JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 722/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 31. července 2006 dovolání obviněného F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2005, sp. zn. 5 To 294/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 68/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2005, sp. zn. 5 To 294/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2004, sp.zn. 5 T 68/2003.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 5 T 68/2003, byl obviněný F. B. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil v podstatě tím, že v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 1999 vyměnil zámek u vstupních dveří do domu, dne 1. 4. 2000 ve stejném domě odpojil přívod elektrické energie a dne 13. 4. 2000 dodávku teplé vody, a tímto způsobem bránil poškozeným manželům Z. a M. Č., kteří užívají byt v přízemí domu doživotně a bezplatně na základě smlouvy ze dne 15. 10. 1997, v řádném užívání bytu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Současně bylo obviněnému uloženo omezení, a to „zdržet se dle možností vyvolávání a udržování konfliktních situací“ s poškozenými.

K odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2005, sp. zn. 5 To 294/2004, napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného F. B. vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 1. 4. 2000 v M., okres Ú. n. L., jehož je vlastníkem, odpojil přívod elektrické energie a dne 13. 4. 2000 dodávku teplé vody poškozeným Z. a M. Č., bytem tamtéž, kteří užívají byt v přízemí domu doživotně a bezplatně na základě smlouvy ze dne 15. 10. 1997, a tímto způsobem bránil poškozeným v řádném užívání bytu, a to nejméně do 1. 5. 2000. Za to mu byl Krajským soudem v Ústí nad Labem uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný F. B. za splnění všech formálních a obsahových náležitostí dovolání, jež opřel o dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný vytkl oběma soudům činným v posuzované věci, že ze skutkových zjištění učinily nesprávný právní závěr, pokud jeho jednání podřadily pod trestný čin neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Především soudy pochybily, jestliže dospěly k závěru, že jeho jednání vykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Podle názoru dovolatele okolnosti spáchání činu svědčí o tom, že, materiální podmínka trestnosti jeho jednání není naplněna. Obviněný dále zdůraznil, že z jeho strany se nejednalo o zaviněné jednání, neboť celá situace vznikla především z objektivních příčin, a to s ohledem na nedobrý stav nemovitosti.

Obviněný se ve svém dovolání rovněž zabývá otázkou platnosti smlouvy o bezúplatném užívání nemovitosti, uzavřené s poškozenými dne 15. 10. 1997. Tuto smlouvu považuje za absolutně neplatnou již pro její neurčitost a nesrozumitelnost nebo přinejmenším za zaniklou v důsledku uzavření pozdější kupní smlouvy, kterou společně s manželkou zakoupili dotčené nemovitosti. Obviněný z toho dovozuje, že mezi ním a poškozenými neexistoval žádný právní vztah, na jehož podkladě měli poškození oprávnění užívat dotčenou nemovitost. Touto otázkou se však soudy blíže nezabývaly a odůvodnění jejich rozhodnutí je tak v rozporu s ustanovením § 125 tr. ř. Dále poukazuje na skutečnost, že o otázkách platnosti této smlouvy a vůbec o vzájemných právních vztazích s poškozenými probíhá několik občanskoprávních sporů, které dosud nebyly ukončeny. V případě, že by smlouva o bezplatném užívání dotčených nemovitostí poškozenými byla soudy shledána platnou, pak se dovolatel domáhá toho, aby jeho jednání bylo posuzováno jako nutná obrana, resp. jako svépomoc podle § 6 občanského zákoníku.

Dovolatel v tomto ohledu poukazuje na protiprávnost jednání poškozených, kteří bez předchozí domluvy s ním a bez jakéhokoliv právního důvodu umožnili do jimi obývaných prostor nastěhování svým dvěma zletilým vnukům, čímž obviněnému vzrostly náklady na údržbu domu a služby natolik, že byl nucen i na tuto situaci reagovat formou občanskoprávních žalob.

V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 To 294/2004 zrušil, a dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. „zrušil i další rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující.“

Z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně vyplývá, že považuje dovolání obviněného za důvodné. Státní zástupkyně ve svém vyjádření uvádí, že vznik práva na bezúplatné užívání dotčených nemovitostí ve prospěch poškozených považuje za evidentní, avšak poukazuje na absenci jakékoli úpravy odpovídajících povinností oprávněných z věcného břemene a naopak oproti zákonné úpravě § 151n občanského zákoníku neúměrné rozšíření povinností na straně manželů B. Státní zástupkyně dále uvádí, že obviněný svým jednáním nepochybně naplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., přisvědčuje však argumentům obviněného ohledně naplnění materiální podmínky trestnosti, a poukazuje na skutečnost, že se ani soud prvního stupně, ani soud odvolací ve svých rozhodnutích s touto otázkou řádně nevypořádal. Státní zástupkyně ve svém vyjádření dále předestírá možnost překročení nebo zneužití oprávnění ze strany poškozených za situace, kdy u sebe bez souhlasu obviněného ubytovali své dva zletilé vnuky, čímž dále zvýšili spotřebu energií v nemovitosti, to vše za předpokladu platnosti vzniku jejich uživatelských oprávnění, která ohledně bezúplatného odběru energií hodnotí jako přinejmenším sporná.

V závěru vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. B. shledal důvodným, napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Protože Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení přezkoumávané části napadeného rozhodnutí předcházející a poté dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stěžejní námitku obviněného, a to že svým jednáním nenaplnil materiální podmínku trestného činu podle § 249a odst. 2 trestního zákona, je nepochybně nutno hodnotit jako námitku proti právnímu závěru vyúsťujícímu do výroku o vině dovolatele výše uvedeným trestným činem.

V rámci úvah o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda jeho čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný (k tomu viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Podle skutkového zjištění napadeného rozsudku opírajícího se mimo jiné o výpovědi svědků Z. Č., M. Č. a M. B., jakož i o výpověď samotného obviněného F. B., se obviněný mu přisouzeného činu dopustil v podstatě tak, že po dobu zhruba jednoho měsíce zamezil přívod elektrické energie a dodávku teplé vody do bytu poškozených manželů Č. a tím jim bránil v řádném užívání jejich bytu.

Obviněný je přitom společně se svou manželkou vlastníkem nemovitosti, v nichž se nachází byt poškozených. Poškození jej od roku 1997, a to v souvislosti s prodejem nemovitosti obviněnému a jeho manželce, užívají na základě smlouvy ze dne 15. 10. 1997, kterou vzniklo poškozeným jak právo doživotního užívání konkrétně určených místností (dovolací soud v tomto směru neshledal důvodu odchýlit se od závěrů obou soudů, podle nichž poškozeným svědčilo právo užívat byt v domě obviněného na základě této smlouvy), tak zároveň i právo doživotního bezplatného odběru veškerých energií s tímto užíváním spojených, a to na období „… po převodu vlastnických práv k domu …“ (viz smlouva ze dne 15. 10. 1997 – č. l. 53 spisu). Je také zřejmé, že nejméně od roku 1999 jsou mezi obviněným a poškozenými navzájem vedeny četné občanskoprávní soudní spory, a to mimo jiné ohledně důvodnosti užívání vymezených prostor poškozenými či jejich příbuznými, a tyto soudní spory dosud nebyly ukončeny. Soudy bylo zjištěno, že jednou z příčin konfliktní situace bylo užívání prostor vyhrazených poškozeným též ze strany jejich dvou zletilých vnuků, kteří se na nákladech za užívání nemovitosti nikterak nepodíleli, a v důsledku toho pro obviněného a jeho manželku jako vlastníky nemovitosti vzrostly náklady za spotřebovanou energii, nebylo dostatek teplé vody atd. Obviněný na to reagoval odpojením přívodu elektřiny a dodávky teplé vody, přičemž tento stav trval po dobu zhruba jednoho měsíce.

Výše popsané skutkové okolnosti samy o sobě nesvědčí pro závěr, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), a tedy, že je bez dalšího naplněna i materiální podmínka trestnosti posuzovaného činu. Dovolatel tak oprávněně namítá, že soudy zjištěný skutkový stav věci tak, jak je vyjádřen ve výrokové části napadeného rozsudku vzbuzuje důvodné pochybnosti o naplnění materiální stránky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Přitom ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývají žádné skutečnosti na podporu jejich závěru, že čin obviněného je i z hlediska jeho společenské nebezpečnosti trestným činem. Nelze totiž vůbec zjistit, na základě jakých skutečností soudy takový závěr učinily, když z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá jen to, že stupněm společenské nebezpečnosti činu obviněného se zabývaly pouze v souvislosti s vyvozováním trestně právních následků, tj. při ukládání trestu, avšak nikoliv v rovině posuzování viny (srov. str. 6 rozsudku soudu prvního i druhého stupně). Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů tak vlastně nelze vůbec zjistit, zda a případně jakým způsobem se s otázkou splnění materiální podmínky trestnosti činu vypořádaly.

Výše popsané okolnosti, za nichž obviněný spáchal čin odvolacím soudem právně kvalifikovaný jako trestný, však mohou natolik ovlivňovat stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost, že je nebylo možno pominout. Soudy nemohly nechat bez povšimnutí ani obsah smlouvy, kterou bylo založeno právo poškozených doživotně užívat dotčenou nemovitost (resp. vyhrazené místnosti v této nemovitosti), včetně jejich oprávnění doživotně bezplatně odebírat veškeré energie nezbytné k jejímu užívání, a to i s ohledem na zjištění, že tato ujednání představovala poměrně závažný zásah do práv obviněného jako vlastníka nemovitosti, přičemž ze strany poškozených byla nevýhodnost tohoto ujednání zesílena i tím, že umožnili užívání jim vyhrazených prostor i dalším osobám, v důsledku čehož došlo k dalšímu omezení vlastnických oprávnění obviněného a jeho manželky. Bylo tedy třeba velice pečlivě posuzovat kritéria pro určení stupně společenské nebezpečnosti činu naznačená v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., což se v napadeném rozsudku nestalo, a takové hodnotící úvahy absentují též v rozsudku soudu prvního stupně.

Obviněný v dovolání současně namítal, že výše popsaného jednání se dopustil proto, aby rychle řešil vlastní obtížnou situaci s bydlením a užíváním své nemovitosti, i když předtím již uplatnil i příslušné právní prostředky (tj. občanskoprávní žaloby). Tuto argumentaci použil s poukazem na přípustnost jednání v nutné obraně (není zřejmé, zda dovolatel měl na mysli ustanovení o nutné obraně podle § 13 tr. zák., či podle § 418 odst. 2 obč. zák.), popř. má za to, že jednal za podmínek svépomoci podle § 6 obč. zák. Těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Je třeba připomenout, že v době spáchání posuzovaného činu poškození více jak dva roky užívali byt v nemovitosti obviněného, a to na základě smlouvy, která podle obou soudů dosud činných v této trestní věci zakládala jejich právo užívat byt v domě obviněného. Námitka obviněného popírající tyto závěry je zjevně neopodstatněná, když z obsahu této smlouvy se výslovně podává, že se obviněný (a jeho manželka) zavazují poškozeným jako předchozím vlastníkům nemovitosti po převodu vlastnických práv mimo jiné umožnit doživotní bezplatné užívání konkrétně uvedených částí domu (č. l. 53 spisu). Ke sporům ohledně způsobu a rozsahu jeho užívání došlo až později, přičemž otázka platnosti prodeje nemovitosti či oprávnění poškozených užívat její část byla v době spáchání činu obviněným již předmětem řešení před soudem v občanskoprávním řízení, a to na základě jejich vzájemně podaných žalob. Už za těchto okolností nemohly být splněny základní podmínky nutné obrany, resp. svépomoci.

Nicméně ani výše uvedené okolnosti nejsou bezvýznamné z hlediska závěru o naplnění materiální podmínky trestnosti jeho činu, a proto bude v dalším řízení povinností soudu při novém rozhodování věci pečivě zvažovat i materiální stránku jednání obviněného. V rámci ní musí soud vzít v úvahu i to, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ (v posuzované věci se v zásadě jedná o spor ohledně rozsahu a způsobu bydlení poškozených v domě, který předtím prodali obviněnému a jeho manželce s tím, aby si v části tohoto domu zajistili doživotní bydlení), jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005).

Pro úplnost je pak třeba připomenout, že z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio” – nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 aj.). Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Je třeba zdůraznit, že jak obviněný (a jeho manželka), tak poškození spornou občanskoprávní stránku věci, jež je příčinou vzniku a základem posuzované konfliktní situace, řeší v příslušných řízeních před civilním soudem.

Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 5 To 294/2004, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jak mu v rozsahu výše uvedeném oprávněně vytýká dovolání obviněného. S ohledem na shora uvedené důvody pak nemohl obstát ani rozsudek Okresního soudu Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2003, sp. zn. 5 T 68/2003.

Proto Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě uvedená rozhodnutí a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Povinností tohoto soudu bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc znovu projednat ze všech hledisek, na něž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí upozornil, a znovu posoudit, zda stíhaný skutek vykazuje znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. i z hlediska materiální podmínky trestnosti činu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. července 2006

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík

Vydáno: 31. July 2006