JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 55/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2008 o dovolání Ing. J. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2007, sp. zn. 7 To 336/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 78/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání Ing. J. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. dubna 2007, č. j. 1 T 78/2006-219, byl obviněný Ing. J. D. uznán vinným trestným činem útisku podle § 237 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti P.-D., s. r. o., v období od května 2005 do listopadu 2005 v obci L., okr. P., s vědomím, že v této oblasti je vysoká nezaměstnanost, volných pracovních míst je málo, získat práci je obtížné, zejména u těžko umístitelných pracovnic, a zaměstnanci se tudíž obávají ztráty zaměstnání, požadoval po zaměstnankyních této společnosti, aby svým podpisem stvrdily převzetí mzdy ve výši dle pracovní smlouvy a odpracovaných hodin, tak jak byla uvedena na výplatní pásce, ačkoliv ve skutečnosti jim vyplatil méně, a to konkrétně:

- Z. K. za měsíc duben 2005 vyplatil 1.500,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 2.838,- Kč, za měsíc květen 2005 jí vyplatil 5.978,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 7.478,- Kč, za měsíc červen 2005 jí vyplatil 5.763,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 7.468,- Kč, za měsíc červenec 2005 jí vyplatil 5.222,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 7.222,- Kč, za měsíc srpen 2005 jí vyplatil 4.131,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 5.331,- Kč, za měsíc září 2005 jí vyplatil 1616,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 2.616,- Kč a za měsíc říjen 2005 jí vyplatil 4.195,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 5.695,- Kč,

- E. H. za měsíc duben 2005 vyplatil 3.000,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 4.128,- Kč, za měsíc květen 2005 jí vyplatil 5.900,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 7.465,- Kč, za měsíc červen 2005 jí vyplatil 6.067,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 7.467,- Kč, za měsíc červenec 2005 jí vyplatil 6.000,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 7.209,- Kč, za měsíc srpen 2005 jí vyplatil 5.000,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 6.050,- Kč a za měsíc říjen 2005 jí vyplatil 2.755,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 3.755,- Kč,

- F. G. za měsíc říjen 2005 vyplatil 3.500,- Kč, ačkoliv na výplatní pásce bylo uvedeno 5.683,- Kč,

- přičemž jmenované předložené výplatní pásky z oprávněné obavy o ztrátu zaměstnání a následně existenční problémy podepsaly, neboť do nástupu do pracovního poměru byly vedeny na Úřadu práce v Prostějově v evidenci nezaměstnaných, Z. K. a F. G. měly zdravotní omezení a Z. K. a E. H. měly v péči nezletilé děti.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 237 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 1 (jednoho) roku. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč (desettisíc korun českých). Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému uloženo, aby zaplatil na náhradě škody pošk. Z. K., bytem L., okres P., částku 10.243,- Kč, pošk. E. H., bytem S., okres P., částku 7.286,- Kč, pošk. F. G., bytem J., okres P., částku 2.183,- Kč.

Okresní soud v Prostějově předmětným rozsudkem rozhodl poté, co byl odvolacím soudem k odvolání obviněného zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 10. října 2006, č. j. 1 T 78/2006-184.

Rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. dubna 2007, č. j. 1 T 78/2006-219, napadl obviněný Ing. J. D. odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 13. září 2007, sp. zn. 7 To 336/2007 tak, že je podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. 7 To 336/2007, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. D. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Dovolatel má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací nesprávně právně posoudily jemu za vinu kladené trestné jednání, neboť ve skutečnosti nešlo o trestnou činnost, ale pouze o vztahy pracovněprávní. Tyto námitky vznesl i v obou předchozích odvoláních. Dovolatel nebrojí proti skutkovým zjištěním obou soudů, ale za relevantní považuje námitku, že soud posoudil jako trestnou činnost takové jednání, které ve skutečnosti náleží do oblasti pracovněprávní, tedy dle jeho mínění skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin. Má za to, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu útisku. Je přesvědčen, že v daném případě neexistoval v rámci jeho vztahu ke zmíněným poškozeným zaměstnankyním stav tísně, který by vedl k omezení volnosti rozhodování zmíněných poškozených. Dle jeho názoru nelze hovořit o stavu závislosti, který je pro daný případ definován jako stav, v němž osoba nemůže svobodně rozhodovat proto, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Tvrdí, že žádná z údajných poškozených neměla v pracovním poměru omezenou volnost rozhodování a rovněž nelze hovořit o jakékoliv závislosti v rovnocenném pracovněprávním vztahu, jenž je upraven striktně pracovně právními předpisy. Dále dovolatel uvádí, že právě a pouze pracovněprávní předpisy na zmíněný stav pamatují svými ustanoveními. Vyslovuje názor, že případně spory zaměstnance se zaměstnavatelem nelze řešit trestněprávní cestou, když dle jeho přesvědčení zaměstnavatel je vždy ve značné nevýhodě, především s ohledem na „solidaritu“ zaměstnanců a jejich protichůdné zájmy oproti zaměstnavateli.

Z těchto důvodů v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení krajského soudu a zprostil ho obžaloby v plném rozsahu.

K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedl, že dovolatelem uplatněné námitky obsahově formálně odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, nepovažuje je však za důvodné. Domnívá se ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu, že stav závislosti mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem bude existovat především tehdy, kdy zaměstnanec z objektivních i subjektivních důvodů (vysoká nezaměstnanost v daném regionu, zdravotní stav zaměstnance, péče o děti) nemůže v případě neadekvátních požadavků ze strany zaměstnavatele situaci řešit změnou zaměstnání, ale naopak je nucen se zaměstnavateli podřídit, aby si udržel zaměstnání a tím i pracovní příjem. Ze skutkové věty a skutkových zjištění odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývají okolnosti zakládající u poškozených stav závislosti, přičemž tyto okolnosti musely být obviněnému v základních rysech známy, neboť v rámci své obhajoby poukazoval na okolnost, že v součinnosti s úřadem práce zaměstnával těžko umístitelné osoby. Námitky dovolatele, podle kterých vztah mezi ním a jednotlivými poškozenými byl naprosto rovnocenný, proto nepovažuje za důvodné.

Podle názoru státního zástupce o pracovněprávním, resp. mzdovém sporu by bylo možno hovořit v případě, že by obviněný, třeba i oprávněně, prováděl jednostranně srážky ze mzdy, se kterými by zaměstnankyně nesouhlasily, při výplatách by ovšem stvrzovaly svým podpisem pouze přijetí částek skutečně vyplácených. Jestliže však obviněný zaměstnankyně za zneužití jejich závislosti nutil, aby svým podpisem stvrzovaly převzetí mezd v plné výši, pak je nedovolenými prostředky nutil k tomu, aby konaly něco, k čemu naprosto nebyly povinny. Dle státního zástupce takové jednání již vybočovalo z rámce pracovněprávních vztahů a vykazovalo znaky trestného činu útisku podle § 237 tr. zák.

V závěru svého dovolání státní zástupce uvedl, že dovolací námitky obviněného považuje za zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu).

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu), přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. řádu).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, dovolací soud dále posuzoval, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Z dovolání se podává, že dovolatel nesměřuje námitky proti skutkovým zjištěním, namítá však posouzení jeho jednání jako trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. Dle jeho názoru jeho jednání náleží do roviny pracovněprávní. Tvrdí, že v jeho případě neexistoval v rámci jeho vztahu ke zmíněným poškozeným zaměstnankyním stav tísně, který by vedl k omezení volnosti rozhodování zmíněných poškozených. Obviněný tedy relevantně uplatnil právní námitku, že jeho jednání nenaplňuje materiální znaky skutkové podstaty trestného činu útisku, neboť v žádném z uvedených případů neexistovala u poškozených tíseň či závislost na dovolateli.

Trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. K dokonání činu za této situace postačí, když pachatel vykoná jednání, jehož obsahem je nucení jiného na základě zneužívání jeho tísně nebo závislosti. Není třeba, aby utiskovaná osoba vykonala, opominula nebo trpěla to, k čemu ji pachatel nutil. Dovolací soud připomíná, že tíseň ve smyslu § 237 tr. zák. je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pročež se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, přičemž není rozhodné, jak se poškozená osoba do tohoto stavu dostala, a tedy ani to, zda si jej sama způsobila svým vlastním jednáním a nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na ní závislých. Mimořádně tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech osoby, která se ocitla ve stavu tísně. (Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1609/2005.) Závislost (jako znak skutkové podstaty trestného činu podle § 237 tr. zák.) podle ustálené judikatury obecných soudů je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Nejvyšší soud ve výše citovaném usnesení zdůraznil, že utiskovaný se při zneužití závislosti podřizuje pachateli proto, že je na něho v určitém směru odkázán, a pokud by této závislosti nebylo, nepodřídil by se mu. Existenci vztahu závislosti lze tedy dovodit i v případě vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v již existujícím pracovním poměru.

Jak zjistil dovolací soud z výroku i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a z přiloženého spisového materiálu, jednání obviněného ve vztahu k poškozeným, popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, spočívalo v tom, že obviněný, požadoval po zaměstnankyních společnosti, jíž byl jednatelem, aby svým podpisem stvrdily převzetí mzdy ve výši dle pracovní smlouvy a odpracovaných hodin tak, jak byla uvedena na výplatní pásce, ačkoliv ve skutečnosti jim vyplatil méně, přičemž poškozené předložené výplatní pásky z oprávněné obavy o ztrátu zaměstnání a následně existenční problémy podepsaly, neboť do nástupu do pracovního poměru byly vedeny na Úřadu práce v Prostějově v evidenci nezaměstnaných. Z. K. a F. G. měly zdravotní omezení a Z. K. a E. H. měly v péči nezletilé děti. Skutečnost, že jmenované byly do nástupu do pracovního poměru vedeny na Úřadu práce v Prostějově v evidenci nezaměstnaných a že Z. K. a F. G. měly zdravotní omezení, potvrzovaly zprávy Úřadu práce. Z toho vyplývá, že s ohledem na jejich obtížnou umistitelnost, špatné dopravní spojení do P., nedostatek pracovních příležitostí, zdravotní omezení, dlouhodobou předchozí nezaměstnanost, vysokou nezaměstnanost v regionu, nízký počet volných pracovních míst s vysokým počtem uchazečů v té době mohly mít odůvodněnou obavu o ztrátu svého zaměstnání, a tudíž jejich závislost na zaměstnavateli byla natolik veliká, že při výplatě mezd skutečně omezovala svobodu jejich jednání. Tím, že takto byly nuceny zaměstnavatelem k podpisu výplatních pásek a k přijetí menší výplaty mezd, došlo ke zneužití jejich závislosti na tomto zdroji obživy.

Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje zejména na svědeckou výpověď poškozené Z. K., jež poté, co oznámila úřadu práce skutečnost, že je nucena pobírat nižší mzdu, než je uvedená na výplatní pásce a otevřeně vypovídala před kontrolními pracovnicemi Úřadu práce v Prostějově, dostala od obviněného výpověď, jakož i poškozené E. H., jež sama ukončila pracovní poměr z toho důvodu, že byla mj. bez objektivních zdravotních problémů nucena usilovat o vystavení pracovní neschopnosti při nedostatku práce. Nejvyšší soud dále odkazuje i na zprávu Úřadu práce v Prostějově, dle níž by poškozené jen velmi těžko sehnaly v kritické době odpovídající pracovní místo a pokud by poškozená K. a G. rozvázaly pracovní poměr, neměly by nárok na podporu v nezaměstnanosti a poškozená H. by pobírala podporu jen krátkou dobu.

Vycházeje ze všech uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu v otázce naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. obviněným. Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence znaků skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. dodržením hledisek plynoucích z příslušných ustanovení trestního zákona. Odvolací soud ve svém rozsudku plně dostál i požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu útisku, kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu.

S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr.Stanislav Rizman

Vydáno: 17. April 2008