JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 792/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2008 dovolání podané obviněnými A. S., a A. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 2 To 6/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 56/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněných A. S. a A. M. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 7 T 56/2007, byli obvinění A. S., A. M. a T. B. V., uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 a § 235 odst. 1, 3 tr. zák., za který byl obviněný A. S. odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný A. M. odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a obviněný T. B. V. odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Praze se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že dne 22. 9. 2006 kolem 15:00 hod. po předchozí domluvě a rozdělení úkolů nejprve v K. u P., kam přijeli osobním automobilem obžalovaného A. M. na náklady obžalovaného T. B. V., za odměnu slíbenou obžalovaným A. S., který po vystoupení z vozidla vhodil do poštovní schránky, obývaného Ing. P. T., zalepenou obálku adresovanou Ing. P. T., do níž před tím vložil CD–R 700 MB obsahující textový soubor skládající se jednak z požadavku na vyplacení částky 1 300 000 EUR (v přepočtu 37 024 000 Kč), pod pohrůžkou předání získaných informací za období působení Ing. T. ve společnosti M., a. s., nejvyšší státní zástupkyni a sdělovacím prostředkům s instrukcemi, jak má dále s obžalovanými ohledně předání požadované finanční hotovosti komunikovat prostřednictvím přiložené SIM karty, dále ukázky z pohybu na účtu společnosti M., a. s., v roce 1995, přičemž poté v období od 27. 9. 2006 do 18. 10. 2006 probíhala mezi obžalovanými A. S. a A. M. komunikace s Ing. P. T. formou textových zpráv týkajících se termínu a místa předání 1 300 000 EUR, o níž byl informován i obžalovaný T. B. V., předání bylo nakonec plánováno na 18. 10. 2003 v P. za účasti všech obžalovaných, k čemuž však v důsledku jejich zadržení Policií České republiky nedošlo.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali všichni obvinění odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 2 To 6/2008, tak, že všechna podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému A. S. dne 10. 4. 2008, jeho obhájci dne 25. 3. 2008, obviněnému A. M. dne 31. 3. 2008, jeho obhájci dne 25. 3. 2008 a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 21. 3. 2008.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. S., prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. N. dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Praze dne 28. 5. 2008.

Obviněný S. svým dovoláním napadl výrokovou část usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotě právním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný (uvádí, že se tím nedotýká výroku o vině a trestu ve vztahu k obviněným M. a T. B. V.) v tom, že soudy nesprávně dovodily existenci spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ač měly jednání obviněných správně kvalifikovat pouze jako účastenství ve smyslu § 10 tr. zák. Obviněný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, z něhož vyplývá, že jednání řidiče, který ví, že automobilem veze pachatele loupežného přepadení na místo činu, čeká na ně a z místa činu je odveze, není spolupachatelstvím, ale pomocí. Ve vztahu k uvedenému právnímu závěru není podle názoru obviněného S. vina ostatních obviněných ohledně skutku spolehlivě prokázána.

Obviněný dále uvedl, že Vrchní soud v Praze vyvodil skutková zjištění, jež důkazům příliš neodpovídají, nejsou s nimi zcela v souladu, což nasvědčuje porušení zásady volného hodnocení důkazů. Z provedených důkazů - telefonních odposlechů - nelze dovodit, že by se obviněný M. jakýmkoli způsobem podílel na vydírání poškozeného Ing. T. nebo alespoň znal skutečnosti, ze kterých by bylo možno byť jen dovodit, že snad obviněný S. kohokoli (či přímo Ing. T.) vydírá. Vrchní soud v Praze při svém rozhodování potlačil všechny okolnosti, které svědčí ve prospěch obviněného S. a rozhodl o jeho vině zcela v rozporu s provedeným dokazováním. Nelze totiž přehlédnout, že obhajoba obviněného je jednoznačně a zásadně potvrzena jak výpovědí obviněného M., tak i výpovědí obviněného T. B. V. Tvrzení Vrchního soudu v Praze o tom, že výpovědi obviněných jsou vzájemně rozporné není možno přijmout, neboť v zásadních a podstatných rysech se shodují.

S ohledem na tyto skutečnosti obviněný závěrem svého dovolání uvedl, že odvolací soud rozhodl nesprávně o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ač v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

V podání ze dne 2. 6. 2008, které bylo doručeno Krajskému soudu v Praze dne 4. 6. 2008, vyjádřil obviněný A. S. souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání rovněž obviněný A. M., a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. A. P., přičemž tento opravný prostředek byl doručen Krajskému soudu v Praze dne 26. 5. 2008.

Obviněný M. svým dovoláním napadl výrokovou část usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotě právním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Naplnění uvedených dovolacích důvodů odůvodnil obviněný konstatováním, že se skutku, který je mu kladen za vinu nedopustil, že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána, že soudy pominuly okolnosti svědčící v jeho prospěch, přičemž porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Vzhledem k těmto skutečnostem nebyly podle mínění obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu.

Obviněný dále uvedl, že nikdy poškozeného Ing. T. nevydíral a nic po něm nepožadoval. Nevěděl rovněž nic ani o dopise, který obviněný S. poslal poškozenému. Nelze proto dovodit jakoukoliv jeho účast na vydírání poškozeného Ing. T., a to ani na podkladě pořízených odposlechů. Dodal, že pouze vyhověl žádosti obviněného S. a odvezl jej na jím určené místo, přičemž mu nebylo nic známo o tom, že má S. někoho vydírat.

V následující části obviněný shrnul obsah telefonické komunikace mezi ním a obviněným S., zopakoval shora uvedenou argumentaci a uzavřel, že nebylo prokázáno, že by skutek, který je mu kladen za vinu, skutečně spáchal a tedy nemohl naplnit ani zákonné znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu.

Vzhledem k uvedenému konstatoval obviněný, že došlo k naplnění shora uvedených dovolacích důvodů a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovoláním obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání uvedl, že pokud jde o dovolání obviněného A. M. neuvádí jmenovaný dovolatel žádné jiné námitky než ty, kterými brojí proti hodnocení provedených důkazů, resp. učiněným skutkovým zjištěním. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jmenovaným obviněným podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Naproti tomu pokud jde o dovolání obviněného A. S. uvedl státní zástupce, že kromě námitek skutkového charakteru uvedl tento obviněný rovněž námitku hmotně právního charakteru, která spočívá v posouzení otázky spolupachatelství. Konstatoval však, že obviněný věděl, proč jede do K. u P., které osoby se jeho jednání týká a rovněž věděl co je podstatou a cílem. Za této situace se v jeho případě nemohlo jednat o účastenství, ale o spolupachatelství. Vzhledem k uvedenému uzavřel státní zástupce, že námitce obviněného není možno přisvědčit a navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky tímto obviněným podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci obě dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných přípustná jsou [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný A. S. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299).

Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu v těch částech dovolání obviněného, ve kterých namítá, že vina obviněných nebyla dostatečně prokázána, že se Vrchní soud v Praze nezabýval okolnostmi, které svědčí v jejich prospěch, že porušil zásadu volného hodnocení důkazů a též v části dovolání, ve které obviněný namítá, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by se podílel na vydírání poškozeného Ing. T.

V uvedených částech svého dovolání obviněný S. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení provedených důkazů a z tohoto hodnocení vyplývajícím závěrům soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom obviněný v těchto částech svého dovolání nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení výlučně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v těchto částech nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

Pokud obviněný S. dále namítl, že jednání obviněných nelze posoudit jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ale pouze jako účastenství ve smyslu § 10 tr. zák., lze předně připomenout, že v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Citovaným ustanovení je tedy vyjádřena zásada, že se obviněný může dovoláním domáhat pouze změny napadeného rozhodnutí ve svůj prospěch, tedy nikoliv ve svůj neprospěch. Obviněný se však dovoláním nemůže domáhat ani změny ve prospěch jiného obviněného, nepředstavuje-li taková změna zároveň změnu ve prospěch samotného obviněného.

V posuzovaném případě sice obviněný S. obecně uvedl, že nesouhlasí s posouzením jednání obviněných podle § 9 odst. 2 tr. zák., avšak neuvádí zároveň žádnou konkrétní námitku, kterou by zpochybnil právní kvalifikaci či jinou aplikaci hmotného práva ve vztahu ke své osobě (např. že jeho jednáním nebyl naplněn některý znak skutkové podstaty přisouzeného trestného činu). Z odkazu na judikaturu, která se týká posouzení jednání řidiče vezoucího pachatele trestného činu (podle skutkových závěrů obou soudů byl řidičem v posuzovaném případě spoluobviněný M.), jakož i z dalšího textu dovolání je možno, byť výslovně uvádí, že tomu tak není, jen dovodit, že použitými argumenty obviněný S. pouze zpochybňuje spolupachatelství u ostatních spoluobviněných. Jde tedy o situaci, kdy obviněný fakticky brojí výlučně proti údajně vadné aplikaci hmotně právního ustanovení ve vztahu k ostatním obviněným. Jeho dovolání je proto třeba v této části posoudit jako podané osobou neoprávněnou.

Pro úplnost lze dodat, že uvedená námitka nemůže být obviněnému S. ku prospěchu ani z pohledu stanovení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost. I za situace, kdy by bylo jednání ostatních obviněných posouzeno toliko jako účastenství v užším slova smyslu, bylo by možno účast obviněného S. na jednání popsaném v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího sodu posoudit jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 a § 235 tr. zák. Z pohledu stupně nebezpečnosti činu obviněného S. pro společnost není přitom zásadní, zda se uvedené trestné činnosti dopustil s dalšími spolupachateli či za přispění účastníků.

Obviněný A. S. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný ve svém dovolání odkázal na druhou alternativu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač v řízení jemu předcházejícímu byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Za situace, kdy Nejvyšší soud, jak bylo naznačeno výše, posoudil část jeho námitek jako námitky, které obsahově nenaplňují obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak i jeho poslední námitku shledal Nejvyšší soud jako námitku, kterou není obviněný oprávněn uvádět, je nutno konstatovat, že výše uvedenými námitkami nebyl naplněn ani dovolací důvod podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. S. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.

Rovněž obviněný A. M. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o obecný výklad tohoto dovolacího důvodu, lze odkázat na to, co bylo řečeno výše u dovolání obviněného A. S.

V případě dovolacích námitek obviněného M. lze však konstatovat, že tyto obsahově nenaplňují jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž uvedl, že se skutku, který je mu kladen za vinu nedopustil, že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána, že soudy pominuly okolnosti svědčící v jeho prospěch, přičemž porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Jmenovaný obviněný dále uvedl, že nikdy poškozeného Ing. T. nevydíral a nic po něm nepožadoval. Nevěděl rovněž nic o dopise, který obviněný S. poškozenému poslal, když pouze vyhověl žádosti obviněného S. a odvezl jej na jím určené místo.

Lze tedy konstatovat, že rovněž obviněný M. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky brojí pouze proti rozsahu dokazování, hodnocení provedených důkazů a z tohoto hodnocení vyplývajícím závěrům soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Jak již bylo řečeno výše, je nutné takové závěry považovat za závěry skutkové, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu, a kterými je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o obecný výklad k tomuto dovolacímu důvodu, lze i v tomto případě odkázat na to, co bylo řečeno výše u dovolání obviněného S.

Obviněný M. ve svém dovolání odkázal na druhou alternativu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu o řádném opravném prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za situace, kdy obviněný, jak již bylo naznačeno výše, svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl jimi naplnit ani dovolací důvod podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i obviněný A. M. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.

O odmítnutí dovolání obou obviněných rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 07. August 2008