JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 842/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2006 o dovolání obviněného Z. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 11 To 522/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 190/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného Z. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 1 T 190/2005, byl obviněný Z. M. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 4. 8. 2005 v době kolem 17.45 hod. v B., ve svém bydlišti, v podnapilém stavu (nejméně 3,41 g/kg alkoholu v krvi) po předchozím verbálním konfliktu bodl kuchyňským nožem s čepelí o délce 20 cm poškozeného J. L. zezadu do levé horní poloviny hrudníku v zadní podpažní čáře, když čepel nože pronikla do kůže a podkožní stěny hrudníku v délce 8 cm, v důsledku čehož byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu od 4. 8. 2005 do 13. 8. 2005, kdy byl hospitalizován v nemocnici.

Odvolání obviněného bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel též zmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. vztahující se k rozhodnutí soudu o upuštění od potrestání, aniž v tomto směru uvádí jakoukoli argumentaci, takže v kontextu obsahu podaného dovolání měl patrně na mysli uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě – tedy, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně byl dán výše již uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že soudy se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích svědků T. a L. a nesprávně vyhodnotily věrohodnost těchto svědků. Jeho úmysl způsobit poškozenému J. L. těžkou újmu na zdraví pak nepatřičně dovozovaly pouze odkazem na jeho předchozí odsouzení za obdobné násilné jednání. Obviněný dále vytkl soudům, že řádně nezjistily skutkový stav věci a že tak zůstalo neobjasněno, zda to byl obviněný, kdo nožem bodl poškozeného L., či zda se toho činu nedopustil někdo jiný. Dovolatel tak má za to, že provedeným dokazováním nebyla dostatečně prověřena možnost, že není pachatelem mu přisouzeného činu. V této souvislosti poukázal na to, že na místě činu měla být přítomna neznámá osoba v černém obleku a že tato okolnost nebyla náležitě zjišťována. Vytkl, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to výslechy svědkyň O. B. a J. V., a daktyloskopické zkoumání otisků prstů na použitém noži, přičemž soudy nedostatečně odůvodnily zamítnutí těchto důkazních návrhů. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolatel zpochybňuje toliko skutková zjištění soudů, nikoliv však vady v právním posouzení zjištěných skutkových okolností. Uplatněné dovolací námitky obviněného tak neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud dovolatel uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tak dovolání v tomto směru neobsahuje žádné konkrétní námitky a touto částí dovolání se nelze zabývat. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného, než zákonného důvodu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Především je tedy třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem.

Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.

Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 a další).

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod.

V posuzované věci totiž uplatněné dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení vykonaných důkazů a neprovedení dokazování v rozsahu, jenž byl podle dovolatele potřebný ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu. Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel namítá, že nebylo dostatečně objasněno jeho pachatelství posuzovaným trestným činem, že soudy nesprávně vycházely z vypovědí svědků J. L. a Z. T., že neopodstatněně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování atd. Stejně ták námitku ohledně nedostatku svého úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví opírá o tvrzení, že soudy své právní závěry údajně opřely toliko o předchozí jeho odsouzení za obdobnou trestnou činnost.

Na základě obsahu spisu je přitom pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů (zejména vycházely z výpovědí poškozeného J. L., svědků Z. T. a A. Ch., jakož i z výpovědí znalců MUDr. M. P. a MUDr. Z. Š., z lékařských zpráv atd.) a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Pokud dovolatel namítal nedostatek úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví, resp. vytýkal, že soudy vycházely pouze z jeho dřívějšího odsouzení, tak ani tomuto tvrzení nelze přisvědčit. V tomto ohledu lze připomenout, že např. odvolací soud se touto otázkou pečlivě zabýval (str. 3 napadeného usnesení) a v této souvislosti mimo jiné zdůraznil, že poškozenému byla nožem s čepelí 20 cm dlouhou způsobena 8 cm hluboká rána, která byla obviněným vedena střední intenzitou, a to do oblasti hrudníku poškozeného. I na základě těchto zjištění pak odvolací soud učinil jednoznačný závěr, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že může zasáhnout životně důležité orgány poškozeného a způsobit mu těžkou újmu na zdraví. Odvolací soud dále poukázal též na to, že obviněný svůj útok vůči poškozenému doprovázel pokřikem „ já toho kreténa zabiju“ a že na poškozeného zaútočil zákeřně zezadu, takže poškozený se nemohl nijak bránit. Pokud soudy s ohledem na rozsah vykonaného dokazování dospěly k závěru, že okruh zjišťovaných skutečností není nutno rozšiřovat provedením dalších důkazů, tak odmítnutí provádění dalšího dokazování též náležitě odůvodnily (str. 3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud tak ani v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na adresu obou nižších soudů. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. července 2006

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík

Vydáno: 31. July 2006