JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 891/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2008 dovolání podané obviněným P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 11 To 94/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 200/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. Š.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 6 T 200/2007, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 257 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvěstě hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. K. škodu ve výši 22 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl dále poškozený J. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Hradci Králové se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 18. 3. 2007 v době kolem 18:30 hod. na parkovišti motorových vozidel u domu v ul. J. M. v H. K. nezjištěným způsobem poškrábal lak na pravé straně, a to na předním blatníku, předních dveřích, zadních dveřích a zadním blatníku zde zaparkovaného vozidla zn. Mercedes Benz SL 500, stříbrné metalízy, čímž způsobil majiteli vozidla, poškozenému J. K. škodu ve výši 22 500 Kč.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, usnesením ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 11 To 94/2008, tak, že toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Citované usnesení odvolacího bylo doručeno mimo jiné obviněnému dne 14. 4. 2008, jeho obhájci dne 7. 4. 2008 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Hradci Králové dne 4. 4. 2008.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce Mgr. J. L. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 4. 6. 2008.

Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část usnesení odvolacího soudu, a jeho prostřednictvím též výrokovou část rozsudku nalézacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. l) r. ř.

Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný předně v tom, že soud založil svůj výrok o vině na výpovědi poškozeného, aniž respektoval práva obviněného zakotvená v čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu obviněný dodal, že byl sice uznán vinným skutkem popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, avšak svoji vinu popírá.

V další části svého dovolání obviněný uvedl, že jím podané odvolání nebylo náležitě přezkoumáno podle § 254 tr. ř. Odvolací soud se měl podaným opravným prostředkem zabývat z hlediska vytýkaných vad. Této povinnosti však nedostál a nebyly proto splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 256 tr. ř. V tomto směru obviněný uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami rozporu výpovědí svědků, avšak nevypořádal se ani s námitkou způsobu provedení rekognice.

K vadám vytýkaným v rámci odvolacího řízení obviněný uvedl, že okresní soud použil v dané věci jako stěžejní důkaz rekognici provedenou s poškozeným K., ač je tento důkaz procesně nepoužitelný. Obviněný totiž nebyl vyrozuměn o konání výslechu poškozeného K., který proběhl před rekognicí. Okresní soud k této námitce odkázal na ustanovení § 165 odst. 1 tr. ř. z něhož dovodil, že obviněný o výslechu poškozeného nemusel být vyrozuměn. Policejní orgán sice může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech, avšak z povahy věci by účast obviněného při výslechu svědka, se kterým má být následně provedena rekognice, nebyla možná, neboť by tak byl zmařen její účel. Takový výklad označil obviněný za neudržitelný z pohledu práva na spravedlivý proces, přičemž konstatoval, že by takto policejní orgán fakticky rozhodoval o tom, kdy bude moci obviněný využít svých obhajovacích práv. K tomu obviněný dodal, že aby policejní orgán mohl rozhodovat o tom, zda obviněnému účast na plánovaném úkonu umožní, musí obviněný o účast nejprve projevit zájem, což je podmíněno tím, že se o konání úkonu musí nejprve dozvědět, což se však v daném případě nestalo.

V další části svého dovolání obviněný uvedl, že soud je v rámci svého rozhodování vázán zákonem, který musí vykládat tak, aby šetřil práva obviněného a nevykládal zákony v jeho neprospěch. Soud je však vázán též právními normami nadřazenými, a to mimo jiné i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato úmluva obviněnému zaručuje účast na úkonech trestního řízení, které jsou použitelné jako důkazy před soudem. V této souvislosti obviněný uvedl, že jeho účast při výslechu poškozeného před provedením rekognice byla možná s použitím technických prostředků, které by zabránily setkání poškozeného a obviněného, ale zároveň by mu umožnily klást otázky poškozenému. K otázce zvolení si obhájce obviněný uvedl, že pokud v trestním řízení nebyly prováděny úkony, které by byly využitelné jako důkaz před soudem, neměl důvod si obhájce volit. Za situace, kdy se obviněný nedozvěděl o výslechu poškozeného, nemohl ani zvažovat otázku, zda si pro účast na tomto úkonu obhájce zvolí či nikoliv.

V následující části svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na postup nalézacího soudu, který nechal procesní strany přednést závěrečný návrh, poté však hlavní líčení odročil za účelem dalšího dokazování, a to zjištění, zda byl obviněný vyrozuměn o výslechu poškozeného či nikoliv. Obviněný rovněž konstatoval, že nebyl řádně poučen o právu odmítnou rekognici. Podle jeho mínění je obdobou práva nevypovídat, právo odepřít účast na rekognici, usvědčoval-li by se obviněný tímto způsobem. Vzhledem ke shora uvedenému uzavřel obviněný, že protokol o rekognici nelze pro podstatné vady řízení použít jako důkaz.

K samotným skutkovým závěrům soudů obviněný uvedl, že s výjimkou sporné rekognice bylo ostatními v řízení provedenými důkazy prokázáno, že došlo ke spáchání skutku, který je předmětem trestního řízení, avšak nebylo již prokázáno, že by se tohoto skutku dopustil právě obviněný. Pokud jde o poškozeného K., ten obviněného v rámci hlavního líčení již nepoznal, a to pro údajnou změnu účesu. Svědek J. u hlavního líčení uvedl, že osoba, která z místa činu utíkala není v soudní síni, přičemž obviněný v soudní síni byl. Pokud jde o svědka M., pak obviněný uvedl, že tento svědek na místě činu nebyl a pachatele neviděl.

Obviněný ve svém dovolání rovněž odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kostovski proti Nizozemí z něhož vyplývá, že všechny důkazy musí být obviněnému předloženy ve veřejném slyšení k argumentaci. Pokud jde o svědky, je třeba, aby byla obviněnému dána možnost klást jim otázky, a to buď v době, kdy svědci vypovídali nebo později během řízení.

Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že soudy opomenuly zásadu in dubio pro reo, neboť ačkoliv vina obviněného nebyla dostatečně prokázána, byl odsouzen. K výsledku dovolacího řízení obviněný uvedl, že pokud by nedosáhl nápravy shora uvedených pochybení soudů ani v rámci dovolacího řízení, bude nucen se obrátit na Ústavní soud.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil obě napadená rozhodnutí, a aby věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Na výzvu Okresního soudu v Hradci Králové obviněný vyjádřil podáním, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 17. 6. 2008, souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že obviněný fakticky namítá, že rozhodnutí nalézacího soudu nebylo řádně přezkoumáno soudem odvolacím, resp. že se soudy nevypořádaly s námitkami vznesenými obhajobou, které se týkají hodnocení výpovědí svědků a zejména postupu provádění rekognice. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný tedy směřuje svoji polemiku pouze proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, resp. též proti způsobu, jakým soudy hodnotily v trestním řízení provedené důkazy a tedy i aplikaci § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedené námitky však podle mínění státního zástupce nelze podřadit pod obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

K právu na spravedlivý proces státní zástupce uvedl, že ho nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedené právo garantuje pouze právo na spravedlivé soudní řízení.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný totiž svoji dovolací argumentaci založil předně na námitce, že z provedených důkazů, zejména vypovědí poškozeného a svědků J. a M. nevyplývá, že by se jednání, jež je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu dopustil právě on.

Obviněný tedy v této části dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky vyjadřuje svoje neztotožnění se způsobem hodnocení důkazů a z něho vyplývajícími závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

Pokud jde o námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že ani tato námitka nenaplňuje některý zákonný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Citovaná zásada trestního práva vyplývající ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) totiž znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se uvedená zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia (právo zná soud), která vyjadřuje zejména to, že právní otázky nemohou být předmětem dokazování.

Pokud jde o stěžejní námitky obviněného, že v řízení provedená rekognice byla provedena v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, resp. v rozporu s právem na spravedlivý proces, je možno říci, že obviněný nesměřuje tuto námitku přímo proti skutkovým zjištěním soudů z předchozího řízení, ale proti způsobu, jakým byla provedena rekognice jako jeden ze zvláštních způsobů dokazování. Obviněný tedy namítá vadnou aplikaci procesního ustanovení trestního řádu a z toho vyplývající pochybení orgánů činných v trestním řízení a nikoliv hmotně právní otázku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jím uvedená námitka však obsahově neodpovídá ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b tr. ř. Vzhledem k této skutečnosti se Nejvyšší soud při vázanosti taxativně vymezenými dovolacími důvody nemohl uvedenou námitkou obviněného dále věcně zabývat, aniž by překročil procesní oprávnění, která mu vymezuje trestní řád.

Nad rámec dovolacího řízení však považuje Nejvyšší soud přesto za potřebné uvést k námitkám obviněného týkajícím se rekognice následující.

Předně je třeba vyjádřit nesouhlas se závěrem obviněného, že má právo odmítnou svoji účast na rekognici jako osoba, kterou má svědek poznat, neboť toto právo vyplývá z práva obviněného odepřít výpověď (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podobně též § 92 odst. 1 tr. ř.). Nastíněnou otázkou se již zabýval jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. Posledně jmenovaný dospěl k závěru, že pouhé strpění rekognice nelze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování. Poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06; dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného tedy plyne, že ani policejní orgán nemá povinnost obviněného poučit v tom smyslu, že by mohl účast na rekognici odmítnout. K uvedeném lze dodat, že v posuzovaném případě se obviněný rekognice účastnil dobrovolně (srov. protokoly o rekognici na č. l. 63 a 67).

Pokud jde dále o námitku obviněného, že měl být vyrozuměn o konání výslechu poškozeného K., který proběhl před samotnou rekognicí, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že rekognice, jako jeden ze zvláštních způsobů dokazování, má dvě fáze. V první fázi je třeba, aby byl proveden výslech poznávající osoby. Předmětem tohoto výslechu jsou výlučně okolnosti, za nichž osoba, se kterou je rekognice prováděna, vnímala osobu nebo věc, popř. znaky nebo zvláštnosti, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat (§ 104b odst. 2 tr. ř.). Jiné okolnosti předmětem tohoto výslechu nejsou. Teprve poté nastupuje druhá fáze rekognice, a to ukázání poznávané osoby nebo věci a vyjádření poznávající osoby, kterou z více poznávaných osob či věcí poznává (§ 104b odst. 3 až 5 tr. ř.). O výslechu poznávající osoby, stejně jako o průběhu vlastní rekognice je třeba sepsat protokol. Nachází-li se poznávající osoba v postavení svědka, lze protokoly v hlavním líčení přečíst za splnění podmínek § 211 odst. 1 až 4 tr. ř.

V posuzovaném případě lze konstatovat, že nalézací soud nečetl protokol o výslechu poškozeného pořízený před samotnou rekognicí (založený na č. l. 58 – 60), ale v rámci hlavního líčení dne 11. 12. 2007, které se konalo za přítomnosti obviněného i jeho obhájce, přistoupil k výslechu poškozeného J. K. Jmenovaný pak vypovídal shodně, nejen jako při výslechu před samotnou rekognicí, ale jeho výpověď v rámci hlavního líčení odpovídala i jeho vyjádřením v rámci samotné rekognice (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 100). Obviněný i jeho obhájce měli v rámci tohoto výslechu možnost vznášet námitky či klást poškozenému otázky, což také obhájce obviněného učinil. Nelze proto souhlasit s námitkou obviněného, že by v daném případě byla porušena zásada kontradiktornosti trestního řízení zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Za situace, kdy obviněný využil svého práva zvolit si obhájce až dne 6. 9. 2007 (srov. plnou moc založenou na č. l. 79), ačkoliv byl prokazatelně poučen o tomto právu již při svém výslechu dne 10. 5. 2007 (srov. protokol o výslechu obviněného na č. l. 11), postupoval policejní orgán oprávněně podle § 165 odst. 1 tr. ř., a nikoliv podle § 165 odst. 2, 3 tr. ř. Pokud měl obviněný zájem účastnit se na vyšetřovacích úkonech, vědom si toho, že je proti němu vedeno trestní stíhání, mohl tento svůj zájem policejnímu orgánu sdělit, což však neučinil. Lze tedy uzavřít, že obviněný nedostatečně využil svých práv daných mu trestním řádem, kterouž skutečnost nelze přičítat k tíži orgánů činných v trestním řízení.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný v úvodní části svého dovolání výslovně odkazuje na první variantu citovaného dovolacího důvodu, když uvádí, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Z povahy jeho dovolací námitek však zároveň vyplývá, že namítá, že odvolací soud rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí jeho dovolání, ačkoliv v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícímu byly dány vady, které obviněný opětovně namítl i v dovolacím řízení, jež podle jeho mínění naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za této situace lze konstatovat, že obviněný měl na mysli naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě.

Jelikož Nejvyšší soud dospěl, jak již bylo podrobně vyloženo výše, k závěru, že obviněný svými dovolacími námitkami obsahově nenaplnil jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nenaplnil svými námitkami ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. /mimo posouzení specifického důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř./, nemohl jimi naplnit ani posledně namítaný dovolací důvod.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. Š. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 07. August 2008