JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 764/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 dovolání podané obviněným D. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 7 To 449/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno–venkov pod sp. zn. 12 T 706/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného D. H.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno–venkov ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 12 T 706/2003, byl obviněný D. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení dalšího trestu ve vztahu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 24 měsíců, uloženého rozsudkem Okresního soudu Brno–venkov ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 1 T 278/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 9 To 142/2006.

Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 14. 1. 2003 v I. , okr. B. –v. , v prodejně I. , se sídlem K. , uzavřela společnost R., se sídlem O. , jednající jednatelem společnosti Ing. I. S. , se společností Š. s. r. o., se sídlem P. , P. , leasingovou smlouvu, kdy předmětem pronájmu bylo osobní vozidlo zn. Š. S. C. , které společnosti R. ihned po uzavření smlouvy převzala do užívání, přičemž Ing. I. S. ještě téhož dne předal vozidlo k dalšímu užívání obviněnému D. H. který pracoval pro společnost R. s. r. o. jako externí vymahač pohledávek, přičemž dne 28. 7. 2003 byl po předchozích urgencích obviněný D. H. písemně vyzván k navrácení vozidla, což do dnešní doby neučinil, kdy ani není známo, kde se v současné době vozidlo nachází, čímž způsobil společnosti R. , se sídlem O. , škodu ve výši nejméně 624 000 Kč, čímž měl spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl R. N. , bytem M. K. , S. , odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost R. , se sídlem O. , odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu B. –v. se obviněný shora uvedené trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, dopustil tím, že dne 25. 8. 2003 v I. , okr. B. –v. , kolem 17:00 hod. v restauraci Nonstop požádal R. N. o zapůjčení klíčů od osobního vozidla tov. zn. A., který vozidlo užíval na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 10. 7. 2003 se společností CCB L. , se sídlem P. , Š. , a to pod záminkou, že si ve vozidle zapomněl mobilní telefon, přičemž následně však s vozidlem odjel a vozidlo užíval přes nesouhlas R. N. až do dne 16. 9. 2003, kdy byl v B. zadržen Policií České republiky.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 7 To 449/2007 tak, že podle § 256 tr. ř. obviněným podané odvolání zamítl. Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno obhájci obviněného dne 28. 12. 2007 (srov. č. l. 338) a Okresnímu státnímu zastupitelství Brno–venkov dne 21. 12. 2007.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal za obviněného jeho obhájce Mgr. Ing. P. K. dovolání, které bylo zasláno Okresnímu soudu Brno–venkov elektronicky dne 28. 2. 2008 a téhož dne podáno na poštu a adresováno jmenovanému soudu.

Dovolatel napadl výrokovou část usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále uvedl, že tento dovolací důvod byl dán již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Naplnění citovaných dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným (nesprávně uvádí § 229 odst. 1 tr. zák., avšak má patrně na mysli § 249 odst. 1 tr. zák.). Tuto námitku obviněný konkretizoval když uvedl, že se soudy nezabývaly znaky charakterizujícími subjekt trestného činu. V této souvislosti dodal, že se ničeho nedopustil.

Dovolatel dále uvedl, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, stejně jako znak „zmocnění se“. V této souvislosti naznačil, že zde existovala dohoda mezi obviněným a poškozeným ohledně užívání předmětného vozu a dále poukázal na skutečnost, že předmětné vozidlo bylo odebráno Policií České republiky.

Závěrem svého dovolání dovolatel konstatoval, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, přičemž dodal, že odsuzující rozhodnutí považuje za nespravedlivé, neboť byl obviněný odsouzen za něco, co nespáchal.

Vzhledem k uvedenému navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a to včetně vadného řízení mu předcházejícího, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí nalézacímu soudu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil též rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a to zejména rozhodnutí o jeho povinnosti nahradit státu náklady řízení.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu podaného dovolání uvedla, že výrok rozsudku nalézacího soudu objekt trestného činu nepostrádá, přičemž s ohledem na popis skutku je obviněný pachatelem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci. Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním je podle mínění státní zástupkyně možno konstatovat, že byl naplněn i znak „zmocnění se“, přičemž však nejde o případ, kdy by tak obviněný učinil prostřednictvím nesvéprávné osoby. Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný v části svého dovolání uvádí polemiku k otázce, zda mu byla přisouzená trestná činnost prokázána či nikoliv. Tyto námitky však označila za stojící mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhla státní zástupkyně závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podané dovolání, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, než je specifikované v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Musel přitom vzít v úvahu, že trestní řízení proti obviněnému je od 4. 5. 2007 vedeno jako řízení proti uprchlému (srov. usnesení Okresního soudu Brno–venkov ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 12 T 706/2006 založené na č. l. 266 a též protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu na č. l. 314). Podle § 306 odst. 1 tr. ř. přitom pro doručování písemností obviněnému, pokud je proti němu vedeno řízení jako proti uprchlému platí, že všechny písemnosti určené pro obviněného se doručují toliko obhájci. Podle § 304 tr. ř. dále platí, že obviněný musí mít v tomto řízení vždy obhájce. Ten má stejná práva jako obviněný.

S ohledem na tyto skutečnosti mohl Nejvyšší soud konstatovat, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Pokud obviněný uvedl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., resp. že se soudy nezabývaly okolnostmi charakterizujícími subjekt trestného činu, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a že nebyl naplněn ani znak „zmocní se“, pak je možno říci, že jde o námitky týkající se hmotně právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi dále věcně zabýval.

Dále je možno připomenout, že trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat, nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně takových věcí, které mu byly svěřeny, přechodně užívá.

Pokud jde o první část námitky vztahující se k posouzení obviněného jako subjektu trestného činu, lze připomenout, že mezi obecné požadavky na osobu pachatele trestného činu (subjekt) lze zařadit otázku věku (§ 11 tr. zák.) a otázku příčetnosti (§ 12 tr. zák.). Obviněný ve svém dovolání neuvádí žádnou konkrétní okolnost, která by vylučovala jeho trestní odpovědnost z důvodu jeho nízkého věku nebo z důvodu, že by byl v okamžiku spáchání trestného činu nepříčetný. Přesto lze konstatovat, že jeho věk byl v okamžiku spáchání trestného činu takový, že nebránil jeho trestní odpovědnosti. Pokud jde o otázku příčetnosti, je možno říci, že soudy v předchozím řízení vycházely ze závěru, že tu nejsou okolnosti, které by nasvědčovaly existenci duševní poruchy obviněného, jež by v době činu mohla vylučovat či snižovat jeho příčetnost. Bližší psychiatrické zkoumání obviněného nebylo za takové situace na místě. Z tohoto pohledu vyřešily soudy v předchozím řízení otázku trestnosti obviněného správným způsobem.

Pokud jde o námitku týkající se naplnění subjektivní stránky, je možno říci, že ani v tomto případě obviněný blíže nekonkretizoval, v čem shledává nesprávnou aplikaci hmotného práva. Lze proto pouze v obecné rovině zopakovat skutkové závěry nalézacího soudu, že (stručně řečeno) obviněný požádal poškozeného R. N. o zapůjčení klíčů od osobního vozidla tov. zn. A. , jež poškozený užíval na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 10. 7. 2003 se společností CCB L., a to se smyšleným odůvodněním, že si ve vozidle zapomněl mobilní telefon. Poté však s vozidlem odjel a užíval je přes nesouhlas R. N. , a to až do dne 16. 9. 2003, kdy byl v B. zadržen Policií České republiky (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu). Již z těchto okolností případu je patrno, že obviněný jednal v tzv. skutkové větě popsaným způsobem cíleně, neboť chtěl užívat cizí osobní automobil i přes nesouhlas poškozeného, který s ním byl, jako leasingový nájemce, oprávněn nakládat. Nalézací soud dospěl navíc i k závěru, že obviněnému byly známy okolnosti, za kterých si poškozený vozidlo obstaral, resp. je užíval (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 5). Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že vnitřní psychický vztah obviněného k jeho trestné činnosti je možno právně posoudit jako přímý úmysl ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., což učinil i nalézací soud. Tuto námitku obviněného lze proto posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Namítl–li dále obviněný, že nebyl naplněn znak „zmocnění se“ cizího motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat, pak je možno v obecné rovině uvést, že zmocnění se představuje jednání, kterým pachatel odejme věc z dispozice jejího vlastníka či oprávněného držitele. S odkazem na shora popsaná skutková zjištění nalézacího soudu lze konstatovat, že se obviněný v daném případě zmocnil motorového vozidla, které byl oprávněn užívat poškozený bez jeho souhlasu, resp. proti jeho vůli, a takto je užíval od 25. 8. 2003 do 16. 9. 2003. I tuto námitku proto bylo možno posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Konstatoval–li dále obviněný, že existovala určitá dohoda mezi ním a poškozeným ohledně užívání předmětného motorového vozidla a naznačil–li tak obviněný, že tato dohoda vylučuje jeho trestní odpovědnost, pak je možno říci, že nalézací soud dovodil existenci takové dohody pouze v období před spácháním trestného činu. Bylo zjištěno, že obviněný skutečně po určitou dobu užíval předmětné vozidlo se souhlasem poškozeného, nicméně v okamžiku spáchání trestného činu žádná taková dohoda neexistovala (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu stejně jako jeho odůvodnění na str. 5). Tuto námitku proto Nejvyšší soud posoudil jako stojící mimo jakýkoliv dovolací důvod podle § 265b tr. ř., neboť se jejím prostřednictvím obviněný domáhá revize učiněných skutkových zjištění.

Stejný závěr je třeba učinit v případě námitky týkající se aplikace zásady in dubio pro reo. Tato zásada trestního práva vyplývající ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se uvedená zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný ve svém dovolání odkázal na druhou alternativu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač v řízení jemu předcházejícímu byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Za situace, kdy Nejvyšší soud, jak bylo naznačeno výše, neshledal, že by byl v posuzované věci dán obviněným namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno konstatovat, že výše uvedenými námitkami nebyl naplněn ani dovolací důvod podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na skutečnost, že obviněný D. H. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného D. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 18. June 2008