JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 662/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. října 2002 dovolání obviněné Š. V ., proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 10 To 110/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 51/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněné Š. V. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná Š. V. byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 4 T 51/2000, uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Za to byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 2000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 5 dnů. Poškozená P. M. byla se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 3 trestního zák. odkázána na řízení ve věci občansko – právní. Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 22. 10. 1999 ve 14:00 hod. na silnici III/10520 u km 3 u obce R., okr. P. po otočení na místní komunikaci na obec U., okr. P. jako řidička osobního automobilu tov. zn. Renault Clio SPZ BVI 13 – 57 nedala při vyjíždění na hlavní silnici přednost zleva přijíždějícímu vozidlu tov. zn. Audi 80 SPZ PBK 19 – 14, následkem čehož došlo ke střetu vozidel, při kterém utrpěla poškozená P. M. zranění blíže popsaná ve výroku rozsudku, která ji po dobu nejméně čtrnácti dnů podstatně omezovala v běžném způsobu života.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 10 To 110/2002, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. PhDr. S. B. v zákonné lhůtě dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněná v dovolání především vytýká, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Zdůrazňuje jeho vnitřní rozpornost v tom, že odvolací soud místo nehody pokládá za místo s povinností respektovat přednost v jízdě při vjíždění vozidla na silnici z místa ležícího mimo silnici, jednak toto místo označuje za křižovatku. Dále namítá, že postup odvolacího soudu ve věci je v rozporu s čl. 38 a 39 Listiny základních práv a svobod. Tento rozpor spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodoval v posuzované věci opakovaně v neveřejných zasedáních a ve svých zrušovacích usneseních dal nalézacímu soudu návod, jakým způsobem hodnotit předestřené rozporné skutkové verze. V tom také spatřuje porušení procesních zásad soudního řízení. Namítá, že věc nebyla orgány činnými v trestním řízení řádně prošetřena a stalo se tak až na základě její iniciativy. Hodnotí ze svého pohledu příčinu a zavinění dopravní nehody. Oběma soudům vytýká, že na základě nesprávného hodnocení některých důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a konstatuje, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Zdůrazňuje nesprávnost závěru odvolacího soudu, pokud jde o právní posouzení dopravní situace, když tento vychází ze skutečnosti, že ke střetu nedošlo při vjíždění do křižovatky, ale při vjíždění na silnici z místa ležícího mimo silnici. Dále pak upozorňuje na to, že soud se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda její jednání vykazuje zákonem požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný ( § 3 odst. 2 tr. zák.), a současně namítá, že její jednání takového stupně za daných okolností nedosáhlo. V tomto směru poukazuje i na výši uloženého trestu. Závěrem pak navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 10 To 110/2002 a rozhodl ve věci podle § 265m tr. ř. tak, že obviněnou zprostil obžaloby, event. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že z řady uplatněných námitek lze pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatelka ve svém dovolání formálně uplatnila subsumovat toliko nesouhlasné tvrzení dovolatelky, že odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo ke střetu při vjíždění do křižovatky, ale při vjíždění na silnici z místa ležícího mimo silnici a dále námitku nedostatečného stupně společenské nebezpečnosti skutku ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. V prvém případě považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné s ohledem na to, že nalézací soud správně dospěl k závěru, že k nehodě došlo po otočení při vjíždění obviněné zpět na hlavní silnici a odvolací soud shledal tento závěr správným a odvolání obviněné zamítl, v druhém případě považuje námitku rovněž za zjevně neopodstatněnou vzhledem ke zraněním poškozené, samotné obviněné a matky obviněné a způsobené materiální škodě, která nebyla zanedbatelná. Ostatní námitky směřující proti vadám řízení a hodnocení důkazů pak považuje za nedůvodné a neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst.1 tr. ř. a dovolání považuje v tomto směru za podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a současně vyjádřil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem / § 265i odst. 3 tr. ř. /. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tudíž nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě však nelze namítat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu.

Nejvyšší soud je tedy zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav věci zvažovat správnost jeho hmotně právního posouzení. Pokud tedy obviněná v dovolání též namítá nesprávné zjištění skutkového stavu oběma soudy v důsledku jí tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a následně pak vyvození nesprávných právních závěrů, tak tyto námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet.

Jestliže oba soudy shodně učinily závěr, že to byla obviněná, která nedala při vyjíždění na hlavní silnici přednost v jízdě poškozené přijíždějící po hlavní silnici, tak tomuto zjištění zcela evidentně pak odpovídá právní závěr obou soudů o porušení důležité povinnosti ze strany obviněné, a to povinnosti pro ni vyplývající z příslušných ustanovení zákona o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, resp. pravidel provozu na pozemních komunikacích. Dovolání obviněné je tak zjevně neopodstatněné. Pokud odvolací soud používá termín „křižovatka“, pak je zřejmé, že tak činí jen jako technické označení (zkratka) uvedeného místa dopravní nehody, což vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná dále spatřuje v tom, že její jednání nedosáhlo zákonem vyžadovaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák, tedy že v daném případě nebyla naplněna materiální stránka trestného činu.

Z napadeného rozhodnutí ovšem vyplývá, že obviněná zavinila dopravní nehodu s následkem ublížení na zdraví jinému porušením důležité povinnosti řidičky motorového vozidla. Způsob její jízdy, včetně otáčení se a opětovného vjezdu na silnici, nenasvědčuje nějaké větší míře opatrnosti, ale spíše naopak. Dále je třeba připomenout, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty trestného činu v trestním zákoně zákonodárce předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Tak je tomu i v posuzovaném případě. Není tak pochyb, že jednáním obviněné byla naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. i z hlediska požadavku vyplývajícího z ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. I v tomto směru je tak podané dovolání zjevně neopodstatněné.

Další námitka obviněné směřuje do postupu odvolacího soudu, který shledává v rozporu s čl. 38 a 39 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručenými právy na obhajobu a spravedlivý proces. V průběhu trestního řízení bylo v této věci opakovaně rozhodováno o odvoláních státního zástupce (popř. i poškozené) proti rozsudkům soudu prvního stupně. Odvolací soud podaná odvolání projednal v souladu se zákonem vždy v neveřejném zasedání /viz § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř./ a rozhodl o zrušení rozsudků soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve svých usneseních odvolací soud vyslovil svůj právní názor na posouzení věci, jakož i stanovil pokyny k doplnění dokazování, a to v intencích ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř.

Pokud měla obviněná uvedenými námitkami též na mysli dovolací důvod předpokládaný v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak je třeba konstatovat, že tento dovolací důvod lze uplatnit pouze tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přičemž se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento dovolací důvod může být naplněn tehdy, jestliže se oprávněná osoba domáhala přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ač podle zákona provedeno být mělo. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tudíž nemůže být zamítnutí řádného opravného prostředku ve smyslu § 256 tr. ř. V tomto ohledu by bylo dovolání podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě dovolání obviněné Š. V. jde o dovolání zjevně neopodstatněné a proto jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. října 2002

Předseda senátu :

JUDr. Antonín Draštík

Vydáno: 25. October 2002