JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 804/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2008 dovolání podané obviněnou V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 10 To 13/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 207/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné V. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 1 T 207/2007, byla obviněná V. K. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., za který byla podle § 224 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou a půl let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. B. st., N. B. a R. B. ml. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podaly odvolání obviněná a poškozené. Na podkladě těchto odvolání rozhodl Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 10 To 13/2008 tak, že podle § 258 odst. l písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. l tr. zák., za který ji odsoudil podle § 224 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. l tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání osmnácti měsíců.

Podle § 49 odst. l tr. zák. dále Krajský soud v Praze uložil obviněné trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a podle § 228 odst. l tr. ř. jí uložil povinnost zaplatit poškozeným:

– R. B., bytem J., ul. B. N., částku ve výši 201 628 Kč,

– N. B., bytem J., ul. B. N., částku ve výši 120 000 Kč,

– R. B. ml., bytem J., ul. B. N., částku ve výši 120 000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené R. B., N. B. a R. B. ml., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Praze se obviněná shora uvedené trestné činnosti dopustila tím, že dne 10. 6. 2007 kolem 14:50 hod. řídila v obci H., okres P.-z., osobní vozidlo Fiat Seicento, a při odbočování vlevo z B. ulice na hlavní silnici nedala přednost nezjištěnému vozidlu přijíždějícímu zprava, v důsledku toho pokračovala v jízdě v protisměrné části hlavní silnice, čímž vytvořila překážku v jízdě protijedoucímu motocyklu Honda CB 900, řízenému M. B., který v rozporu se zákazem předjíždění a omezením rychlosti na 40 km/hod., předjížděl v rychlosti nejméně 90 km/hod. nezjištěné osobní vozidlo, a který ve snaze odvrátit čelní střet začal intenzivně brzdit, poté ve smyku upadl na vozovku a narazil do vozidla obžalované, které ho přejelo a způsobilo mu mnohočetná zranění, jimž na místě podlehl.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněné dne 7. 3. 2008, jejímu obhájci rovněž dne 7. 3. 2008 a Okresnímu státnímu zastupitelství Praha– západ dne 6. 3. 2008.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná V. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. K. H. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu Praha–západ dne 12. 3. 2008.

Obviněná napadla výrokovou část rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje obviněná v tom, že v daném případě existuje spoluzavinění poškozeného. Nebýt tohoto spoluzavinění, nedošlo by k dopravní nehodě, neboť jízda obviněné byla velmi pomalá a opatrná. V této souvislosti obviněná odkázala na č. 45/2005 Sb. rozh. tr. V tomto případě nebyla shledána vina na straně řidiče auta, který nedal přednost v jízdě motocyklistovi, v důsledku čehož došlo ke smrti spolujezdkyně. Obviněná dále odkázala na závěry znaleckého posudku ze kterého vyplývá, že pokud by poškozený dodržoval příslušná dopravní omezení a jednal rozvážněji, k jeho pádu by nedošlo.

K výroku o trestu obviněná dále uvedla, že trest odnětí svobody spojený s trestem zákazu činnosti není namístě. K výroku o náhradě škody uvedla, že výše škody musí být v rámci adhezního řízení zjištěna bez pochyb, jinak nelze rozhodovat o náhradě škody. Závěrem svého dovolání obviněná uvedla, že má za to, že věc měla být projednána v rámci přestupkového řízení.

Vzhledem k uvedenému navrhla obviněná, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K výzvě Okresního soudu Praha-západ doplnila obviněná, prostřednictvím svého obhájce, citované dovolání podáním, které bylo doručeno okresnímu soudu dne 2. 4. 2008. V tomto podání obviněná výslovně uvedla, že své dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a ohledně dovolacího důvodu uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V ostatních částech zopakovala svoji dovolací argumentaci obsaženou ve svém dovolání.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu podaného dovolání uvedl, že soudy v předchozím řízení znaly obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, na které odkazuje obviněná. Citované rozhodnutí však nelze na posuzovaný případ aplikovat. Obviněná totiž nedbajíc toho, že při odbočování na hlavní silnici jela v obou směrech vozidla, přesto odbočila, a vytvořila si jakýsi třetí pruh v očekávání, že jí někdo umožní se zařadit do pravého jízdního pruhu. Takovýmto způsobem vytvořila obviněná protijedoucímu poškozenému překážku, což vedlo ke střetu a následné smrti poškozeného.

S ohledem na skutečnost, že na způsobeném následku měl podíl též sám poškozený, který předjížděl, ačkoliv zde byl zákaz předjíždění, a jel přitom nepovolenou rychlostí, konstatoval státní zástupce, že lze souhlasit se závěry soudů z předchozího řízení, že na způsobení dopravní nehody se podílel mimo obviněné rovněž poškozený, přičemž podíl obou jmenovaných byl shodný. Právní kvalifikace skutku je proto podle mínění státního zástupce přiléhavá.

Pokud jde o výrok týkající se náhrady škody, uvedl státní zástupce, že není zřejmé, v čem má obviněnou namítané pochybení spočívat. Nicméně otázka míry spoluzavinění poškozeného je věcí dokazování, resp. hodnocení důkazů.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněnou podané dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, než je specifikované v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Dospěl přitom k závěru, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněná ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Předně lze konstatovat, že obviněná založila v podstatě veškerou svoji dovolací argumentaci na závěru, že nebýt neopatrné jízdy poškozeného, nedošlo by k dopravní nehodě, resp. že není správný závěr ohledně míry jejího zavinění a zavinění poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná brojí proti posouzení existence příčinné souvislosti, resp. proti stanovení míry, jakou se podílela na způsobení následku.

Dále je možno připomenout, že z tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že (stručně řečeno) obviněná při odbočení vlevo na hlavní silnici nedala přednost v jízdě vozidlu přijíždějícímu zprava a jedoucímu po hlavní silnici, vjela do protisměrné části komunikace (levého pruhu) a vytvořila tak překážku v jízdě protijedoucímu poškozenému, v důsledku čehož začal poškozený brzdit, dostal smyk, upadl na zem, narazil svým tělem do přední části motorového vozidla poškozené, která ho přejela a způsobila mu poranění, kterým poškozený na místě podlehl. Z tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu rovněž vyplývá, že před okamžikem srážky poškozený v rozporu se zákazem předjíždění a omezením rychlosti na 40 km/hod., předjížděl rychlostí 90 km/hod. nezjištěné vozidlo.

Samotná otázka, co je příčinou vzniku určitého následku, je otázkou skutkovou a je proto předmětem dokazování, neboť vztah příčiny a následku je objektivním jevem existujícím mimo právo. Ze shora uvedeného popisu skutkových okolností vyplývá, že příčinou následku (účinku) spočívajícího ve smrti poškozeného bylo nejen porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany obviněné (nedání přednosti v jízdě a jízda v levém pruhu), ale rovněž porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany poškozeného (porušení zákazu předjíždění a překročení maximální povolené rychlosti).

Za situace, kdy pro trestní právo škodlivý následek měl vícero příčin, jak je tomu i v posuzovaném případě, je třeba v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti posoudit, která příčina je příčinou hlavní, resp. má pro způsobení následku zásadní význam, a která nikoliv. Rovněž je třeba se zabývat otázkou, zda nedošlo dokonce k přetržení příčinné souvislosti tím, že později přistupující příčina představoval výlučnou a samostatnou příčinu, která způsobila následek (účinek) bez ohledu a jednání pachatele.

Odvolací soud uzavřel, že jednání obviněné představovalo hlavní příčinu porušení zdraví poškozeného, zatímco jednání poškozeného příčinu další, méně významnou. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil. Je třeba znovu poukázat na skutečnost, že poškozená v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích nedala přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici zprava a jela se svým vozem souběžně s nimi v protisměrném pruhu. Její vůz představoval v danou chvíli překážku pro jakékoliv vozidlo, které by se pohybovalo v tomto pruhu, tedy nejen pro motocykl poškozeného. Toto jednání je proto třeba posoudit jako zásadní pochybení. Poškozený sice rovněž porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích tím, že předjížděl v místech, kde je to zakázáno, a to rychlostí výrazně překračující tam povolenou rychlost, avšak nelze říci, že by tato příčina porušení zdraví poškozeného představovala výlučnou a samostatnou příčinu, která by tento následek způsobila bez ohledu na jednání obviněné, tj. že by šlo o případ přetržení příčinné souvislosti. Lze proto uzavřít, že soudy posoudily tuto otázku odpovídajícím způsobem a námitka obviněné je proto zjevně neopodstatněná.

V této souvislosti lze k obviněnou uvedenému odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.) konstatovat, že citované rozhodnutí a v něm obsažené právní závěry vycházejí z poněkud odlišných skutkových okolností. Shodně s nyní posuzovaným případem sice i v případě posuzovaném citovaným rozhodnutím jel řidič motocyklu po hlavní silnici v obci rychlostí 86 až 97 km/hod., avšak na rozdíl od nynějšího případu došlo k dopravní nehodě proto, že pro takto rychlou jízdu znemožnil motocyklista řidiči automobilu přijíždějícímu po vedlejší silnici odhad dráhy vozidla přijíždějícího po hlavní silnici a v konečném důsledku účinnou realizaci povinnosti dát přednost v jízdě. O takový případ však v dané situaci nešlo, neboť obviněná porušila povinnost dát přednost v jízdě a povinnost jízdy vpravo bez jakékoliv souvislosti s rychlou jízdou poškozeného. Skutečnost, že též poškozený přispěl k následku svojí rychlou jízdou, proto nemůže obviněnou zbavit její trestní odpovědnosti.

Skutečnost, že na způsobení následku měl podíl nikoliv zanedbatelným způsobem též poškozený, má nicméně vliv na míru zavinění obviněné, a tím i na hodnocení stupně nebezpečnosti jejího činu pro společnost (k tomu srov. např. č. 9/1979 Sb. rozh. tr.). Tuto okolnost odvolací soud zohlednil při posouzení naplnění materiální podmínky použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 tr. zák.), když jednání obviněné posoudil toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., a nikoliv též podle druhého odstavce citovaného zákonného ustanovení. Nejvyšší soud se s tímto postupem odvolacího soudu plně ztotožnil.

Pokud jde o námitku obviněné týkající se přiměřenosti trestu, lze obecně konstatovat, že námitky směřující proti výroku o trestu lze v rámci dovolacího řízení uvádět především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod záleží ve stavu, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pochybení soudů, spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, však v dovolání prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítat nelze, a nelze tak činit ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněná tedy ve svém dovolání uvádí námitku, kterou formálně podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak fakticky tato námitka nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nemohl dále věcně zabývat.

Pokud jde konečně o námitku týkající se výroku o náhradě škody, lze stručně konstatovat, že obviněná neuvádí žádné konkrétní vady hmotně právního charakteru, kterými by tento výrok trpěl a které by tedy obsahově odpovídaly ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná namísto toho vyjadřuje toliko svůj nesouhlas s uložením povinnosti náhrady škody, a to s odkazem na shora uvedené námitky týkající se příčinné souvislosti a míry jejího spolupůsobení při vzniku následku. Vzhledem k výše uvedeným závěrům však ani této námitce nelze přisvědčit.

S ohledem na skutečnost, že obviněná V. K. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedla a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné V. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 07. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás