JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 871/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2006 dovolání podané obviněnou JUDr. B. K. , a dovolání podané obviněným M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 55 To 442/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 87/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné JUDr. B. K. a dovolání obviněného M. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 3 T 87/2005, byla obviněná JUDr. B. K. a obviněný M. K. uznáni vinnými skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za který byla obviněná JUDr. B. K. odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání tří a půl let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, přičemž jí byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu poskytování právních služeb a výkonu advokacie na dobu osmi let. Obviněnému M. K. byl za uvedenou trestnou činnost uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v délce trvání šesti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, přičemž mu byl dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru zprostředkování služeb, zprostředkování obchodu a realitní činnosti, jakož i účasti ve statutárních orgánech společností podnikajících v oboru zprostředkování služeb, zprostředkování obchodu a realitní činnosti, na dobu deseti let.

Podle zjištění Okresního soudu v Liberci se obviněná JUDr. B. K. a obviněný M. K. výše uvedené trestné činnosti dopustili tím, že v Liberci v blíže neurčenou dobu v měsíci lednu 2003 obžalovaná JUDr. B. K. , jako advokátka, vyhotovila kupní smlouvy mezi prodávajícím Z. Ž. , a kupujícím R. B., na koupi nemovitostí v katastrálním území Z. O. S. , okres J. nad N. , které byly zapsány na listu vlastnictví, a to objekt k bydlení na stavební parcele a rozsáhlého souboru pozemků a parcel o celkové výměře .. m2, z toho … m2 lesních pozemků včetně trvalých porostů, vše v celkové skutečné hodnotě 3 924 980 Kč, za kupní cenu ve výši 200 000 Kč, smlouvy o úschově částky 200 000 Kč odpovídající kupní ceně za nemovitosti, návrh na zahájení řízení o povolení vkladu práva vlastnického do katastru nemovitostí, kterým byl navržen vklad práva vlastnického na kupujícího R. B. k nemovitostem, které byly předmětem kupní smlouvy, a vystavila plnou moc na svoji osobu k zastupování prodávajícího Z. Ž. pro další úkony spojené s prodejem nemovitostí, vše datováno ke dni 6. 3. 2003 jako dni podepsání a uzavření, v březnu 2003 v H. K. obžalovaný M. K. pod záminkou, že on jako osoba dříve soudně trestaná nechce jako kupec vystupovat, přesvědčil R. B. , aby podepsal jako kupující kupní smlouvu a návrh na zahájení řízení o povolení vkladu práva vlastnického do katastru nemovitostí vyhotovené advokátkou obžalovanou JUDr. B. K. , ale přitom se s R. B. dohodl, že bude s pozemky disponovat pouze obžalovaný M. K. , obžalovaná JUDr. B. K. , jako advokátka, přijala plné moci a smlouvy o úschově, kupní smlouvy vědomě nepravdivě ověřila tak, že kupní smlouva byla uzavřena oběma stranami v její advokátní kanceláři v R. ul. v L. , a že v této advokátní kanceláři Z. Ž. a R. B. přímo před ní kupní smlouvu podepsali a ona ověřila jejich totožnost podle občanských průkazů, ačkoli oba obžalovaní věděli, že ve skutečnosti Z. Ž. dne 6. 3. 2003 v advokátní kanceláři JUDr. K. , ani jiného dne a jinde, žádnou ze smluv a listin nepodepsal, s žádným z obžalovaných o prodeji předmětných nemovitostí nikdy nejednal, kupní smlouva je uzavřena bez vědomí Z. Ž. , a všechny podpisy Z. Ž. na všech smlouvách a listinách byly padělané a Z. Ž. by byl takovouto smlouvou hrubě znevýhodněn, neboť kupní cena ve výši 200 000 Kč za nemovitosti v hodnotě 3 924 980 Kč by postačila sotva k pokrytí daně z převodu těchto nemovitostí a R. B. sice některé listiny podepsal, ale na jiném místě a jiného dne, úkon neučinil vážně a některé podpisy R. B. byly padělané, tedy že kupní a další smlouvy a listiny jsou od počátku neplatné, poté přesto dne 6. 6. 2003 obžalovaná JUDr. B. K. na základě těchto neplatných, nepravdivých smluv a listin, bez toho aniž by i byla složena kupní cena, podala návrh na zahájení řízení ohledně vkladu práva vlastnického k uvedeným nemovitostem u Katastrálního úřadu v J. nad N. pro kupujícího R. B. , Katastrální úřad v J. n. N. s ohledem na ověření podpisů smluv a listin advokátem, považoval předložené doklady a tvrzené skutečnosti za platné a pravdivé a zapsal dne 7. 7. 2003, s účinky vkladu dnem 6. 6. 2003, vlastnické právo k uvedeným nemovitostem pro R. B. , a poté obžalovaný M. K. na základě plné moci podepsané R. B. dne 12. 8. 2003 prodal v zastoupení R. B. kupními smlouvami ze dne 14. 8. 2003, 23. 10. 2003 a 20. 11. 2003, vyhotovenými obžalovanou JUDr. B. K. , nejhodnotnější část takto získaných nemovitostí v hodnotě 3 272 860 Kč, dalšímu kupci Z. Š. ml., za celkovou částku 1 363 000 Kč, když částky inkasoval jednak v hotovosti a jednak na svůj účet obžalovaný M. K. , a tímto oba obžalovaní způsobili jediné dědičce Z. Ž. , který zemřel dne 19. 5. 2003, paní S. T. , škodu ve výši 3 924 980 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci podala obviněná JUDr. B. K. , obviněný M. K. , obviněný J. Š. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v L. odvolání, na jejíchž podkladě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 55 To 442/2005, tak, že všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Jmenované usnesení odvolacího soudu bylo mimo jiné doručeno obviněné JUDr. B. K. , jejímu obhájci JUDr. N. T. , obviněnému M. K. , jeho obhájkyni JUDr. H. R. všem shodně dne 9. 3. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v L. dne 8. 3. 2006.

Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, podala obviněná JUDr. B. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. M. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Liberci dne 2. 5. 2006.

Obviněná napadla svým dovoláním zamítavý výrok citovaného usnesení odvolacího soudu, přičemž ohledně dovolacího důvodu odkázala na § 265b odst. 1 písm. a), písm. g), písm. l) případ druhý tr. ř., ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje obviněná v tom, že odvolací soud nebyl náležitě obsazen, neboť byl obsazen jinými osobami, než které jsou uvedeny v protokolu o veřejném zasedání a v rozhodnutí odvolacího soudu, tj. že senátu nepředsedala JUDr. D. Š. , nýbrž jiná soudkyně odvolacího soudu JUDr. D. S.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněná v tom, že skutkové okolnosti případu zjištěné soudem prvního stupně a uvedené ve výroku jeho rozsudku, nenaplňují znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť z nich neplyne existence podvodného úmyslu obviněné, jak předpokládá citované ustanovení trestního zákona, přičemž takové okolnosti neplynou ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná dále uvedla, že odvolací soud tyto nedostatky postřehl, avšak pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

Naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) případ druhý tr. ř., ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. konečně obviněná spatřuje v tom, že v dané trestní věci rozhodl vyloučený orgán, tj. předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. F. B. , neboť obviněnou jako advokátku znal z jiných trestních věcí a v rámci jedné věci na ni podal dne 7. 5. 2004 stížnost u České advokátní komory s cílem dosáhnout jejího kárného postihu, jelikož se obviněná jako obhájkyně na poslední chvíli omluvila z jednání ve věci projednávané tímto soudcem. Uvedený postup zhodnotila obviněná jako neobvyklý a dovozuje z něj, že soudce Mgr. F. B. vůči ní vystupoval zaujatě a je proto vyloučen z úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., neboť lze mít pochybnosti, že pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat.

Vzhledem k uvedeným stanoviskům obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky rozhodl, že se jí výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody odkládá, popř. se výkon tohoto trestu přerušuje, a to až do rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o jejím dovolání. Obviněná dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu. Obviněná zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky, pro případ, že by již v době rozhodnutí vykonávala uložený trest odnětí svobody, rozhodl rovněž tak, že se nebere do vazby.

Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci podal rovněž obviněný M. K. , prostřednictvím své obhájkyně JUDr. H. R. , dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Liberci dne 10. 5. 2006, přičemž k poštovní přepravě bylo podáno dne 9. 5. 2006.

Rovněž obviněný M. K. napadl svým dovoláním zamítavý výrok citovaného usnesení odvolacího soudu, přičemž ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a uvedl, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání přesto, že v řízení, jež předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině.

Naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že skutek, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť obviněný neměl v úmyslu kohokoliv uvádět v omyl, byl kontaktován svědkem B. , aby mu poskytl kupní smlouvy na pozemky, s prodávajícím Z. Ž. se nikdy nesetkal a veškerý kontakt s ním zprostředkovával svědek B. , od kterého měl obviněný všechny údaje. Obviněný k tomu dále uvedl, že neměl žádnou informaci svědčící o tom, že by kupní smlouvy na nemovitosti Z. Ž. byly opatřeny padělanými podpisy. Závěrem obviněný k této námitce uvedl, že ani objektivní stránka trestného činu podvodu není v jeho případě naplněna, neboť se nedopustil žádného jednání, které by směřovalo k tomu, aby vyvolal omyl jiné osoby.

Pro úplnost obviněný ve svém dovolání dále uvedl, že z popisu skutku nevyplývá, že by z jeho strany došlo k úmyslnému uvedení jiného v omyl, není z něho patrno, v čem by mělo podvodné jednání spočívat, a nevyplývá z něj ani to, že by se obviněný svým jednáním obohatil.

Obviněný dále ve svém dovolání uvedl, že tvrzení, že měl s ohledem na skutečnost, že byl dříve soudně trestán přesvědčit Richarda Bouze, aby jako kupující podepsal kupní smlouvu a návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, jsou podle jeho názoru zcela neurčitá a povrchní a nelze je spolehlivě vyvodit z provedených důkazů. Dále uvedl, že výpověď svědka Bouze měla být důkladně prověřena anebo mělo být rozhodnuto za dodržení zásady in dubio pro reo.

Obviněný ve svém dovolání rovněž poukázal na skutečnost, že formulace uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, že peníze „inkasoval jednak v hotovosti, jednak na svůj účet“ nijak nevypovídá o tom, zda si uvedený obnos ponechal a získal tak majetkový prospěch nebo nikoliv, a dále poukázal na skutečnost, že se soud nevypořádal s jeho tvrzením, že uvedené finanční prostředky předal právě svědkovi B.

Obviněný konečně ve svém dovolání uvedl, že tvrzení uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, že věděl, že Z. Ž. dne 6. 3. 2003 v advokátní kanceláři JUDr. B. K. žádnou z předmětných smluv nepodepsal a neučinil tak ani jiného dne a jinde, a že rovněž věděl, že kupní smlouva byla uzavřena bez vědomí Z. Ž. , přičemž jeho podpisy byly padělané, nemají oporu v provedených důkazech.

Závěrem proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 55 To 442/2005 zrušil, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující.

K dovolání obviněné JUDr. B. K. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu dovolání obviněné uvedla, že pokud tato namítá, že veřejnému zasedání odvolacího soudu skutečně předsedala jiná soudkyně, než která je uvedena v protokolu a v této skutečnosti spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nejde v daném případě o námitku, která by naplňovala citovaným dovolací důvod a dovolání obviněné je v tomto rozsahu podáno z jiného důvodu.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství naproti tomu uvedla, že námitka obviněné ohledně právního posouzení jejího jednání jako trestného činu a nikoliv pouze jako kárného provinění a námitka směřující proti závěru soudu ohledně existence podvodného úmyslu, jsou z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami relevantními. Uvedla však dále, že tzv. skutková věta výroku o vině obsahuje ve spojení s odůvodněním konkrétní skutkové okolnosti, které naplňují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Státní zástupkyně přitom odkázala na skutečnost, že obviněná poskytla právní služby tak nestandardním způsobem, že to vylučuje, že by neměla povědomí o podvodném úmyslu spoluobviněného M. K. Vzhledem k tomu, že podle názoru státní zástupkyně jednala obviněná v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., shledala námitku obviněné ohledně absence zavinění zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o námitku ohledně podjatosti předsedy senátu Mgr. F. B. a odkaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b), tr. ř., uvedla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, že tento dovolací důvod uvedenou námitkou naplněn byl a námitka je důvodná, neboť ze strany soudu nebylo zaujato jednoznačné stanovisko k tomu, zda je námitka podjatosti důvodná či nikoliv a nebylo tak rozhodnuto o návrhu obviněné na vyloučení předsedy senátu.

Vzhledem ke shora uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud České republiky v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Rovněž k dovolání obviněného M. K. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení, obviněným uplatněných námitek a obecného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že ačkoli obviněný v dovolání poukázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil převážně námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr přitom státní zástupkyně vztáhla na výhrady obviněného, které směřují vůči skutkovým zjištěním soudů v dovolání předcházejícímu řízení, tj. na námitky, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, resp. na námitky zpochybňující rozsahu dokazování. Skutkové vady však, podle názoru státní zástupkyně, nezakládají žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření dále uvedla, že se obviněný stylizuje do role téměř nezúčastněné osoby, která nemá s celým případem nic společného, vyjma posléze udělené plné moci k zastupování R. B. při prodeji nemovitostí, které tento od Z. Ž. zakoupil.

Ohledně námitek obviněného, že se nedopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž podle jeho názoru nebyla subjektivní stránka popsána ani v tzv. skutkové větě výroku rozsudku Okresního soudu v Liberci, státní zástupkyně uvedla, že závěr o tom, zda jsou naplněny všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty, tedy zda je zde též zavinění pachatele ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním, přičemž se však tento právní závěr musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.

Pokud jde o úmyslné zavinění obviněného M. K. , uvedla dále státní zástupkyně, že takové zavinění vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci soudy obou stupňů a vyjádřených především v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Liberci, které jsou upřesněné v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Z tam uvedených formulací lze, podle mínění státní zástupkyně, dovodit úmyslnou povahu jednání obviněného a lze z nich spolehlivě usuzovat i na jeho podvodný úmysl.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně současně vyplývá i závěr, že obviněný naplnil též všechny ostatní zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., včetně znaku materiálního, a to i ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.

Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci obě dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných přípustné jsou [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněná JUDr. B. K. ve svém dovolání označuje jako důvod dovolání nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedené ustanovení tedy dopadá na případy procesního pochybení, kdy rozhodl jiný soud, než soud určený podle pravidel obsažených v § 16 tr. ř. a § 17 tr. ř. nebo kdy rozhodl soud, který nebyl obsazen v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), tj. v souladu s § 27 zákona o soudech a soudcích (pro vrchní soudy), s § 31 zákona o soudech a soudcích (pro krajské soudy) a s § 35 zákona o soudech a soudcích (pro okresní soudy). Naplněním druhé alternativy obsažené v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by tedy byla situace, kdy by v rozporu se shora uvedenými ustanoveními zákona o soudech a soudcích rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo kdyby byl senát složen z předsedy senátu a z přísedících, když měl být složen jen ze soudců a dále pokud by rozhodoval neúplný senát, např. za přítomnosti dvou svých členů.

O shora popsané situace však ve zkoumaném případě nejde. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. opřela obviněná toliko o své tvrzení, že veřejnému zasedání odvolacího soudu konanému dne 20. 1. 2006, ve skutečnosti předsedala JUDr. D. S. , jiná soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, přičemž však v protokolu z tohoto veřejného zasedání je jako předsedkyně senátu uvedena JUDr. D. Š. , která tento protokol rovněž podepsala. Uvedená námitka však podle názoru Nejvyššího soudu již směřuje mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněné je v tomto směru podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pro úplnost je třeba dodat, že pokud je obviněná toho názoru, že označení osoby předsedkyně senátu v protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 20. 1. 2006 je chybné, může své námitky uplatnit v souladu s § 57 odst. 1 tr. ř. u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

Již nad rámec skutečností, které byly rozhodné pro uvedené závěry Nejvyššího soudu, je možno konstatovat, že předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím tohoto soudu, požádal Nejvyšší státní zástupkyni o doplnění vyjádření k této otázce. Učinil tak pro případ, že by senát při projednání věci dospěl při výkladu zvoleného dovolacího důvodu k jinému závěru. Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila Nejvyššímu soudu, že v protokolu o konání veřejného zasedání odvolacího soudu konanému dne 20. 1. 2006 vyznačil intervenující státní zástupce Mgr. K. K. , že jednání předsedala JUDr. D. Š. , tedy předsedkyně senátu, která je uvedena v protokolu odvolacího soudu o veřejném zasedání, která také tento protokol podepsala a která také podepsala rozhodnutí odvolacího soudu.

Obviněná JUDr. B. K. ve svém dovolání dále označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299).

Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Pokud obviněná k naplnění tohoto dovolacího důvodu uvedla, že skutkové okolnosti případu zjištěné soudem prvního stupně a uvedené ve výroku jeho rozsudku, nenaplňují znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť z nich neplyne existence jejího podvodného úmyslu, je třeba říci, že tato námitka zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Předně je třeba říci, že nalézací soud provedl ve věci podrobné a rozsáhlé dokazování, přičemž se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí na několika stranách pečlivě zabýval hodnocením jednotlivých důkazů, a teprve po takto provedeném dokazování učinil skutkové závěry ohledně okolností významných pro posouzení trestnosti činu. V intencích uvedeného postupu se nalézací soud zabýval podrobně i skutkovými okolnosti významnými pro posouzení otázky zavinění obviněné. Podle názoru Nejvyššího soudu je subjektivní stránka jednání obou obviněných popsána ve výrokové části rozsudku a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí tak, že je možno toto jednání posoudit jako trestný čin, jimiž byli uznáni vinnými. Postačí zdůraznit, že nalézací soud uvedl ve výroku rozsudku, že oba obvinění při svém velmi podrobně popsaném jednání týkajícím se koupě a následného prodeje nemovitostí Z. Ž. , jehož výsledkem bylo zjištěné obohacení, způsobena Z. Ž. , resp. jeho dědicům škoda, věděli, že ve skutečnosti Z. Ž. dne 6. 3. 2003 v advokátní kanceláři JUDr. K. , ani jiného dne a jinde, žádnou ze smluv a listin nepodepsal, s žádným z obžalovaných o prodeji předmětných nemovitostí nikdy nejednal, kupní smlouva je uzavřena bez jeho vědomí, a všechny podpisy Z. Ž. na všech smlouvách a listinách byly padělané. V odůvodnění svého rozsudku uvedené skutkové závěry doplnil a blíže vysvětli tak, že „obžalovaní JUDr. B. K. a M. K. společně připravili celý postup jednání, obžalovaný M. K. zjistil existenci starého a osamělého člověka disponujícího značným nemovitým majetkem a zajistil prostředníka vystupujícího v rámci předstíraného nákupu nemovitostí, zatímco obžalovaná JUDr. K. věc připravila po právní stránce, tedy vyhotovila fingované smlouvy a listiny, které nepravdivě ověřila a podala na Katastrální úřad v J. n. N. .“ (srov. první odstavec na str. 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) Jmenovaný katastrální úřad pak na základě těchto nepravdivých dokumentů, které považoval za autentické, provedl změnu v listu vlastnictví, přičemž jako vlastníka zapsal R. B. , a oba obvinění svým jednáním způsobili dědičce pana Z. Ž. škodu ve výši 3 924 980 Kč.

Mimo skutkové okolnosti uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a shora citované pasáže odůvodnění tohoto rozhodnutí, lze dále odkázat zejména na str. 16 a str. 17 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kde tento soud na základě provedených důkazů dovodil psychický vztah obviněné k její trestné činnosti, který pak právně kvalifikoval jako přímý úmysl ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud se přitom s touto právní kvalifikací plně ztotožnil. Pro úplnost je třeba dodat, že na závěrech nalézacího soudu nezměnil nic ani odvolací soud, který je v tomto rozsahu potvrdil. Vzhledem k tomu shledal Nejvyšší soud uvedenou námitku obviněné zjevně neopodstatněnou.

Obviněná JUDr. B. K. ve svém dovolání označuje jako důvod dovolání konečně i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl–li o této skutečnosti již dříve. Ve věci rozhodl vyloučený orgán, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (samosoudce, předseda senátu nebo člen senátu), u kterého jsou dány důvody vyloučení podle § 30 tr. ř., nebylo–li rozhodnutí podle § 31 tr. ř. učiněno, popř. bylo–li o jeho vyloučení z těchto důvodů rozhodnuto postupem podle § 31 tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Podle § 30 odst. 2 tr. ř. rovněž platí, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.

Podle § 30 odst. 3 tr. ř. konečně platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Obviněná spatřuje důvody vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. v tom, že v její trestní věci rozhodl předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. F. B. , neboť obviněnou jako advokátku znal z jiných trestních věcí a v rámci jedné věci na ni podal dne 7. 5. 2004 stížnost u České advokátní komory s cílem dosáhnout jejího kárného postihu, jelikož se obviněná jako obhájkyně na poslední chvíli omluvila z jednání ve věci projednávané soudcem Mgr. F. B.

Je třeba říci, že obviněná shora uvedenou námitku uvedla již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se jí zabýval (srov. str. 7 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 55 To 442/2005). Tato námitka tedy naplňuje zvolený dovolací důvod a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Pokud obviněná nejprve uvedla, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. F. B. , byl vyloučen z rozhodování v její trestní věci pro poměr k její osobě, neboť obviněnou jako advokátku znal z jiných trestních věcí, je třeba říci, že tato část námitky nemůže obstát, neboť sama skutečnost, že advokát vystupoval jako obhájce v jiné trestní věci, v níž rozhodoval soudce, u něhož je z tohoto důvodu namítána podjatost, nemůže zakládat důvodné pochybnosti o soudcově objektivitě a jeho nestrannosti při rozhodování ve zkoumané věci. V opačném případě by totiž bylo třeba považovat za podjatou většinu soudců okresních soudů se sídlem v menších městech, a to s ohledem na poměrně omezený počet soudců a omezený počet advokátů, zastupujících obviněné v trestním řízení před těmito soudy. Takový závěr však neodpovídá smyslu § 30 tr. ř. Pro úplnost je vhodné dodat, že důvodné pochybnosti o podjatosti soudce musí být založeny na konkrétních a reálných skutečnostech, nikoliv pouze na abstraktních domněnkách.

Pokud jde o druhou část námitky obviněné o podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně, že totiž Mgr. F. B. v rámci jedné věci na ni podal dne 7. 5. 2004 stížnost u České advokátní komory s cílem dosáhnout jejího kárného postihu, nemůže, podle názoru Nejvyššího soudu, ani tato část námitky zakládat důvodné pochybnosti o soudcově objektivitě a jeho nestrannosti při rozhodování ve zkoumané věci. Je třeba říci, že s ohledem na postavení České advokátní komory jako samosprávné stavovské organizace všech advokátů, jenž vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (srov. § 40 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších změn a doplňků, dále jen „zákon o advokacii“), dohlíží Česká advokátní komora prostřednictvím své kontrolní rady, na dodržování zákona o advokacii a zvláštních právních předpisů, pokud souvisejí s výkonem advokacie nebo s činností České advokátní komory, jakož i na dodržování stavovských předpisů, a to mimo jiné ze strany advokátů, evropských advokátů a advokátních koncipientů (srov. § 46 zákona o advokacii). Vzhledem k tomu Česká advokátní komora přijímá a přezkoumává podání stěžovatelů obsahující skutečnosti nasvědčující porušení shora uvedených předpisů ze strany advokáta při výkonu advokacie. Na uvedený postup pak může navazovat kárné řízení, popř. z něho vyplývající kárné opatření. V tomto smyslu jde o právem aprobovaný postup.

Nelze se proto domnívat, že by skutečnost, že soudce podá u České advokátní komory na obhájkyni působící v trestním řízení stížnost, sama o sobě zakládala důvodné pochybnosti o soudcově objektivitě a jeho nestrannosti při rozhodování ve zkoumané věci. Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku obviněné zjevně neopodstatněnou.

K posledně uvedené námitce (důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l/ tr. ř.) je nutné konstatovat, že za situace, kdy bylo rozhodnuto odvolacím soudem o zamítnutí řádného opravného prostředku podaného obviněnou JUDr. B. K. proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla tato obviněná uznána vinnou shora uvedeným trestným činem, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by byl v řízení předcházejícímu takovému rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nebyl výše uvedenou námitkou obviněné naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud po těchto úvahách dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné JUDr. B. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Rovněž obviněný M. K. ve svém dovolání označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Je proto možno odkázat na to, co bylo shora obecně uvedeno ohledně výkladu těchto dovolacích důvodů.

Pokud jde o samotnou námitku obviněného, že skutek, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, je třeba říci, že i takto formulovaná námitka naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V případě námitek obviněného, že neměl v úmyslu kohokoliv uvádět v omyl, popř. že z popisu skutku nevyplývá, že by z jeho strany došlo k úmyslnému uvedení jiného v omyl, není z něho patrno, v čem by mělo podvodné jednání spočívat, a nevyplývá z něj ani to, že by se obviněný svým jednáním obohatil, lze v podstatě odkázat na to co bylo ohledně úmyslu obou obviněných řečeno výše. Stejně jako v případě obviněné JUDr. B. K. lze i v případě skutkových okolností významných pro posouzení úmyslu obviněného ve stručnosti odkázat na skutkové závěry nalézacího soudu obsažené v tzv. skutkové větě výroku nalézacího soudu ve spojení s příslušnými částmi odůvodnění (srov. zejména první odstavec na str. 15 a dále pak str. 16 a str. 17 odůvodnění citovaného rozhodnutí). Tam uvedené skutkové závěry pak nalézací soud kvalifikoval, stejně jako v případě obviněné JUDr. B. K. , jako úmysl přímý ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. I v tomto případě se Nejvyšší soud s uvedenou právní kvalifikací ztotožnil a tuto námitku obviněného shledal zjevně neopodstatněnou.

Pokud obviněný dále popírá, že by se svým jednáním obohatil, je třeba odkázat na skutečnost, že nalézací soud dospěl k závěru, který vyjádřil v tzv. skutkové větě svého rozhodnutí, a to že „dne …. obžalovaná JUDr. B. K. na základě těchto neplatných, nepravdivých smluv a listin, bez toho aniž by i byla složena kupní cena, podala návrh na zahájení řízení ohledně vkladu práva vlastnického k uvedeným nemovitostem u Katastrálního úřadu v J. n. N. pro kupujícího R. B. , Katastrální úřad v J. n. N. s ohledem na ověření podpisů, smluv a listin advokátem, považoval předložené doklady a tvrzené skutečnosti za platné a pravdivé a zapsal dne …, s účinky vkladu dnem …, vlastnické právo k uvedeným nemovitostem pro R. B. , a poté obžalovaný M. K. na základě plné moci podepsané R. B. prodal v zastoupení R. B. kupními smlouvami ze dne … vyhotovenými obžalovanou JUDr. B. K. , nejhodnotnější část takto získaných nemovitostí v hodnotě ….., , dalšímu kupci Z. Š. , , za celkovou částku …., když částky inkasoval jednak v hotovosti a jednak na svůj účet obžalovaný M. K. , a tímto oba obžalovaní způsobili jediné dědičce Z. Ž. , který zemřel dne …., paní S. T. ,…, škodu ve výši ….“ Nalézací soud k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí dodal, že „peníze získané následným prodejem inkasoval M. K. , který se takovýmto jednáním obohatil“ (srov. str. 16 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Obviněný tedy uvedenou námitku fakticky zpochybnil skutkové závěry soudů učiněné v předchozím řízení, jeho námitka tedy nenaplňuje jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud je totiž v rámci dovolacího řízení zásadně povinen vycházet ze skutkových závěrů učiněných soudy v předchozím řízení a není oprávněn jakkoliv hodnotit proces dokazování nebo do něj zasahovat. V této části je proto dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou nemohl dále zabývat.

Podobně je tomu i v případě další námitky obviněného ohledně skutkových závěrů nalézacího soudu, že totiž M. K. pod záminkou, že jako osoba dříve soudně trestaná nechce jako kupec vystupovat, přesvědčil R. B. , aby podepsal jako kupující kupní smlouvu a návrh na zahájení řízení o povolení vkladu práva vlastnického do katastru nemovitostí. Obviněný namítá, že tato tvrzení jsou zcela neurčitá a povrchní a nelze je spolehlivě vyvodit z provedených důkazů. Vzhledem k výše uvedenému výkladu dovolacích důvodů lze i ohledně této námitky konstatovat, že stojí mimo zvolený dovolací důvod, jakož i mimo kterýkoliv zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř., a dovolání obviněného je proto i v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud se proto ani touto námitkou obviněného nemohl dále zabývat.

Ne jinak je tomu i v případě námitky obviněného, že formulace uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, že peníze „inkasoval jednak v hotovosti, jednak na svůj účet“ nijak nevypovídá o tom, zda si uvedený obnos ponechal a získal tak majetkový prospěch nebo nikoliv, popř. zda takto získané finanční prostředky předal svědkovi B. V tomto případě lze stručně odkázat na to, co bylo výše řečeno k námitce obviněného ohledně jeho obohacení. Vzhledem k tomu, že i tato námitka je námitkou fakticky směřující proti skutkovým závěrům učiněným soudy v předchozím řízení, je dovolání obviněného i v rozsahu této námitky podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto nemohl dále zabývat.

Pokud obviněný konečně ve svém dovolání brojí proti skutkovým zjištěním uvedeným v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, a to že věděl, že Z. Ž. dne 6. 3. 2003 v advokátní kanceláři JUDr. B. K. žádnou z předmětných smluv nepodepsal a neučinil tak ani jiného dne a jinde, a že rovněž věděl, že kupní smlouva byla uzavřena bez vědomí Z. Ž. , přičemž jeho podpisy byly padělané, a uvádí, že tyto závěry nemají oporu v provedených důkazech, je třeba říci, že i tato námitka obviněného je námitkou fakticky směřující proti skutkovým závěrům učiněným soudy v předchozím řízení, kterým je, jak už bylo řečeno, Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán, a proto i v rozsahu této námitky je dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ohledně odkazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) druhý případ tr. ř. je podobně jako v případě dovolání obviněné JUDr. B. K. nutné konstatovat, že za situace, kdy bylo rozhodnuto odvolacím soudem o zamítnutí řádného opravného prostředku podaného obviněným proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl tento obviněný uznán vinným shora uvedeným trestným činem, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by byl v řízení předcházejícímu takovému rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku dán namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl výše uvedenými námitkami obviněného naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem ke všem popsaným závěrům uzavřel Nejvyšší soud, že ani v případě obviněného M. K. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání tohoto obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 24. November 2006