací smlouvy o půjčce se společností G. C. M., a. s., kdy mu byla půjčka poskytnuta. K tomu státní zástupkyně v obecné rovině uvedla, že směřuje–li podvodné jednání k porušení či ohrožení majetkových práv, přičemž součástí tohoto skutku je i jednání směřující k poškození nemajetkových práv jiné osoby, je vyloučen souběh trestných činů poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. a podvodu podle § 250 tr. zák., a takové jednání naplňuje pouze skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Uvedené přitom platí i v případě, kdy subjekt uváděný v omyl není totožný se subjektem, ke škodě jehož majetku dojde k obohacení. Ve vztahu ke zkoumanému případu státní zástupkyně uvedla, že snaha obviněného P. F. o vydání cestovního pasu na jméno S. S. neměla jiný smysl, než dokončit trestný čin, spočívající v podvodném jednání směřujícím k vylákání osobního automobilu, přičemž tímto činem byla primárně porušena majetková práva, což znamená, že právní kvalifikace skutku též jako trestného činu porušování cizích práv není správná.

Rovněž ohledně skutku spočívajícího v tom, že obviněný P. F. u e.,

a. s. založil za použití dokladů znějících na jméno S. S. bankovní účet a uzavřel smlouvu o poskytování bankovních služeb, smlouvu o vydání a používání platebních karet, podpisový vzor a základní nastavení účtu, které podepsal jménem S. S., čímž měl způsobit vážnou újmu na právech S. S. a e., a. s. způsobit škodu ve výši 991 Kč, státní zástupkyně uvedla, že uvedený bankovní účet obviněný založil, aby si na něj mohl nechat převést peníze, které hodlal získat podvodným prodejem bytu manželů K. Tímto způsobem se obviněný připravoval k dokončení trestného činu, a lze tedy odkázat na to, co bylo řečeno výše. Nebylo ani objasněno, jaká vážná újma na právech měla být S. S. způsobena, když škoda způsobená e., a. s. byla vyčíslena v penězích, což neodpovídá kvalifikaci trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., ale s ohledem na majetkový charakter práv, přichází v úvahu kvalifikace podle § 250 tr. zák.

Vzhledem k uvedenému proto státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, a aby Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky učinil toto rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných přípustná jsou [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Oba obvinění ve svých dovoláních označují jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Pokud jde o námitky vyjádřené v dovolání obviněným E. S., je třeba předně říci, že převážnou část námitek uplatnil obviněný již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal.

Ohledně námitky, že obviněný nespáchal trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., neboť nejednal v úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku tím, že by někoho uvedl v omyl, je třeba říci, že jde o námitku směřující výlučně proti skutkovým závěrům soudů z předchozího řízení. Popis skutkových okolností, týkajících se psychického vztahu obviněného k jeho trestné činnosti, totiž vyplývá z tzv. skutkové věty rozhodnutí soudu prvního stupně, kde popsaný způsob jednání obviněných je v tomto směru dostatečně výstižný, a dále z jejího rozvedení v odůvodnění tohoto rozsudku. Podle skutkových zjištění soudu to byl právě obviněný S., kdo zosnoval podvodný prodej bytů poškozených K. a F., přičemž pro tento záměr získal obviněného F. (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 23 dole), který byl s tímto plánem srozuměn. Uvedení v omyl podle zjištění soudu prvního stupně spočívalo v tom, že vedle slibu uhrazení dluhu vůči pronajímateli obou bytů, zde byl i slib obou obviněných, že zajistí náhradní bydlení a poskytnutí blíže nespecifikovaného odstupného (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 24), což obvinění neměli podle svého plánu záměr splnit. Odvolací soud doplnil uvedené závěry a uvedl, že součástí podvodného jednání obviněných bylo i zatajení skutečných částek, které bylo možné prodejem bytů získat (str. 11. rozsudku odvolacího soudu). Náhradní bydlení také v obou případech v rozporu se slibem nesehnali, obviněný S. přitom v obou případech neoprávněně převzal kupní cenu za převáděné byty, jejíž část zbývající po uhrazení dluhů poškozených vůči pronajímateli převáděných bytů si s obviněným F. v nezjištěném poměru rozdělili. Oba obvinění přitom v rámci jednání s poškozenými uváděli nepravdivé informace, a to za účelem úspěšného dokončení uvedených prodejů bytů. Soud prvního stupně se v rámci hodnocení důkazů zabýval obhajobou obviněného S., který tvrdil, že jednal v dobré víře, motivován dobrým úmyslem pomoci dvěma starým ženám zbavit se jejich dluhů, přičemž však soud této obhajobě neuvěřil a uvedená tvrzení nepřijal (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 24). Vzhledem k uvedenému je nepochybné, že soud prvního stupně vzal za prokázanou existenci psychického vztahu obviněného S. k jeho trestné činnosti, tj. existenci podvodného cíle (úmyslu) ve skutkovém slova smyslu a tento závěr dostatečně vyjádřil ve svém rozhodnutí. Pokud tedy obviněný namítá opak, vyjadřuje pouze své neztotožnění se skutkovými závěry soudu, a nejde proto o případ nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o námitku obviněného S., že nespáchal ani jeden trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť:

1. se na skutku, uvedeném pod bodem (II.) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, vůbec nepodílel, je třeba říci, že i v tomto případě jde o námitku směřující výhradně proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, kterou však nelze v rámci zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádět, neboť nejde o případ nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu (srov. argumentaci uvedenou výše),

2. v případě skutku, uvedeném pod bodem (V.) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, rozhodly soudy při absenci subjektivní stránky, je třeba připomenout, že soud prvního stupně vzal za prokázané, a tento závěr vyjádřil i v tzv. skutkové větě svého rozsudku, že obviněný E. S. uzavřel dne 27. 4. 2004 v H. K. jako podnájemce s pronajímatelem J. Ch. podnájemní smlouvu na byt o velikosti 1+0 v 10. patře domu na tř. E. B., kde se zavázal nepředat byt bez souhlasu pronajímatele jiné osobě, uzavřenou smlouvu však upravil tak, že překopíroval jméno podnájemce a podpis z platné smlouvy, do kolonky podnájemce vepsal osobní data R. K., takto upravenou smlouvu předložil v květnu 2004 R. K. k podpisu a po tom, co ji podepsal, ji nastěhoval do předmětného bytu jako podnájemce ačkoliv věděl, že R. K. v předchozím bydlišti nehradila nájem a způsobil tak J. Ch. vážnou újmu na právech, spojených s rozhodováním o bytu. Z uvedených skutkových závěrů poté soud prvního stupně dovodil existenci subjektivní stránky trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž soud odvolací na tomto závěru v rámci svého rozhodnutí nic nezměnil. Nejvyšší soud se se závěry obou soudů ohledně této otázky plně ztotožnil, neboť je z výše uvedených okolností popsaných v rozsudku zcela zjevné, že v daném případě obviněný jednal popsaným způsobem s přímým úmyslem ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

K další námitce obviněného E. S. ohledně otázky předání peněz z prodeje bytů poškozeným, kdy obviněný uvádí, že sice uvedené částky skutečně převzal od pracovnice realitní kanceláře P. R. A. K., ale předal je obviněnému F., který uvedené potvrdil svým podpisem na příjmových dokladech, je třeba říci, že jde i v tomto případě o námitku směřující proti skutkovým závěrům učiněným soudy v předchozím řízení (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně), jimiž je Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání vázán. Jde tedy o námitku směřující mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí dále nemohl zabývat.

Pokud však jde dále o výhradu obviněného E. S., že totiž v jednání popsaném ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem (I.), lze spatřovat toliko trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a je přitom třeba určit, kdo z obou obviněných si eventuálně peníze přisvojil, shledal Nejvyšší soud, že první část námitky naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod, přičemž v druhé části námitky obviněný v dovolacím řízení nepřípustným způsobem zpochybňuje skutkové závěry soudů učiněné v předchozím řízení (srov. předcházející odstavec). Pokud tedy jde o to, zda jednání obviněných popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem (I.) lze kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. nebo jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy v předchozím řízení nepochybily, když uvedené jednání kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť uzavřely, že obviněný S. měl v úmyslu realizovat předem připravený plán postupu podvodného získání peněžních částek prodejem bytů na úkor poškozených a obviněný F. byl s tímto plánem srozuměn, a to již před započetím jeho realizace. Podstatné rovněž je, že k získání peněžních částek na úkor poškozených došlo podvodným jednáním obviněných, přičemž tato okolnost je znakem skutkové podstaty podvodu podle § 250 tr. zák. a nikoliv zpronevěry podle § 248 tr. zák. Vzhledem k tomu shledal Nejvyšší soud uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.

Konečně i námitky obviněného ohledně skutků popsaných ve výroku o vině soudu prvního stupně pod body (II.) a (V.), ve kterých uvádí, že v prvním případě aktivní jednání nevykonal, přičemž měl pouze na žádost spoluobviněného P. F. vystavený cestovní doklad vyzvednout a v druhém případě šlo poškozenému J. Ch. jen o úhradu za užívání bytu do doby, než poškozená R. K. přestala platit nájemné, nejsou výhradami nesprávného hmotněprávního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se jimi Nejvyšší soud dále nemohl zabývat.

Pokud jde o zpochybnění kvalifikace některých skutků jako trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaného v jednom případě ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., státní zástupkyní činnou u Nejvyššího státního zastupitelství, je třeba říci, že se touto námitkou Nejvyšší soud rovněž nemohl zabývat. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla své pochybnosti toliko ve vyjádření k dovolání obviněných. Nejvyšší soud je však v rámci řízení o dovolání vázán rozsahem a důvody dovolání a takto vymezený přezkumný rámec může překročit jen ve výjimečných případech taxativně vymezených trestním řádem (srov. § 265i odst. 4, odst. 5 tr. ř.). V žádném případě se však Nejvyšší soud nemůže zabývat námitkami obsaženými pouze ve vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného za situace, kdy takto formulované námitky nejsou ani v základě obsaženy v tomto dovolání. Pokud měla nejvyšší státní zástupkyně pochybnosti o správnosti právní kvalifikace některého skutku, mohla využít svého práva, a podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. podat k Nejvyššímu soudu dovolání, v jehož rámci by mohla plně uplatnit své námitky, a to bez ohledu na rozsah námitek obviněného. Tak se však v daném případě nestalo. Pro úplnost nad rámec oprávnění i povinností Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, lze dodat, že se tento soud s ohledem na skutkové okolnosti posuzovaných případů neztotožňuje s právními názory uvedenými ve vyjádření nejvyšší státní zástupkyně.

Vzhledem k tomu, že obviněný E. S. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedeným závěrům uzavřel Nejvyšší soud, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného E. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného P. F., shledal Nejvyšší soud následující:

Ohledně první výhrady obviněného, že totiž nikdy nechtěl svým jednáním nikoho uvést v omyl, nikoho v omyl neuvedl a ani vědomě nevyužil ničího omylu, a že (stručně řečeno) v jeho účasti na oddlužování bytů poškozených nelze spatřovat spáchání trestné činnosti, neboť vždy jednal pouze na pokyn obviněného S. a neměl vědomost o tom, že by měl spolupracovat na páchání trestné činnosti, ale vždy se domníval, že se podílí na legálním oddlužování nájemních bytů, je třeba říci, že jde o námitku směřující proti skutkovým zjištěním učiněným soudy v předchozím řízení.

Psychický vztah obviněného F. k jeho trestné činnosti podobně jako u obviněného S., je popsán nejen v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně, ale je dále rozveden v jeho odůvodnění. Platí v podstatě to, co bylo uvedeno u podobných námitek obviněného S. Navíc podle skutkových zjištění soudu prvního stupně to sice byl obviněný S., kdo zosnoval podvodný prodej bytů poškozených K. a F., ale pro tento záměr získal obviněného F. (srov. skutkovou větu a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 23 dole), který byl s tímto plánem srozuměn, přičemž uvedení v omyl podle zjištění nalézacího soudu spočívalo v tom, že vedle slibu uhrazení dluhu vůči pronajímateli obou bytů, zde byl i slib obou obviněných, že zajistí náhradní bydlení a poskytne blíže nespecifikované odstupné (srov. výrok rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění na str. 24), což obvinění (ve smyslu uvedeného plánu) nesplnili. Náhradní bydlení v obou případech v rozporu se slibem nesehnali a části kupní ceny z prodeje bytů, po uhrazení závazků vůči pronajímateli, si v obou případech rozdělili. Není bez zajímavosti, že to byl právě obviněný F., jenž si nechal od poškozených vystavit plnou moc za účelem převodu bytů, přičemž s obviněným S. vystupovali jako zástupci poškozených i poté, co jim byly plné moci vypovězeny a konečně v rozporu se zněním plných mocí obviněný S. v obou případech převzal kupní cenu za převáděné byty, kterou si, jak již bylo naznačeno, s obviněným F. rozdělili. Nelze rovněž přehlédnout, že v rámci jednání s poškozenými uváděli oba obvinění nepravdivé informace, a to za účelem úspěšného dokončení uvedených prodejů bytů. Závěrem je k uvedené námitce obviněného třeba říci, že vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně dospěl po zhodnocení provedených důkazů k závěru, že obviněný F. byl minimálně srozuměn s tím, že účelem plánu obviněného S. je získání neoprávněného obohacení na úkor poškozených, přičemž se na realizaci plánu s tímto sám podílel (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 25), nelze uvedené skutkové závěry právně kvalifikovat jinak, než jako nepřímý úmysl obviněného ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Námitka obviněného F. je proto v tomto smyslu zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu je zjevně neopodstatněná i námitka obviněného, že s ohledem na nedostatek naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., jde v případě skutku uvedeného pod bodem (I.) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně o nesprávnou právní kvalifikaci.

Obviněný dále uvádí, že skutky popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body (II.), (III.) a (IV.), byly nesprávně právně posouzeny jako trestné činy, přestože měly být kvalifikovány podle § 14 tr. zák. jako případy krajní nouze, neboť jednal pod nátlakem. Obviněnému vyhrožovala a fyzicky ho opakovaně napadla skupina vyděračů, která po něm požadovala zaplacení dlužné částky mnohonásobně vyšší, než kterou si ve skutečnosti půjčil. Vyhrožováno mu bylo rovněž za asistence příslušníků Policie České republiky a útoky byly vedeny i proti osobám z blízkého rodinného kruhu. Obviněný neměl možnost požadovanou částku splatit a byl tak donucen ji získat nezákonným způsobem, aby mohl vyděračům vyhovět. K tomu je potřeba říci, že rovněž v tomto případě jde o námitku směřující proti skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně totiž tato okolnost, byť jen v náznaku, nevyplývá, přičemž odvolací soud na tomto nic nezměnil. Obviněný tedy ač, formálně uvádí námitky směřující proti hmotněprávnímu posouzení skutku, vyjadřuje fakticky své neztotožnění se skutkovými závěry soudů v předchozím řízení, resp. uvádí další skutkové okolnosti, které jsou odlišné od skutkových závěrů nalézacího soudu, což je však v rámci zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné. Pokud se odvolací soud na str. 12 odůvodnění svého rozsudku zabývá právními podmínkami posouzení jednání jako krajní nouze, činí tak pouze hypoteticky, resp. pro doplnění argumentace, a nikoliv za současné akceptace skutkových okolností, jež uvádí obviněný. Tomu ostatně nasvědčuje i skutečnost, že výrok o vině, tak jak jej učinil nalézací soud a jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě, nebyl rozhodnutím odvolacího soudu dotčen, a odvolací soud se tedy se skutkovými závěry nalézacího soudu plně ztotožnil.

Obviněný rovněž namítá, že v případě skutku uvedeného pod bodem (III.) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně sám dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu tím, že po poslední schůzce již nenavštívil realitní kancelář a nepokusil se následně o dokončení prodeje bytu a získání kupní ceny za byt, ačkoliv mu v tom nebránily žádné překážky. Proto upuštění od dokonání trestného činu je nutno považovat za dobrovolné. Obviněný přitom odkázal na ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. a na ustanovení § 65 tr. zák. K tomu všemu je třeba předně říci, že nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný „…po vyzvání k ověření podpisu na smlouvě o smlouvě budoucí a na ověření podpisu manželky M. K. na opisu plné moci, se již do kanceláře nedostavil…“. Je zjevné, že pokud by tento soud dospěl k závěru, že obviněný od dokončení svého jednání upustil dobrovolně, vyjádřil by tuto okolnost přinejmenším v odůvodnění svého rozhodnutí, popř. i v tzv. skutkové větě. Tak tomu však v daném případě není. Soud prvního stupně naopak vycházel, s ohledem na provedené důkazy, ze závěru, že obviněnému v dokonání jeho činu zabránila objektivní překážka, spočívající v nutnosti opatřit ověřené podpisy manželů K. Je třeba rovněž poukázat na skutečnost, že uvedenou námitkou se zabýval odvolací soud, který dospěl ke stejnému závěru. Vzhledem k tomu lze uvést, že i v tomto případě obviněný, z větší části, zpochybňuje skutkové závěry soudů z předchozího řízení, neboť jeho jednání, tak jak je popsáno v tzv. skutkové větě, nelze považovat za dobrovolné upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák.

Pokud jde o odkaz na § 65 tr. zák., a tvrzení obviněného, že skutečnost, že nedokončil své jednání je nutno vnímat jako trvalejší postoj, a že opustil region, kde k jeho jednání došlo a obstaral si zaměstnání, což svědčí o jeho nápravě, je třeba nejprve v obecné rovině říci, že podle § 65 tr. zák. trestnost činu pachatele zanikne, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Vzhledem k osobě pachatele zanikne podle § 65 tr. zák. trestnost činu zejména tehdy, když pachatel svým dalším jednáním prokáže, že již nehrozí opětovné spáchání trestného činu (např. snahou odčinit následky trestného činu nebo způsobem svého dalšího života).

Ve zkoumaném případě však obviněný pokračoval v páchání shodné trestné činnosti, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se dne 14. 6. 2004, tj. již následující měsíc, dopustil jednání, které rovněž naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Vzhledem k tomu posoudil Nejvyšší soud tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.

Ohledně názoru obviněného, že mu měly soudy v předchozím řízení uložit povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené R. K. maximálně částku ve výši 45 000 Kč, přičemž poškozené K. nemohla ani teoreticky, vzniknout škoda, uvedená ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a proto i výrok o náhradě škody spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, je třeba předně říci, že obviněný blíže neuvádí, jaké hmotněprávní ustanovení mělo být napadeným postupem soudu porušeno. Uvedená námitka přitom může směřovat jak proti skutkovým okolnostem případu, tak i proti právnímu posouzení těchto okolností.

Za této situace je třeba především připomenout, že soud prvního stupně ohledně poškozené R. K. vzal za prokázané, že E. S. převzal ve dnech 18. 11. 2003 a 3. 2. 2004 dohodnutou kupní cenu za její byt v celkové výši 700 000 Kč, přičemž společně s obviněným P. F. oprávněně využili z poskytnutých peněz pouze částku ve výši 146 070 Kč, a to na úhradu závazků poškozené K. vůči pronajímateli bytu. V rozporu se svým slibem poškozené (podle předem pojatého plánu) obvinění nezajistili bydlení v domě s pečovatelskou službou H. nebo H. a ani jí nepředali zbylou část peněz ve výši 553 930 Kč, a tuto částku si rozdělili v blíže nezjištěném poměru pro svoji potřebu. Právě o tuto částku se obvinění svým podvodným jednáním podle závěru obou soudů obohatili na úkor poškozené a té vznikla ve stejné výši majetková škoda. Soudy ve skutkových zjištěních nevycházely z toho, že by podvodné jednání obviněných záleželo jen v tom, že by této poškozené před privatizací a prodejem bytu slíbili určitou částku se záměrem, že jí tuto částku v plné výši nedají. Vzhledem k tomu je proto námitka obviněného zjevně neopodstatněná.

Ohledně tvrzení obviněného, že se skutků popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body (II.), (III.) a (IV.) dopustil pod tlakem tíživých osobních poměrů, které si nezpůsobil, což mělo být zohledněno jako polehčující okolnost, a proto i výrok o trestu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť nebyly v rozporu s § 33 tr. zák. zohledněny uvedené polehčující okolnosti, je třeba říci, že uvedené námitky nenaplňujíc dovolací důvod podle § 265 b odst. 1 písm. g) ani žádný jiný dovolací důvod.

Pokud jde o dovolací důvody dotýkající se výroku o trestu, je to především důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K němu je třeba v obecné rovině říci, že je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl–li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř., a to včetně důvodu podle § 265 b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pokud jde o výhrady státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, týkající se správné kvalifikace některých skutků spáchaných obviněným P. F., které byly kvalifikovány jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaný v jednom případě ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., je možné odkázat na to, co bylo řečeno výše ohledně shodné námitky uvedené ve vyjádření k dovolání obviněného E. S. Pro přehlednost lze zopakovat, že nejvyšší státní zástupkyně, resp. státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, jíž byla zkoumaná věc přidělena, uvedla citovanou námitku toliko ve svém vyjádření k dovolání podanému obviněným P. F., aniž by ze stejného důvodu bylo ze strany Nejvyšší státní zástupkyně podáno ve prospěch obviněného dovolání, přičemž však dovolání obviněného takto formulovanou námitku ohledně vadné kvalifikace některých skutků jako trestných činů poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. neobsahuje. Nejvyšší soud se proto těmito výhradami, s ohledem na vázanost v dovolání uvedenými námitkami, nemohl blíže zabývat.

Vzhledem k tomu, že obviněný P. F. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Rovněž dovolání obviněného P. F. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 24. November 2006