JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 887/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2006 o dovolání obviněného Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. 12 To 130/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 14/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Z. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2005, sp. zn. 3 T 14/2006, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedené trestné činnosti tím, že dne 6. listopadu 2005 v 18,30 hod. na chodníku před domem v H. K. v úmyslu zmocnit se peněz udeřil pěstí do nosu H. P., a po jejím pádu na zem v důsledku úderu jí vytrhl z ruky dámskou kabelku s peněženkou, obsahující finanční hotovost ve výši 70,- Kč, platební kartu MAESTRO a osobní doklady, čímž H. P. kromě hmotné škody na věcech ve výši 270,- Kč způsobil újmu na zdraví spočívající ve zlomenině nosních kůstek bez posunutí úlomků.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Obviněný své odvolání zaměřil do výroku o vině, přičemž namítal, že soud měl věc posuzovat jako dva skutky, a to nejprve jako prostý fyzický útok, který nebyl veden specifickým úmyslem, a dále jako prostou krádež dle ust. § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nadto odvolání zaměřil do výroku o trestu napadeného rozsudku, přičemž namítl pochybení soudu při určení druhu a výše uložených trestů. Soudu prvního stupně dále vytkl, že nezohlednil polehčující okolnosti, a to doznání a věk obviněného. Namítl taky, že ve věci nejsou dány žádné přitěžující okolnosti, protože poškozená je věku toliko středního, nikoli vyššího a ani její fyzická konstituce ji nečiní bezbrannou, přičemž útok nebyl surový. Dále uvedl, že nemělo být přihlíženo k jeho odsouzení ve S. r. Domáhal se, aby rozsudek byl změněn v intencích podaného odvolání a pro případ, že by odvolací soud v jeho jednání neshledal důvody pro změnu výroku o vině, aby mu uložil trest mírnější, podmíněně odložený, a to třeba za současného uložení trestu vyhoštění. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. 12 To 130/2006, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a které zaměřil proti výroku o vině i proti výroku o trestu s poukazem na to, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i v dalších nesprávných hmotně právních posouzeních, pro něž byla u obviněného shledána vina. Dovolatel se domnívá, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci a že i po provedeném dokazování nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o okolnostech posuzovaného skutku. Dle jeho názoru závěr soudu o tom, že fyzický útok obviněného a odcizení kabelky poškozené bylo vedeno společným úmyslem, nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Dle přesvědčení dovolatele měl soud za daného stavu skutkových zjištění a důkazní nouze ohledně možnosti získání dalších důkazů postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a posoudit jeho jednání jako dva skutky, a to nejprve jako prostý fyzický útok, který nebyl vedený specifickým úmyslem, a dále jako prostou krádež dle ust. § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. I když soud prvního stupně uzavřel, že jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu trestného činu loupeže, dle dovolatele pochybil při určení druhů a výše uložených trestů. V této souvislosti namítl, že soud prvního stupně nezohlednil polehčující okolnosti svědčící v jeho prospěch, a to doznání k trestné činnosti, předmětné události kladené mu za vinu opakovaně popsal, a skutečnost, že se předmětného jednání dopustil ve věku 19 let, tedy věku blízkém věku mladistvého. Dovolatel dále polemizuje s názorem soudu prvního stupně ohledně soudem konstatovaných přitěžujících okolností, a to spáchání činu surovým způsobem za využití bezbrannosti oběti. Obviněný poškozenou udeřil pouze jedenkrát a potom ji již nijak nenapadl. Dle názoru dovolatele poškozená není ve svých padesáti letech ženou vyššího věku, ale toliko středního a ani její fyzická konstituce ji nečiní bezbrannou, obzvláště v porovnání s fyzickou konstitucí obviněného. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku nedůvodně poukazoval na rozsudky vydané soudy Slovenské republiky. Dle něj ve vztahu k těmto rozsudkům platí, že se ohledně nich nekonalo řízení podle § 449 a násl. tr. řádu. V této námitce dovolatel uzavírá, že soudy České republiky tedy nebylo jednání, pro které byl obviněný ve Slovenské republice uznán vinným, přezkoumáno z hlediska podmínek stanovených trestním řádem, a proto k těmto rozsudkům není možno přihlížet, a to ani při hodnocení osobnosti obviněného.

V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. řádu písemně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že z dovolací argumentace je zřejmé, že pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá, že soud chybně hodnotil opatřené důkazy, jeho dovolání nekoresponduje s jím zvoleným dovolacím důvodem, protože vznáší na podporu svého závěru výlučně skutkové námitky. Státní zástupce připomíná, že v rámci dovolacího řízení je třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v předchozím řízení, a není v něm možné nahrazovat činnost, spadající do nalézacího řízení. V rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad, resp. nesprávnost předmětem dovolání (právně relevantně je namítne), což není tento případ v posuzované věci. Státní zástupce podrobně rozvádí rozdíly mezi skutkovou podstatou trestného činu krádeže a loupeže, připomíná, že obviněný v přípravném řízení jednoznačně uvedl, že poškozenou udeřil proto, aby jí mohl vzít kabelku, jelikož předpokládal, že v kabelce budou uloženy peníze. S jeho výpovědí plně koresponduje výpověď poškozené, která událost opakovaně popsala tak, že jí obviněný kabelku vzal bezprostředně poté, co ji udeřil do obličeje. Výpověď obviněného v hlavním líčení soud s ohledem na ostatní skutková zjištění posoudil jako zcela účelovou. Dle státního zástupce dle skutkových zjištění učiněných soudem a ve světle judikatury „nemůže být pochyb, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.“. Pokud by dovolatel uplatnil dovolání jenom z těchto důvodů, bylo by dle státního zástupce namístě navrhnout odmítnutí dovolání dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Dovolatel brojí rovněž s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu též proti výroku o uložených trestech a pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal jeho dovolání v části napadající právní kvalifikaci jako důvodné, namítá, že soud pochybil, pokud mu uložil trest toho druhu a v té výši, jak bylo shora uvedeno. Dle dovolatele výrok o trestu nezohledňuje významné polehčující okolnosti na jeho straně, a to úplné doznání a věk blízký mladistvým. Naproti tomu se soud dle dovolatele dopustil porušení § 449 tr. řádu, pokud v rámci hodnocení jeho osoby konstatoval dřívější odsouzení soudy ve Slovenské republice. Státní zástupce připomíná, že ukládání trestů je možné napadnout dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což dovolatel neučinil. Dle tohoto dovolacího důvodu lze napadnout pochybení soudu tehdy, kdy druh trestu byl podle zákona nepřípustný nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou na konkrétní trestný čin trestním zákonem. Prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu nelze namítat jiná pochybení soudu, spočívající v nesprávné výměře a druhu uloženého trestu, ani úspěšně uplatňovat námitky proti vyhodnocení kritérií uvedených v § 31až § 34 tr. zák. Státní zástupce dále připomíná, že dovolatel může namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým „zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, což však není případ dovolatele. Dle státního zástupce je zřejmé, že dovolatel v jím namítané „nespravedlnosti“ (i když to výslovně neuvádí) spatřuje nepřiměřenou tvrdost uloženého trestu, spočívající ve vysoké výměře, neodpovídající hlediskům § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Státní zástupce konstatoval, že v posuzované věci byly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody v trvání pěti let i pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou a uložení těchto trestů nevybočuje z mezí stanovených v ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., jakož i z mezí stanovených v ustanovení § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Státní zástupce ve vztahu k námitce dovolatele, že Okresní soud v Hradci Králové nedůvodně poukazoval na rozsudky vydané soudy Slovenské republiky, uvedl, že „při posuzování formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 tr. zák. nelze přihlížet k odsouzení a potrestání obviněného soudem se sídlem ve Slovenské republice, je k němu však možno přihlížet jako k přitěžující okolnosti v zákoně výslovně neuvedené“, což vyplývá z ustálené judikatury, a proto dle něj nelze uvedené námitce dovolatele přisvědčit.

Státní zástupce uzavírá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, hodnotí dovolání jako zjevně neopodstatněné a navrhuje je odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Státní zástupce současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolaní obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo nutné posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 tr. řádu dovolání lze podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. řádu je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. řádu.

V souvislosti s tím se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, neboť podle § 265i odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvního.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

Uvedené podmínky proto nesplňovala ta část námitek dovolatele, ve které namítal, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci a nebyly odstraněny pochybnosti o okolnostech posuzovaného skutku. Z povahy těchto námitek je zřejmé, že brojí proti údajným vadám skutkových zjištění, nikoli proti jejich právnímu posouzení. Uplatněním námitek tohoto druhu proto dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže Nejvyšší soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 282/05, resp. č. 36/2004, str. 298 Sb. rozh. tr.).

Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele, kterou brojil proti závěru soudu, že zjištěným jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když namítal, že jeho jednání měl soud posoudit jako dva skutky, a to nejprve jako prostý fyzický útok, který nebyl vedený specifickým úmyslem, a dále jako prostou krádež podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák.

Nejvyšší soud však tyto námitky shledal zjevně neopodstatněnými.

Podle závěru soudů naplnil obviněný znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. tím, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím ve smyslu skutkové podstaty trestného činu loupeže se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu.

Ze skutkových zjištění soudu v posuzované věci vyplývá, že obviněný fyzicky napadl poškozenou poměrně intenzivním úderem pěstí do obličeje a po jejím pádu na zem jí odcizil peněženku s platební kartou, doklady a finanční částkou. Dle soudu z okolností jednání obviněného jednoznačně vyplývá, že účelem úderu pěstí bylo právě na potřebnou dobu zneškodnit poškozenou a vytvořit si tak možnost vzetí kabelky poškozené. Ve vztahu k námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako prostý fyzický útok, který nebyl veden specifickým úmyslem, Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněný žádným způsobem nevysvětlil, proč poškozenou napadl. Konkrétně k tomu řekl, že neví, proč k tomu došlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů, že z okolností jednání obviněného popsaného poškozenou jasně vyplývá, že obviněný si poškozenou vytipoval jako vhodnou oběť, jejímž přepadením by mohl získat finanční prostředky, neboť šlo o osamocenou ženu v místě, kde se v širším okolí žádné další osoby nevyskytovaly, proto se k poškozené vrátil a svůj úmysl realizoval napadením poškozené a bezprostředně následujícím vzetím její kabelky obsahující i platební kartu.

V této části uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud považuje proto dovolání za neopodstatněné, jelikož předmětný skutek nelze na základě výše vyložených důvodů chápat jako dva skutky a posuzovat jeden z nich jako prostou krádež.

K námitkám proti výroku o trestu Nejvyšší soud uvádí následující:

Východiskem pro posouzení, zda námitky obviněného směřující proti výroku o trestu napadeného rozsudku lze podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebo § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Naposledy zmíněný důvod lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Systematickým výkladem lze dovodit, že pokud jde o hmotně právní posouzení druhu a výměry uloženého trestu, je ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu speciálním dovolacím důvodem vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Námitky ohledně druhu a výměry trestu (vyjma trestu odnětí svobody na doživotí) lze proto úspěšně uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního dovolacího důvodu, a nikoli jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence aspoň jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu, spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu namítat. Zejména není možné namítat nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., tedy rozhodování soudu o polehčujících a přitěžujících okolnostech, ke kterým přihlíží při výměře trestu a které v dovolání namítá odvolatel (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, věci trestní, pod č. 22/2003).

Dovolatel však může, pokud jde o výrok o trestu, vytýkat též jiné vady výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru při ukládání úhrnného trestu, souhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se může jednat o jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k podmínkám při ukládání trestu.

Výtky obviněného, v rámci kterých namítal, že soud nepřihlížel na polehčující okolnosti a naopak bral do úvahy přitěžující okolnosti, nenaplňují nejen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádný další ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce dovolatele, týkající se toho, že Okresní soud v Hradci Králové v odůvodnění odsuzujícího rozsudku nedůvodně uvedl odsouzení obviněného soudy ve Slovenské republice. Dle platné judikatury (Rt 39/94, 11To 90/93 - Sb. NS 94, 9: 296) k odsouzení a potrestání obviněného soudem se sídlem ve Slovenské republice je možné přihlížet jako k přitěžující okolnosti v zákoně výslovně neuvedené. K odsouzení a potrestání obviněného soudem se sídlem ve Slovenské republice, i kdyby k odsouzení a potrestání došlo před zánikem České a Slovenské Federativní republiky, nelze ovšem přihlížet při posuzování formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 tr. zák.

Nejvyšší soud proto z důvodů podrobně rozvedených shora shledal dovolání obviněného Z. K. zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vydáno: 31. August 2006