JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 777/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 dovolání podané obviněným M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 4 To 519/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 654/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 3 T 654/2003, byl obviněný M. Š. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 202 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému F. K., částku ve výši 1 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 4 To 519/2005, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného M. Š. uznal vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., za který mu podle § 202 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání jednoho roku, přičemž podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného F. K., odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněnému M. Š. dne 27. 2. 2006, jeho obhájci dne 22. 2. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi rovněž dne 22. 2. 2006.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se obviněný dopustil uvedené trestné činnosti tím, že dne 27. 12. 2002 kolem 15:00 hod. v H., před domem, nadával hlasitými sprostými nadávkami F. K. a L. M. a potom poškozeného F. K. fyzicky napadl kopanci a způsobil mu zhmoždění hrudníku, břicha i hlavy bez omezení v obvyklém způsobu života.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný, prostřednictvím své obhájce JUDr. J. P., dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Břeclavi dne 12. 4. 2006.

Obviněný napadl svým dovoláním výrok usnesení odvolacího soudu, přičemž ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Ve svém dovolání obviněný dále v obecné rovině uvedl, že skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. nemusí naplňovat každé napadení jiného, i když se jej pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Rovněž pak ne každé násilné jednání nebo slovní projev musí naplnit znaky uvedené skutkové podstaty. Při posuzování činů výtržnické povahy totiž musí být zvážena zejména intenzita, rysy a průběh útoku, okolnosti, za nichž byl útok veden, pohnutky a osobnost pachatele a způsobený následek. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. musí jít o násilný či slovní projev zpravidla takového charakteru, aby hrubě urážel, vzbudil obavu o bezpečnost lidí nebo majetku anebo snížil vážnost většího počtu přítomných osob.

V další části dovolání pak obviněný již uvedl konkrétní námitky. Naplnění shora uvedeného dovolacího důvodu přitom spatřuje obviněný v tom, že jej odvolací soud uznal vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., aniž by se obviněný uvedeného činu dopustil. K tomu obviněný dále uvedl, že byl poškozeným vyprovokován a jednal přiměřeně v reakci na fyzický a zejména slovní projev poškozeného.

Po shrnutí zákonných ustanovení týkajících se trestného činu (§ 3 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák.) a nutné obrany (§ 13 tr. zák.) obviněný vyjádřil svůj názor, že pokud by soud jeho jednání posuzoval důsledně ve světle těchto ustanovení trestního zákona, musel by dojít k závěru, že se obviněný svým jednání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nedopustil, neboť jednal v nutné obraně, když svým jednáním odvracel trvající útok ze strany poškozeného.

Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když neprovedl výslech jeho syna, nezl. J. Š., a nezl. L. K., kteří byli podle tvrzení obviněného přítomni incidentu s poškozeným.

Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že zvolenému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka obviněného, že skutek není trestným činem, neboť ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. nedosahuje předpokládané nebezpečnosti pro společnost, a že měl být posouzen jako nutná obrana podle § 13 tr. zák. Uvedenou námitku však zhodnotil státní zástupce jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že podle skutkových zjištění soudů v předchozím řízení, nepředcházel incidentu žádný útok ze strany poškozeného, který by byl třeba odvracet, a tedy v daném případě nešlo o případ nutné obrany. Státní zástupce pro úplnost uvedl, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestního činu podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněným podané odvolání odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, v jakém rozsahu provedl soud dokazování, jak při provádění důkazů postupoval, jak provedené důkazy hodnotil, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004, str. 299 Sb. rozh. tr.). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v případě námitky obviněného M. Š., že v jeho jednání nelze spatřovat trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť byl poškozeným vyprovokován, jednal přiměřeně v reakci na fyzický a slovní projev poškozeného a tedy v nutné obraně, když svým jednáním odvracel trvající útok ze strany poškozeného.

Obviněný sice s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně poukazuje na vadné hmotně právní posouzení skutku, domáhajíc se posouzení svého jednání v intencích nutné obrany podle § 13 tr. zák., nicméně fakticky vyjadřuje svoje neztotožnění se závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu, neboť z tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu (srov. výše) nevyplývá, že by slovnímu napadení poškozeného a přítomné L. M. a následnému fyzickému napadení poškozeného předcházel útok ze strany poškozeného, který by tento musel odvracet. I v odůvodnění tohoto rozsudku je zdůrazněno, že útočníkem byl v posuzovaném případě obviněný M. Š.

Je třeba mít na paměti, že závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení výlučně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

Stejně je tomu i v případě druhé námitky obviněného, týkající se neprovedení výslechu jeho syna, nezletilého J. Š., a nezletilého L. K., kteří byli podle jeho tvrzení přítomni incidentu s poškozeným. Ohledně této námitky nezbývá Nejvyššímu soud než odkázat na výše uvedené hodnocení první v dovolání uvedené námitky. Námitky poukazující na případné vady úplnosti a způsob dokazování, vady hodnocení provedených důkazů a z nich vyplývající závěrů soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu, jsou námitkami směřujícími proti skutkovým závěrům soudů a nespadají proto pod žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.

V této souvislosti je pro úplnost třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Pro úplnost je třeba připomenout, že úvahy uvedené v dovolání ohledně zákonných podmínek pro posouzení některého skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. jsou zcela obecné povahy a dovolání je žádným způsobem nespojuje s konkrétními okolnostmi posuzovaného případu. Nelze je tedy vůbec považovat za námitky vad napadeného rozhodnutí, popř. řízení, jež mu předcházelo.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. Š. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. července 2006

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 19. July 2006