JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 668/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. července 2008 dovolání podané obviněným I. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 8 To 192/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 666/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného I. J.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002, byl obviněný I. J. a spoluobviněná R. J., uznáni vinnými

obviněný I. J.

– trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod I.),

– dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (body II./1, 2),

– trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (body III./3, 4, 5, 6, IV./8, 13, 14, 42),

obviněná R. J.

– dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (body II./1, 2),

– trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (body IV./8, 12, 13, 14, 42),

za které byl obviněný I. J. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. a § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání pěti let, a obviněná R. J. odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. a § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání čtyř let, přičemž podle § 60a odst. 1 tr. zák. byl zároveň nad oběma obviněnými vysloven dohled.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný I. J. zproštěn obžaloby pro skutky popsané pod body III./7), IV./12) a dále oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutky popsané pod body IV./9) – 11), 15), V./16) – 41), VI./43) – 44). Podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Hodoníně se obviněný trestné činnosti popsané pod bodem I. dopustil tím, že v blíže nezjištěné době na podzim 1994 v H. pod slibem splácení úroků vylákal od J. G., částku 180 000 Kč, jemuž se podle smlouvy o půjčce, kterou písemně sepsali dne 1. 1. 1995 zavázal vrátit do 1. 1. 1995 částku 200 000 Kč, ač věděl, že s ohledem na svou finanční situaci, kdy byl zatížen splátkami úvěru vůči B. b., a. s., a Č. s., a. s., které řádně neuhradil, termín vrácení nedodrží, ve lhůtě splatnosti ani později, peníze nevrátil a způsobil tak J. G., škodu ve výši 180 000 Kč.

Obviněný, společně s R. J., se dále dopustili trestné činnosti popsané pod bodem II./1) tím, že v blíže nezjištěné době v roce 1995 v H., ač byli zatíženi závazky vůči B. b., a. s., a Č. s., a. s., z titulu úvěrů, které neplnili, si vypůjčili od S. T., částku 150 000 Kč, kterou slíbili vrátit do 6–ti měsíců, avšak s ohledem na finanční situaci věděli, že termín vrácení nedodrží, peníze nevrátili a způsobili tak S. T., škodu ve výši 150 000 Kč, a trestné činnosti popsané pod bodem II./2) tím, že v přesně nezjištěné době v roce 1996 za stejných okolností vylákali opět od S. T. částku 200 000 Kč, kterou slíbili vrátit do konce roku 1996, avšak peníze nevrátili a způsobili tak S. T., škodu ve výši 200 000 Kč.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003 podali státní zástupce a poškozený M. N. odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 247/2004, tak, že podle § 258 odst. l písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ohledně obou obžalovaných ve výroku, kterým byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. popsané pod body 7), 12), 9), 10), 11), 15), 16) – 41), dále pak ve výrocích o uložených trestech oběma obžalovaným včetně výroku o stanovení dohledu, ve výroku o náhradě škody, kterým byli poškození podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. dále odvolací soud zamítl odvolání poškozeného M. N., přičemž v ostatních částech ponechal napadený rozsudek beze změn.

Po vrácení věci Okresnímu soudu v Hodoníně byli rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 1 T 666/2002, obviněný I. J. a spoluobviněná R. J., při současném zrušení výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002, v části nedotčené usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 247/2004, tedy u obviněného I. J. pod body III./3), 4), 5), 6) u obou obviněných pod body IV./8), 13), 14), 42) a u obviněné R. J. pod bodem 12), uznáni vinnými pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za který byl

obviněný I. J.

a též za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jichž se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. a II./1), 2) podle výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002, v části nedotčené zrušujícím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 247/2004, odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák. k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem,

obviněná R. J.

a též za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a za dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002, v části nedotčené zrušujícím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 247/2004, odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák. k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání pěti let při současném vyslovení dohledu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl naproti tomu obviněný I. J. a spoluobviněná R. J. zproštěni obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měli dopustit tak, že:

6) dne 9. 7. 1997 v H. pod záminkou potřeby peněz na zakoupení materiálu do své firmy Č. I. J. vylákal od R. H., částku 1 120 000 Kč, kterou slíbil vrátit do 2 měsíců, přičemž věděl, že s ohledem na další dluhy, které měl a s ohledem na vysokou částku, kterou si zapůjčil, slib k vrácení peněz nedodrží, tak R. H., způsobil škodu ve výši 1 120 000 Kč. Peníze po upomínkách vrátil poškozenému v průběhu roku 1998,

43)dne 10 6. 1997 v H. v prodejně firmy Č. I. J. přijali objednávku L. P., na zhotovení sedací soupravy typ 902 v provedení kůže Moudiál 1203 v předběžné ceně 70 000 Kč s termínem dodání 10ti dnů a na základě objednávky převzali zálohu ve výši 70 000 Kč, která jim byla poukázána dne 11. 7. 1997 a poté dne 22. 8. 1997 jim zaslali zcela jinou sedací soupravu, kterou objednatelka nepřevzala, požadovala dodání sedací soupravy, kterou objednala, posléze vrácení peněz, avšak na žádosti obžalovaní nereagovali a peníze nevrátili, čímž tak Mgr. L. P., a M. P., způsobili škodu ve výši 70 000 Kč,

44) v blíže nezjištěné době v měsíci srpnu nebo září 1997 v M. N. V., převzali reklamaci M. S., za špatně ušité závěsy s tím, že částku 10 000 Kč, kterou zaplatila při dodání závěsů jí vrátí, avšak peníze nevrátili a ponechali si je, čímž tak M. S., způsobili škodu ve výši 10 000 Kč.

Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný I. J. dále zproštěn obžaloby pro dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle obžaloby měl dopustit tak, že 11. 9. 1997 v H. pod záminkou potřeby peněz na provoz firmy Č. a uhrazení faktur vylákal společně s R. J. od K. K., částku 29 000 Kč, což potvrdila R. J. písemně s tím, že peníze vrátí do 11. 3. 1998, avšak peníze nevrátili a způsobili tak K. K., škodu ve výši 29 000 Kč, přičemž vzhledem na svou finančních zadluženost a problémy ve firmě z důvodů záplav věděli, že termín vrácení peněz nedodrží, a dále kdy obž. R. J. s vědomím obž. I. J. dne 20. 6. 1997 v H. pod záminkou potřeby peněz na zakoupení materiálu do firmy vylákala od J. D., částku 10 000 Kč, s tím, že ji vrátí do 23. 6. 1997, dále dne 23. 7. 1997 další částku 10 000 Kč, kterou slíbila vrátit do 14-ti dnů a dne 22. 8. 1997 částku 6 000 Kč, s tím, že peníze vrátí do 14-ti dnů, avšak věděla, že s ohledem na předchozí dluhy a s ohledem na to, že v důsledku záplav, které v měsíci červenci 1997 postihly i provozovnu v oblasti N. a že nemohou nic vyrábět, slib k vrácení peněz nedodrží, peníze nevrátili a způsobili tak společným jednáním J. D., škodu ve výši 26 000 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli dále poškození:

– J. D.,

– Ing. L. B.,

– M. D.,

– Ing. M. G.,

– M. A.,

– B. B.,

– J. B.,

– K. G.,

– M. F.,

– Z. B.,

– Š. A.,

– M. N.,

– MUDr. M. N.,

– A. Z.,

– J. M.,

– I. O.,

– D. R.,

– P. S.,

– J. V.,

– M. Ž.,

– Z. R.,

– M. P.,

– M. S.,

– P. Č.,

– S. T.,

– R. H.,

– M. S.,

– K. K.,

– K. K.,

– R. Š.,

– L. S.,

odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal odvolání obviněný, státní zástupce a poškozený M. N., přičemž na podkladě těchto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 8 To 192/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného I. J. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části v celém rozsahu, včetně výroku o náhradě škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. ohledně obžalovaných I. J. a R. J., a ve zprošťující části ve výroku, kterým bylo ohledně obou obžalovaných rozhodnuto podle § 226 písm. b) tr. ř. /body 6), 43), 44)/, a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného M. N. zrušil též výrok o náhradě škody ohledně tohoto poškozeného.

Dále zrušil výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 247/2004, pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., označeným body III./3), 4), 5), 6) (obviněný J.), body IV./12) (obviněná J.), a body IV./8), 13), 14), 42) ohledně obou obviněných a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné I. J. a R. J. uznal vinnými pokračujícími trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za které uložil

obviněnému I. J.

a též za tři trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002 [body I. a II./1), 2)], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 247/2004, podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák., úhrnný společný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a

obviněné R. J.

a též za dva trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák, kterými byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002 [body II./1), 2)], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 247/2004, podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák. úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání pěti roků a zároveň nad obviněnou vyslovil dohled.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále obviněným I. J. a R. J. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. N., škodu ve výši 1 587 000 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného M. N. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních též poškozené osoby jménem J. D., Ing. L. B., M. D., Ing. M. G., M. A., B. B., J. B., K. G., M. F., Z. B., Š. A., MUDr. M. N., A. Z., J. M., I. O., D. R., P. S., J. V., M. Ž., Z. R., P. Č., S. T., R. H., M. S., K. K., K. K., R. Š. a L. S.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že:

I. obviněný I. J. sám

1) dne 3. 2. 1997 v H. pod slibem zaplacení úroků a krátké lhůty splatnosti vylákal od R. H., částku 270 000 Kč, kterou slíbil vrátit do 30. 5. 1997, což také potvrdil svým podpisem na směnce, avšak slib nedodržel a peníze nevrátil, čímž tak R. H., způsobil škodu ve výši 270 000 Kč, přičemž v době půjčky věděl, že termín splatnosti nedodrží s ohledem na špatnou finanční situaci, kdy byl zatížen závazky vůči peněžním ústavům z titulu úvěrů i vůči fyzickým osobám, od nichž vylákal půjčky v předchozím období,

2) dne 1. 3. 1997 v H. pod slibem finanční odměny vylákal od P. Č., částku 100 000 Kč s tím, že do 15. 9. 1997 vrátí částku 130 000 Kč, avšak slib nedodržel, peníze nevrátil a způsobil tak P. Č., škodu ve výši 100 000 Kč, přičemž předem věděl, že termín splatnosti nedodrží s ohledem na jiné závazky, které měl vůči peněžním ústavům i fyzickým osobám,

3) dne 1. 4. 1997 v H. opět pod slibem zaplacení úroků a krátké lhůty splatnosti vylákal od R. H., částku 200 000 Kč, přičemž věděl, že s ohledem na svou špatnou finanční situaci tak krátký termín lhůty splatnosti nedodrží,

4) dne 9. 7. 1997 v H. pod záminkou potřeby peněz na zakoupení materiálu do své firmy Č. I. J. vylákal od R. H., částku 1 120 000 Kč, kterou slíbil vrátit do 2 měsíců, přičemž věděl, že s ohledem na další dluhy, které měl, a s ohledem na vysokou částku, kterou si zapůjčil, slib k vrácení peněz nedodrží, tak R. H., způsobil škodu ve výši 1 120 000 Kč. Peníze po upomínkách vrátil poškozenému v průběhu roku 1998

[za útoky 1) – 4) byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002],

5) dne 18. 11. 1997 v H. pod záminkou potřeby peněz na zakoupení materiálu vylákal od Ing. D. Š., částku 360 000 Kč, kterou slíbil vrátit do 31. 1. 1998, avšak peníze nevrátil a způsobil tak Ing. D. Š., škodu ve výši 360 000 Kč, přičemž věděl, že s ohledem na předchozí dluhy a s ohledem na situaci ve své firmě, kdy přestal vyrábět čalounické zboží, termín vrácení peněz nedodrží,

II. obviněná R. J. sama

1)dne 11. 9. 1997 v H. pod záminkou potřeby peněz na provoz firmy Č. a uhrazení faktur vylákala od K. K., částku 29 000 Kč, což potvrdila obžalovaná písemně s tím, že peníze vrátí do 11. 3. 1998, avšak peníze nevrátila a způsobila tak K. K., škodu ve výši 29 000 Kč, přičemž s ohledem na svou finanční zadluženost a problémy ve firmě z důvodů záplav věděla, že termín vrácení nedodrží (tímto útokem byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002),

2) obžalovaná R. J. s vědomím obžalovaného I. J. dne 20. 6. 1997 v H. pod záminkou potřeby peněz na zakoupení materiálu do firmy vylákala od J. D., částku 10 000 Kč s tím, že ji vrátí do 23. 6. 1997, dále dne 23. 7. 1997 další částku 10 000 Kč, kterou slíbila vrátit do l4-ti dnů a dne 22. 8. 1997 částku 6 000 Kč s tím, že peníze vrátí do 14-ti dnů, avšak věděla, že s ohledem na předchozí dluhy a s ohledem na to, že v důsledku záplav, které v měsíci červenci 1997 postihly i provozovnu v oblasti N. a že nemohou nic vyrábět, slib k vrácení peněz nedodrží, peníze nevrátili a způsobili tak společným jednáním J. D., škodu ve výši 26 000 Kč,

III. oba obvinění společně

1) dne 14. 3. 1997 v H. pod záminkou, že potřebují peníze do firmy se slibem, že je vrátí do 3 měsíců, vylákali od M. S., částku 500 000 Kč, přestože věděli, že s ohledem na dluhy, které měli vůči peněžním ústavům termín vrácení nedodrží a na důkaz slibu vrácení peněz obžalovaný podepsal směnku splatnou 14. 6. 1997 a tuto směnku obžalovaná jako aval podepsala, avšak peníze nevrátili a způsobili tak společným jednáním M. S., škodu ve výši 500 000 Kč,

2) v blíže nezjištěné době v průběhu měsíce července nebo srpna 1997 v H. pod slibem vrácení peněz do 3 dnů vylákali od S. T., částku 50 000 Kč, přičemž s ohledem na své dluhy, které v té době měli vůči peněžním ústavům i fyzickým osobám, i s ohledem na to, že museli zastavit výrobu čalounického zboží vzhledem k záplavám, věděli, že termín vrácení peněz nedodrží a způsobili tak S. T., škodu ve výši 50 000 Kč,

3) ve dnech 2. 10. 1997 – 4. 11. 1997 v H. pod slibem krátké lhůty vrácení peněz postupně vylákali od M. N., částku 1 587 000 Kč a na důkaz dodržení slibu obžalovaný podepsal dne 2. 10. 1997 směnku na částku 287 500 Kč splatnou 2. 11. 1997, dne 3. 10. 1997 na částku 287 500 Kč splatnou 3. 11. 1997, dne 4. 10. 1997 na částku 115 000 Kč splatnou 4. 11. 1997, dne 6. 10. 1997 na částku 92 000 Kč splatnou 6. 11. 1997 a dne 4. 11. 1997 na částku 805 000 Kč splatnou 4. 12. 1997, přesto, že věděli, že s ohledem na své předchozí dluhy v tak krátkých časových intervalech peníze nevrátí a způsobili tak společným jednáním M. N., škodu ve výši 1 587 000 Kč, neboť peníze poškozenému nevrátili,

4) dne 19. 11. 1997 v H. pod záminkou, že do doby než dostanou úvěr potřebují peníze a slíbili provizi z poskytnuté částky, vylákali od K. K., částku 350 000 Kč s tím, že do 30. 3. 1998 vrátí částku 372 000 Kč, přičemž věděli, že peníze ve smluvené lhůtě nevrátí s ohledem na další půjčky, které v té době měli, peníze nevrátili a způsobili tak K. K., škodu ve výši 350 000 Kč,

5) dne 30. 11. 1997 v H. pod záminkou, že potřebují peníze na zaplacení zboží, které mají na nádraží, vylákali od R. Š., částku 28 600 Kč s tím, že peníze vrátí do 1 týdne, avšak podle slibu vrátili jen částku 10 000 Kč, čímž tak R. Š., způsobili škodu ve výši 18 600 Kč, teprve po urgencích vrátili poškozené částku 11 000 Kč a zbývající částku 7 600 Kč dosud dluží,

6) v blíže nezjištěné době v měsíci prosinci 1997 v H. pod záminkou, že potřebují peníze na zaplacení zboží z I. a slibem, že za odměnu bezplatně vyrobí nábytek do ordinace, postupně vylákali od MUDr. M. N., částku 220 000 Kč s tím, že peníze vrátí do konce měsíce ledna 1998, ač věděli, že jejich finanční situace neumožňuje tento termín dodržet, peníze nevrátili a způsobili tak MUDr. M. N., škodu ve výši 220 000 Kč,

7) dne 25. 7. 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J. přijali objednávku Z. K., na opravu čalounění 56 ks sedáků a opěráků s použitím potahového materiálu Spana 02 s termínem provedení zakázky srpen 1997, jejíž cena byla 9 000 Kč a současně obžalovaná vystavila fakturu na částku 9 000,10 Kč, kterou týž den převzala, avšak zakázku v termínu neprovedli ani peníze nevrátili a společným jednáním tak Z. K., způsobili škodu ve výši 9 000 Kč,

8) dne 19. 9. 1997 na témže místě přijali objednávku Ing. L. B., na zhotovení 3 ks prokládaných matrací v předběžné ceně 3 477 Kč, s termínem dodání v říjnu 1997 a současně převzali zálohu 1 000 Kč, avšak matrace nezhotovili ani peníze nevrátili, čímž tak Ing. L. B., způsobili škodu ve výši 1 000 Kč,

9) v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J., přijali objednávku od M. D., na přečalounění kožené sedací soupravy v předběžné ceně zakázky 25 000 Kč a termínem provedení práce v listopadu 1997 a na základě požadavku obž. I. J. po složení zálohy převzala obžalovaná částku celkem 25 000 Kč, avšak zakázku v termínu neprovedli ani peníze nevrátili a společným jednáním způsobili M. D., škodu ve výši 25 000 Kč,

10) dne 10. 10. 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J. přijali objednávku Ing. M. G., poté, co zakázku předem projednal s obž. I. J., na zhotovení sedací soupravy TURKIS a 4 ks počítačů v předběžné ceně 120 000 Kč s termínem dodání 15. – 20. 11. 1997 a na základě objednávky převzali dne 10. 10. 1997 částku 40 000 Kč a dne 11. 10. 1997 částku 20 000 Kč, avšak v termínu zakázku neprovedli ani peníze nevrátili a způsobili tak společným jednáním Ing. M. G., škodu ve výši 60 000 Kč,

11) dne 27. 10. 1997 v H. v prodejně firmy Č. I. J. přijali objednávku Ing. P. Z., na zhotovení sedací soupravy typ RAMONA z potahového materiálu MAYA 606 a 2 ks polštářků v celkové ceně 14 202 Kč a termínem provedení zakázky prosinec 1997 a na základě objednávky převzali zálohu ve výši 3 000 Kč, později další splátku 4 000 Kč, avšak zakázku v termínu neprovedli ani peníze nevrátili a společným jednáním způsobili Ing. P. Z., škodu ve výši 7 000 Kč,

12) v blíže nezjištěné době v měsíci listopadu 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J. přijali objednávku A. Z., na opravu čalounění kuchyňské rohové lavice a 2 ks židlí potahovým materiálem Sinbod 090 s termínem provedení opravy v lednu 1998 v předběžné ceně 3 051 Kč a na základě objednávky převzali zálohu 1 000 Kč, avšak opravu neprovedli ani peníze nevrátili a způsobili tak A. Z., škodu ve výši 1 000 Kč,

13) dne 10. 11. 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J. přijali objednávku bez uvedení čísla od J. B., na dodání potahové látky č. 144 go 48/12 v množství 1,20 m v ceně 414 Kč, avšak objednanou látku nedodali ani peníze nevrátili a způsobili tak J. B., škodu ve výši 414 Kč,

14) dne 11. 11. 1997 na témže místě přijali objednávku A. M., bez uvedení příslušného čísla objednávky na opravu čalounění 3 ks židlí potahovou látkou Minotaur Brandy v předběžné ceně 973 Kč s termínem provedení opravy v lednu 1998 a současně převzali zálohu ve výši 500 Kč, avšak opravu neprovedli ani peníze nevrátili, čímž tak A. M., způsobili škodu ve výši 500 Kč,

15) dne 11. 11. 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J. převzali objednávku bez uvedení čísla od M. A., na opravu čalounění sedací soupravy s použitím potahového materiálu Pelé 004 v předběžné ceně zakázky ve výši 13 539 Kč a termínem provedení práce v lednu 1998, a převzali zálohu ve výši 7 000 Kč, avšak opravu neprovedli, peníze nevrátili a způsobili tak M. A., škodu ve výši 7 000 Kč,

16) dne 12. 11. 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J. převzali objednávku bez uvedení čísla od J. M., na zhotovení 1 ks prokládané matrace z potahového materiálu Režné v předběžné ceně 4 512 Kč a termínem dodání prosinec 1997 a současně převzali zálohu ve výši 2 000 Kč, avšak matraci nedodali ani peníze nevrátili a způsobili tak J. M., škodu ve výši 2 000 Kč,

17) dne 14. 11. 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J. přijali písemnou objednávku bez uvedení čísla, kterou svým podpisem potvrdila obž. R. J., od B. B., na zhotovení sedací soupravy typ London za použití potahového materiálu Chrysanthene 007 v předběžné ceně 8 756 Kč s termínem dodání leden 1998 a na základě objednávky převzali zálohu ve výši 5 000 Kč, avšak zakázku v termínu ani později neprovedli, peníze nevrátili a způsobili tak B. B., škodu ve výši 5 000 Kč,

18) dne 17. 11. 1997 v prodejně Č. I. J. v H., přijal písemnou objednávku potvrzenou podpisem obž. R. J. od M. V., na opravu čalounění kuchyňské lavice a 2 ks židlí potahovým materiálem Baldwin Brown v předběžné ceně 3 089 Kč a termínem provedení práce v lednu 1998 a na základě objednávky převzali zálohu ve výši 2 000 Kč, avšak opravu neprovedli ani peníze nevrátili a způsobili tak M. V., škodu ve výši 2 000 Kč,

19) dne 20. 11. 1997 v prodejně Č. I. J. v H., přijali písemnou objednávku bez uvedení čísla potvrzenou podpisem obž. R. J. od J. B., na opravu čalounění kuchyňské rohové lavice a 2 ks židlí za použití potahového materiálu Morel v předběžné ceně 3 250 Kč s termínem provedení opravy v lednu 1998 a na základě objednávky převzali zálohu ve výši 2 000 Kč, avšak v termínu ani později opravu neprovedli ani nevrátili peníze a způsobili tak J. B., škodu ve výši 2 000 Kč,

20) dne 24. 11. 1997 v prodejně Č. I. J. v H., přijali objednávku potvrzenou podpisem obž. R. J. od K. G., na opravu čalounění 2 ks křesel, obšití 6 ks matrací potahovým materiálem Inspiration Beige v předběžné ceně 7 560 Kč s termínem provedení leden 1998 a na základě objednávky převzali zálohu ve výši 3 000 Kč, avšak opravu neprovedli ani peníze nevrátili a způsobili tak K. G., škodu ve výši 3 000 Kč,

21) dne 3. 12. 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J. přijali písemnou objednávku od I. O., na zhotovení prokládané matrace v předběžné ceně 2 630 Kč s termínem dodání leden 1998 a na základě objednávky převzali zálohu ve výši 800 Kč, avšak zakázku neprovedli ani peníze nevrátili a způsobili tak I. O., škodu ve výši 800 Kč,

22) dne 4. 12. 1997 na témže místě přijali objednávku Ing. M. O. na zhotovení sedací soupravy typ London a 2 ks křesel s použitím potahového materiálu Jackol 2, v předběžné ceně 30 246 Kč s termínem dodání leden – únor 1998 a současně převzali zálohu ve výši 19 800 Kč, avšak zakázku neprovedli ani nevrátili peníze a způsobili tak Ing. M. O., škodu ve výši 19 800 Kč,

23) dne 8. 12. 1997 v H., v prodejně firmy Č. I. J. přijali písemnou objednávku od I. P., na zhotovení 2 ks taburetů za použití potahového materiálu 144 go 48/12 v předběžné ceně 800 Kč s termínem dodání leden 1998 a na základě objednávky převzali zálohu ve výši 500 Kč, avšak zakázku neprovedli ani peníze nevrátili a způsobili tak I. P., škodu ve výši 500 Kč,

24) dne 8. 12. 1997 v prodejně firmy Č. I. J. v H., přijali písemnou objednávku D. R., na opravu čalounění 4 ks křesel potahovým materiálem Architexture 206 v předběžné ceně 11 224 Kč s termínem provedení práce v lednu 1998 a na základě objednávky převzali zálohu ve výši 3 000 Kč, avšak opravu v termínu neprovedli ani nevrátili peníze a způsobili tak D. R., škodu ve výši 3 000 Kč,

25) dne 8. 12. 1997 na témže místě přijali objednávku P. S. na opravu čalounění 1 ks křesla typ ušák s použitím potahového materiálu Niagara 348 v předběžné ceně 4 074 Kč a termínem provedení opravy v lednu 1998 a současně převzali zálohu ve výši 2 000 Kč, avšak opravu neprovedli ani peníze nevrátili, čímž tak způsobili P. S., škodu ve výši 2 000 Kč,

26) dne 9. 12. 1997 na témže místě přijali písemnou objednávku vedenou opět pod stejným číslem J. V., na dodání 14 metrů potahové látky v ceně 4 550 Kč s termínem dodání v lednu 1998 a na základě objednávky převzali částku 4 550 Kč, avšak látku nedodali ani peníze nevrátili a způsobili tak J. V., škodu ve výši 4 550 Kč,

27) dne 10. 12. 1997 na stejném místě přijali objednávku M. F., vedenou na Z. F. s tím, že podle objednávky měli v lednu 1998 provést opravu čalounění 3 ks rozkládacích křesel a 1 ks taburetu a zhotovit 1 ks polštářku, vše v předběžné ceně 8 012 Kč a současně převzali zálohu ve výši 5 000 Kč, avšak zakázku neprovedli ani peníze nevrátili a způsobili tak M. F. škodu ve výši 5 000 Kč,

28) dne 12. 1. 1998 na prodejně firmy Č. I. J. v H., přijali objednávku manželů Ž. vedenou na M. Ž. na opravu čalounění 2 ks křesel, zhotovení 1 ks prokládané matrace při použití potahové látky Cuclo 106 v předběžné ceně 5 114 Kč a termínem dodání v únoru 1998 a současně přijali zálohu ve výši 2 500 Kč, avšak zakázku neprovedli ani peníze nevrátili a způsobili tak M. Ž., škodu ve výši 2 500 Kč,

29) dne 12. 1. 1998 na témže místě přijali objednávku Z. R. na opravu čalounění sedací soupravy potahovým materiálem Atraction 206 v předběžné ceně 15 128 Kč a termínem provedení opravy v únoru 1998 a současně převzali zálohu nejvýše 7 000 Kč, avšak opravu neprovedli, peníze nevrátili a způsobili tak Z. R., škodu ve výši 7 000 Kč,

30) dne 20. 1. 1998 na témže místě přijali objednávku Z. B. na zhotovení manželského dvoulůžka s použitím potahového materiálu Bertholdi 606 v předběžné ceně 5 000 Kč a termínem dodání začátkem měsíce února 1998 a současně převzali zálohu ve výši 2 000 Kč, avšak zakázku neprovedli ani nevrátili peníze a způsobili tak Z. B., škodu ve výši 2 000 Kč,

31) dne 20. 1. 1998 na témže místě přijali další objednávku M. Ž. na opravu čalounění části sedací soupravy v předběžné ceně 3 635 Kč a termínem provedení opravy v únoru 1998 a současně převzali zálohu ve výši 2 000 Kč, avšak opravu neprovedli ani peníze nevrátili, čímž tak způsobili škodu ve výši 2 000 Kč,

32) dne 11. 12. 1997 v B., v prodejně A., poté, co naléhali na majitele firmy Š. A. a úpěnlivě ho žádali o dodání molitanu, drti a koženky se slibem, že ihned zaplatí faktury za zboží odebrané v září a říjnu 1997, odebrali zboží v celkové hodnotě 14 845 Kč, avšak fakturu ve lhůtě splatnosti neuhradili, taktéž nedodrželi slib k úhradě zboží odebraného v září a říjnu 1997 na faktury, čímž tak Š. A., způsobili škodu ve výši 14 845 Kč,

33) v měsíci lednu 1998 v H. v prodejně textilu O. D. M. odebrali výplně čalounění z molitanu v hodnotě 25 660 Kč se slibem, že odebrané zboží budou splácet měsíčně podle spotřeby, ač věděli, že slib nedodrží, neboť byli ve finanční tísni, měli nesplaceny půjčky z předchozího období, výrobu čalouněného zboží zastavili, a tak nezaplacením odebraného zboží způsobili L. S., škodu ve výši 25 660 Kč (tímto útokem byli pravomocně uznáni vinnými rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002),

a shora popsaným podvodným jednáním způsobili škodu v celkové výši obviněný J. 4 960 169 Kč a obviněná J. 2 965 169 Kč.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007 byl doručen mimo jiné obviněnému I. J. dne 27. 10. 2007, jeho obhájkyni dne 22. 10. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Hodoníně dne 1. 2. 2008.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný I. J., prostřednictvím své obhájkyně Mgr. M. Z. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Hodoníně dne 30. 11. 2007.

Obviněný svým dovoláním napadl odsuzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že skutek popsaný ve výroku napadeného rozsudku nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinný, a to po objektivní i subjektivní stránce. Tuto námitku obviněný konkretizoval když uvedl, že nebylo prokázáno, že by poškozené úmyslně uvedl v omyl za účelem svého obohacení.

K rozhodnutí odvolacího soudu dále obviněný uvedl, že se nevypořádal s jeho tvrzením spočívajícím v popírání viny. K tomu dodal, že nepřicházel do styku se svými zákazníky, ale jeho jménem jednali jeho zaměstnanci, popř. manželka. Navíc nebyl ani osobou, která by vybírala zálohy. Obviněný dále uvedl, že neměl žádné pochybnosti o možnosti splnit své závazky. I vzhledem k této skutečnosti obviněný zopakoval, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

V poslední části svého dovolání obviněný konstatoval, že se soudy nezabývaly otázkou přiměřenosti délky trestního stíhání. V posuzovaném případě však podle jeho mínění došlo k průtahům, které sám nezavinil, a to v rozsahu, který odůvodňuje zastavení trestního stíhání s odkazem na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že námitku obviněného spočívající v tom, že jeho jednání nenaplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., nelze považovat za kvalifikovanou, neboť ji obviněný nepodepřel žádnou věcnou argumentací, která by mohla odůvodnit závěr o nedostatku zavinění. Státní zástupkyně pro úplnost zopakovala v řízení zjištěné skutkové okolnosti a to, že u obviněného existovala nedobrá ekonomická situace již od roku 1994, která se ještě více zhoršila po povodních v roce 1997. Tento stav se pokoušel obviněný a jeho manželka zcela nereálně a nekriticky zvrátit dalšími půjčkami, resp. přebíráním finančních prostředků ze zakázek, které však nemohli splnit. Vzhledem k těmto skutečnost je podle mínění státní zástupkyně použitá právní kvalifikace zcela na místě, neboť se obviněný dopustil podvodu minimálně v úmyslu nepřímém.

Uvedený závěr nemůže podle mínění státní zástupkyně být dotčen ani námitkou, že obviněný nepřicházel se svými zákazníky do styku, když jeho jménem jednali jeho zaměstnanci a jeho manželka. Státní zástupkyně připomněla, že zaměstnanci obviněného jednali v rámci plnění svých pracovních úkolů a podle pokynů dovolatele a jeho manželky.

Pokud jde o poslední námitku obviněného, že se soudy nezabývaly a nezohlednily dlouhou dobu trvající trestní stíhání, přičemž v jeho případě mělo být trestní stíhání zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., uvedla státní zástupkyně, že výklad, který dovozuje možnost zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenou délku trestního řízení neodpovídá znění Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to jak jejího čl. 6 odst. 1, tak ani čl. 13 a čl. 41.

K tomu státní zástupkyně dodala, že rozsah podvodného jednání obviněného a jeho manželky a i rozsah způsobené škody, odpovídá délce trestního stíhání. Navíc pokud jde o výměru uloženého trestu, zohlednily soudy délku trestního stíhání obviněného, resp. též další okolnosti případu, když obviněnému uložily trest v první polovině zákonné trestní sazby podle § 250 odst. 3 tr. zák., ač se rozsah způsobené škody blížil hranici škody velkého rozsahu, tedy přísnějšímu kvalifikačnímu kriteriu. Za této situace lze podle mínění státní zástupkyně uzavřít, že obviněnému uložený trest byl mírnějším postihem, který je navíc zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhla státní zástupkyně závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl obviněným podané dovolání, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu v té části dovolání, ve které obviněný uvádí, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinný, neboť nebylo prokázáno, že by poškozené úmyslně uváděl v omyl za účelem svého obohacení. Obviněný sice uvádí obecnou námitku, která má charakter hmotně právní námitky ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jak je patrno z její bližší konkretizace, vyjadřuje obviněný toliko pochybnosti o tom, že by byl prokázán jeho úmysl, snaha někoho uvést v omyl či snaha obohatit se. Otázka co je či není v konkrétním trestním řízení prokázáno, je otázka vztahující se ke skutkovým okolnostem věci. Právní otázky nejsou předmětem dokazování, neboť se ohledně nich uplatňuje zásada iura novit curia (práva zná soud). V tomto směru tedy obviněný uvedenou námitkou fakticky zpochybňuje skutkové závěry soudů z předchozího řízení, což je postup, který není v dovolacím řízení možný, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posoudil první námitku obviněného jako fakticky stojící mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř.

Nad rámec uvedeného je však možné připomenout, že soudy v předchozím řízení dospěly ke skutkovým závěrům vyjadřujícím vnitřní psychický vztah obviněných k podstatným složkám jejich trestné činnosti, tedy že (stručně řečeno) obviněný I. J. společně se svojí manželkou R. J. si již od roku 1994 opatřovali podvodným způsobem finanční prostředky ve formě půjček, ačkoliv věděli, že je pro svou špatnou finanční situaci nebudou moci splácet. V tomto svém jednání oba pokračovali i po povodních v roce 1997, kdy se stala jejich finanční situace v důsledku povodní, resp. v důsledku zaplavení jejich čalounické dílny ještě horší. Kromě toho však přijímali čalounické zakázky, zálohy na jejich zhotovení, avšak tyto zakázky neprováděli (nebo je prováděli jen částečně), převzaté zálohy nevrátili (nebo je vrátili jen částečně) a v době, kdy měly být zakázky hotovy se objednatelům vyhýbali, a to ačkoliv oba věděli, že nebudou fakticky schopni plnit převzaté čalounické zakázky, když jejich plnění bylo i z objektivního hlediska nemožné právě pro zaplavení dílny (srov. popis skutkových okolností obsažený v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu a též odůvodnění jeho rozsudku na str. 13). K těmto závěrům pak odvolací soud dodal, že oba obvinění věděli, že svým jednáním způsobí škodu a s tímto následkem byli i srozuměni (srov. rovněž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 13).

Namítl-li dále obviněný v rámci svého dovolání, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s tím, že obviněný soustavně popírá svoji vinu, pak je možno říci, že i tato námitka obsahově nespadá pod obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. S odkazem na výše popsané skutkové závěry obsažené mimo jiné i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze nad rámec uvedeného konstatovat, že jmenovaný soud se skutkovými okolnostmi případu v rámci odvolacího řízení zabýval poměrně podrobně.

Pokud obviněný dále namítl, že jeho trestní odpovědnost je vyloučena s ohledem na skutečnost, že nepřicházel do styku se svými zákazníky a nebyl ani osobou, která by vybírala zálohy, když tyto úkony činili jeho zaměstnanci, popř. jeho manželka, lze říci, že skutkové okolnosti případu popsané zejména v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu nasvědčují tomu, že to byl právě obviněný, resp. obviněný společně se svojí manželkou, spoluobviněnou R. J., kdo popsaným způsobem jednal. Tato námitka je proto námitkou fakticky stojící mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., neboť jejím prostřednictvím obviněný prosazuje jiný skutkový stav, než k jakému dospěly soudy v předchozím řízení. Ani touto námitkou se proto Nejvyšší soud nemohl dále věcně zabývat.

Stejný závěr je třeba učinit ohledně tvrzení obviněného, že neměl žádné pochybnosti ohledně schopnosti dostát svým závazkům. Soudy v předchozím řízení totiž dospěly ke skutkovému závěru, že si své špatné finanční situace byl vědom, stejně jako nemožnosti plnit přebírané čalounické zakázky.

Pokud jde konečně o poslední námitku obviněného, že v jeho případě je délka trestního stíhání nepřiměřeně dlouhá, resp. v jeho rámci došlo k průtahům, které odůvodňují zastavení trestního stíhání s odkazem na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., pak je možno předně říci, že uvedenou námitku nelze podřazovat pod obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož nejde o námitku hmotně právního charakteru, ale rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila podřaditelnost tohoto druhu námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. § 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.

K samotné rozhodovací praxi soudů v otázce nepřiměřené délky trestního stíhání jako důvodu aplikace § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), resp. jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že okolnosti, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou v § 11 odst. 1 tr. ř. stanoveny taxativně. Jde o kogentně stanovené výjimky z některých základních zásad trestního řízení, a to zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.) a zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.). Za výjimku z těchto zásad je třeba považovat i zmíněné ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. podle kterého platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Z tohoto pohledu je třeba, aby taková mezinárodní smlouva výslovně obsahovala důvod nepřípustnosti trestního stíhání.

Ohledně čl. 6 odst. 1 Úmluvy lze dále poznamenat, že zakotvuje kromě jiného právo každého jedince na to, aby byla jeho věc projednána soudem v přiměřené lhůtě. Uvedené ustanovení však nestanoví, a z logiky postavení Úmluvy ani stanovit nemůže, že by porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení představovalo překážku pro vedení trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., nebo že by mělo být takové pochybení odčiněno zastavením trestní stíhání.

Prostředky možné obrany proti porušení shora uvedeného práva upravuje čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. Jakým způsobem, resp. jakými prostředky může být porušení práva na spravedlivý proces napraveno (odčiněno) na národní úrovni, však Úmluva nestanoví. Ve svém čl. 41 pouze umožňuje, aby Evropský soud pro lidská práva, shledá-li porušení práva na přiměřeně rychlé řízení, přiznal poškozenému spravedlivé zadostiučinění v penězích, nepředstavuje-li dostatečnou satisfakci již samotný výrok o porušení ustanovení Úmluvy.

Jak již bylo naznačeno výše připouští rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 11 Tdo 210/2005–I, nebo usnesení ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1591/2006), jakož i rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04), aby ve výjimečných (extrémních) případech, přestože čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro nepřípustnost trestního stíhání neobsahuje, byla s použitím analogie dovozena existence podmínek nepřípustnosti trestního stíhání (resp. toliko podmínek pro zastavení trestního stíhání) podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je třeba zároveň poznamenat, že takový postup, tj. zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenou délku řízení, představuje krajní prostředek nápravy porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který lze aplikovat pouze ve výjimečných případech.

Pokud jde o samotné posouzení přiměřenosti délky soudního řízení, je možno dále připomenout judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a judikaturu Ústavního soudu k této otázce. Z ní vyplývá, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém případě individuálně. Nelze tedy stanovit obecnou délku soudního řízení, kterou ještě lze považovat za přiměřenou a kterou již ne. Mezi kritéria přiměřenosti délky řízení jsou řazeny závažnost a složitost projednávaného případu, popř. požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu (srov. např. Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004, shodně též např. nález Ústavného soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nález ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Dále lze konstatovat, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).

V posuzovaném případě zjistil Nejvyšší soud z trestního spisu sp. zn. 1 T 666/2002 následující skutečnosti:

1. Trestní stíhání obviněného I. J. bylo postupně pro jednotlivá jednání zahájeno

a. sdělením obvinění ze dne 1. 9. 1998, které bylo doručeno obviněnému dne 4. 9. 1998 (srov. č. l. 156 – 162),

b. sdělením obvinění ze dne 18. 9. 1998, které bylo doručeno obviněnému dne 24. 9. 1998 (srov. č. l. 165 – 166),

c. sdělením obvinění ze dne 4. 10. 1998, které bylo doručeno obviněnému dne 6. 10. 1998 (srov. č. l. 155),

d. sdělením obvinění ze dne 14. 10. 1999, které bylo doručeno obviněnému dne 18. 10. 1999 (srov. č. l. 168),

e. sdělením obvinění ze dne 15. 10. 1999, které bylo doručeno obviněnému dne 18. 10. 1999 (srov. č. l. 154).

2. Dne 26. 6. 2002 byla Krajskému soudu v Brně doručena obžaloba státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 3 KZv 179/98, na obviněného I. J. a spoluobviněnou R. J. pro shora uvedenou trestnou činnost (srov. č. l. 1187 – 1203).

3. Usnesením ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 2 T 9/2002, rozhodl Krajský soud v Brně tak, že podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. předložil věc Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti (srov. č. l. 1252 – 1254).

4. Usnesením ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 1 Ntd 50/2002, rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podle § 24 tr. ř. je příslušný k projednání věci Okresní soud v Hodoníně (srov. č. l. 1259 – 1261).

5. Hlavní líčení ve věci bylo u Okresního soudu v Hodoníně nařízeno na dny 20. a 27. 11. 2002 (srov. referát na č. l. 1280), přičemž obviněný požádal dopisem ze dne 15. 11. 2002 o odročení hlavního líčení nařízeného na uvedené dny, a to ze zdravotních důvodů (srov. č. l. 1313). Další hlavní líčení bylo poté nařízeno na dny 26. 2. 2003 (srov. protokol na č. l. 1319 – 1322), 14. 5. 2003 (srov. protokol na č. l. 1338 – 1345), 18. 6. 2003 (srov. protokol na č. l. 1350 – 1353), 27. 8. 2003 (srov. protokol na č. l. 1364 – 1365), 8. 10. 2003 (srov. protokol na č. l. 1368) a 26. 11. 2003 (srov. protokol na č. l. 1374 – 1379).

6. Dne 26. 11. 2003 byl vyhlášen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 1 T 666/2002 (srov. č. l. 1381 – 1390). Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně (srov. č. l. 1402 – 1408) a poškozený M. N. (srov. č. l. 1409 – 1410).

7. Usnesením ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 247/2004, rozhodl Krajský soud v Brně o podaných odvoláních tak, že napadený rozsudek částečně zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (srov. č. l. 1449 – 1456).

8. Další hlavní líčení ve věci bylo nařízeno na dny 22. 12. 2004 (srov. protokol na č. l. 1466 – 1468), 2. 3. 2005 (srov. protokol na č. l. 1471), 27. 4. 2005, (srov. protokol na č. l. 1477), 25. 5. 2005 (srov. protokol na č. l. 1487 – 1488) a 22. 6. 2005 (srov. protokol na č. l. 1494 – 1496).

9. Dne 22. 6. 2005 byl vyhlášen nový odsuzující rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 1 T 666/2002 (srov. č. l. 1494 – 1496), proti kterému podal odvolání obviněný, státní zástupkyně a poškozený M. N.

10. Rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 8 To 192/2007 rozhodl Krajský soud v Brně o podaných odvoláních tak, že napadený rozsudek částečně zrušil a sám ve věci rozhodl (srov. č. l. 1648 – 1663).

Ze shora uvedených časový okolností posuzované trestní věci vyplývá, že trestní stíhání v této věci bylo proti obviněnému I. J. vedeno od 1. 9. 1998 do 31. 7. 2007, tj. téměř devět let. Tato skutečnost by za jiných okolností mohla zakládat nepřiměřenou délku trestního stíhání.

Nicméně nelze přehlédnout, že obviněný byl stíhán pro velké množství skutků (útoků), přičemž byl sám (tj. jako pachatel), popř. společně se svoji manželkou (tj. jako spolupachatel) rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 666/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 247/2004, uznán vinný spácháním tří skutků, které byly posouzeny jako tři trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a dále rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 8 To 192/2007, uznán vinným celkem 38 útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Těmto okolnostem odpovídá i rozsah způsobené škody, která dosahoval v případě prvních třech trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. výše 180 000 Kč, 150 000 Kč. a 200 000 Kč, a v případě posledního trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. výše 4 960 169 Kč. V posledním případě jde o škodu, která téměř dosahuje hranice škody velkého rozsahu, jež představuje kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Okolnostem případu a značné závažnosti trestné činnosti obviněného, odpovídá mimo to i velký počet poškozených (celkem 31) a tedy i vysoké nároky na prováděné dokazování.

Za tohoto stavu je podle názoru Nejvyšší soud zřejmé, že trestná činnost obviněného I. J. byla tak závažná a rozsáhlá, a její vyšetřování proto odpovídajícím způsobem náročné, že nelze mít za to, že by délka řízení byla natolik (extrémně) nepřiměřená, že by bylo možno v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. označit trestní stíhání obviněného I. J. za nepřípustné pro jeho rozpor s právem na spravedlivý proces. Navíc je třeba konstatovat, že ohledně třech trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. bylo pravomocně rozhodnuto již 5. 10. 2004 a trestní řízení bylo dále vedeno pouze pro pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vzhledem k těmto okolnostem shledal Nejvyšší soud obviněným uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.

S ohledem na skutečnost, že obviněný I. J. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného I. J. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 08. July 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin