JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 541/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 dovolání podané obviněným J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 12 To 18/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 98/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 2 T 98/2007, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. za užití § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. zák. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným:

– O. F., bytem M., B., částku ve výši 183 270 Kč,

– T. O., bytem U. H., M. M., částku ve výši 4 800 Kč,

– J. J., bytem P., B., částku ve výši 8 800 Kč,

– I. T. a S. T., oba bytem N. – S. M. n. M., L., částku ve výši 142 339 Kč,

– H. P., bytem K. V. – D., A., částku ve výši 9 000 Kč,

– F. K., bytem F.-M., částku ve výši 155 600 Kč,

– J. K., bytem L., částku ve výši 9 500 Kč,

– M. Č., bytem H. K. – P., P., částku ve výši 3 500 Kč,

– M. K., bytem H. K. – K., G., částku ve výši 34 100 Kč,

– M. F., bytem Č. B., Ž., částku ve výši 134 000 Kč,

– P. Ch., bytem M. u K. n. O., L., částku ve výši 10 000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli dále poškození O. F. a J. J. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný a státní zástupce odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 12 To 18/2008 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. P. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák., za který jej podle § 250 odst. 3 tr. zák. za užití § 42 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozeným:

– O. F., bytem M., B., částku ve výši 183 270 Kč,

– T. O., bytem U. H., M. M., částku ve výši 4 800 Kč,

– J. J., bytem P., B., částku ve výši 8 800 Kč,

– I. T. a S. T., oba bytem N. – S. M. n. M., L., částku ve výši 142 339 Kč,

– H. P., bytem K. V. – D., A., částku ve výši 9 000 Kč,

– F. K., bytem F. – M., částku ve výši 155 600 Kč,

– J. K., bytem L., částku ve výši 9 500 Kč,

– M. Č., bytem H. K. – P., P., částku ve výši 3 500 Kč,

– M. K., bytem H. K. – K., G., částku ve výši 34 100 Kč,

– M. F., bytem Č. B., Ž., částku ve výši 134 000 Kč,

– P. Ch., bytem M. u K. n. O., L., částku ve výši 10 000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli dále poškození O. F. a J. J. odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Hradci Králové dále rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. zamítl obviněným podané odvolání.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že v N. a na dalších místech, především v H. K. a v P., v době od března 2004 do března 2007, kdy někdy vystupoval pod falešným jménem, vylákal prostřednictvím emailové korespondence, telefonních hovorů nebo i osobního setkání celkem od 14 osob finanční částku ve výši nejméně 840 570 Kč, a to pod smyšlenými záminkami zajištění výhodných půjček, nákladů spojených s jejich dosažením, případně pod záminkou obstarání bytu ke společnému soužití, přičemž tyto finanční prostředky si většinou nechával zasílat zpočátku na svůj účet u Č. a. s. a později na vkladní knížku majitelky J. V. a její účet vedené u G. M. B., a. s., kdy J. V. vydával za svoji právní zástupkyni, účetní, případně notářku, ačkoli se jedná o jeho družku, a od 4. 9. 2006 do 27. 4. 2007 si nechával finanční prostředky zasílat na účet majitele D. B. vedený u G. M. B. a. s., kterého vydával za svého společníka, ačkoli se jedná o syna J. V., kdy tak konkrétně vylákal:

1. od O. F. pod záminkou obstarání bytu v P. ke společnému soužití částku celkem ve výši 183 270 Kč, kdy mu nejprve koncem března 2004 předala v hotovosti částku ve výši 75 000 Kč a dále postupně v době od 15. 4. do 26. 5. 2004 vložila na jeho účet celkem 27 700 Kč, v době od 26. 8. 2004 do 2. 5. 2005 vložila na vkladní knížku jeho družky J. V. celkem 15 700 Kč a v době od 30. 11. 2004 do 2. 5. 2006 vložila na její účet celkem 64 870 Kč,

2. od J. M. pod záminkou zajištění půjčky ve výši okolo 4 milionů korun a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 8 200 Kč, která byla na účet J. V., údajné notářky, převedena dne 29. 11. 2004, kdy po celou dobu jednání vystupoval pod falešným jménem P.,

3. od T. O. pod záminkou zajištění půjčky ve výši okolo 2 milionů korun a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 4 800 Kč, která byla na účet J. V., údajné právničky, převedena dne 14. 3. 2005, kdy po celou dobu jednání vystupoval pod falešným jménem J.,

4. od J. J. pod záminkou zajištění půjčky ve výši okolo 300 tisíc korun a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 8 800 Kč, která byla na účet J. V. převedena postupně ve dnech 6. 6. 2005, 9. 6. 2005, 14 .6. 2005 a 25. 7. 2005,

5. od manželů I. a S. T. pod záminkou vkladu do sázení a obstarání pronájmu dvou bytů v P. částku ve výši 155 800 Kč, kdy mu nejprve předali dne 18. 10. a 2. 11. 2005 v hotovosti 106 000 Kč, a dne 4. 11. a 29. 11. 2005 převedli na účet J. V. částku ve výši 49 800 Kč,

6. od M. F. pod záminkou zajištění půjčky ve výši okolo 1,7 milionu korun a obstarání smluvních dokumentů a dalších administrativních úkonů částku ve výši 41 200 Kč, která byla na účet J. V., údajné právničky, převedena ve dnech 11. 1., 12. 1., 13. 1., 17. 1., 19. 1., 23. 1., 27. 1. a 20. 2. 2006, kdy po celou dobu jednání vystupoval pod falešným jménem P.,

7. od H. P. pod záminkou zajištění půjčky a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 9 000 Kč, která byla na účet J. V., údajné notářky, převedena dne 29. 6. 2006, kdy po celou dobu jednání vystupoval pod falešným jménem V.,

8. od F. K. pod záminkou zajištění půjčky ve výši 11 milionů korun a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 155 600 Kč, která byla na účet J. V. a účet D. B. převedena ve dnech 15. 8., 17. 8. a 4. 9. 2006,

9. od R. M. pod záminkou zajištění půjčky ve výši 1,7 milionu korun a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 82 600 Kč, kdy nejprve převedl dne 29. 8. 2006 na účet J. V. částku ve výši 13 000 Kč a dne 31. 10. 2006 mu předal v hotovosti 69 600 Kč,

10. od J. K. pod záminkou zajištění půjčky ve výši okolo 1 milionu korun a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 9 500 Kč, kterou mu ve výši 4 000 Kč předala v hotovosti dne 27. 12. 2006 a zbývající část ve výši 5 500 Kč byla na účet D. B., údajného kolegy, převedena dne 29. 12. 2006,

11. od M. Č. pod záminkou zajištění půjčky ve výši okolo 15 milionů korun a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 3 500 Kč, která byla na účet D. B., údajného společníka, převedena dne 4. 1. 2007,

12. od M. K. pod záminkou zajištění půjčky a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 34 300 Kč, která byla na účet D. B. převedena ve dnech 8. 1., 11. 1. a 12. 1. 2007,

13. od M. F. pod záminkou zajištění půjčky ve výši okolo 3,6 milionu korun a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 134 000 Kč, která byla na účet D. B., údajného společníka, převedena ve dnech 19., 22. a 27. 3. a 13. 4. 2007,

14. od P. Ch. pod záminkou zajištění půjčky ve výši 10 milionů korun a obstarání smluvních dokumentů částku ve výši 10 000 Kč, kdy mu předal dne 15. 3. 2007 v hotovosti 8 500 Kč a dne 27. 4. 2007 převedl na účet D. B. částku ve výši 1 500 Kč,

přičemž slibované půjčky nebo obstarání bytu nikdy nezajistil a získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, kdy pouze manželům T. vrátil částku ve výši 13 461 Kč,

ačkoli byl pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 13 T 8/2000, přičemž bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 1. 1995, sp. zn. 1 T 86/94, jímž byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, který dne 3. 4. 1998 vykonal, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 2 T 19/2001, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž z tohoto výkonu trestu byl dne 24. 10. 2003 podmíněně propuštěn.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl doručen mimo jiné obviněnému dne 12. 2. 2008, jeho obhájci dne 13. 2. 2008 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Náchodě dne 8. 2. 2008.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. R. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Náchodě dne 9. 4. 2008.

Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž bylo zároveň nesprávně rozhodnuto odvolacím soudem o odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, a odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že v trestním řízení došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., došlo k neúplnému zjištění skutkového stavu, soudy se odmítly zabývat jím navrženými důkazy a byl mu rovněž uložen nesprávný druh trestu a odpovídající není ani jeho výše.

V další části svého dovolání obviněný popřel, že by poškozeným tvrdil, že jim půjčí peníze výlučně ze svých zdrojů, popř. že by se vydával za osobu, která jim půjčí ze svého. Jelikož však poškození neuzavřeli pojistky, nesplnili podmínky poskytnutí půjček a tedy nebyli ani oprávněni půjčky žádat. Obviněný dále zpochybnil, že by se dopustil trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť jeho jednání směřovalo pouze k uzavírání smluv o půjčce. Mohlo by tedy být kvalifikováno maximálně jako trestný čin nedovoleného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Po rekapitulaci některých shora uvedených námitek obviněný dále uvedl, že pokud jde o poškozenou O. F., uvěřil soud jejímu tvrzení, že mu poskytla částku ve výši 183 270 Kč, ač tato poškozená potvrdila, že je nemajetná a dlouhodobě bez zaměstnání. Dále pak obviněný namítl, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a aby jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že obviněný namítá nesprávnost hodnocení důkazů, polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, resp. namítá porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Teprve na podkladě těchto námitek brojí též proti posouzení svého jednání jako trestného činu podle § 250 tr. zák. Takové námitky podle mínění státního zástupce neodpovídají zákonnému vymezení dovolacích důvodů, jak je uvedeno v § 265b tr. ř.

Vzhledem k tomu uzavřel státní zástupce, že se obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku de facto domáhá pouze revize skutkových zjištění, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než je popsané v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu fakticky v těch částech dovolání obviněného, ve kterých namítá, že v trestním řízení došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., k neúplnému zjištění skutkového stavu, a že se soudy odmítly zabývat jím navrženými důkazy. Obdobně je tomu v části dovolání, v níž vyjadřuje rovněž nesouhlas s hodnocení výpovědi poškozené O. F.

Lze konstatovat, že obviněný, s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení provedených důkazů a proti z tohoto hodnocení vyplývajícím závěrům soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný v těchto částech svého dovolání nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení výlučně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v těchto částech nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

Stejný závěr je možno učinit ohledně námitky obviněného, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu in dubio pro reo. Jmenovaná zásada, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) totiž znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia. Proto i tuto námitku posoudil Nejvyšší soud jako námitku, která obsahově nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.

Pokud obviněný dále popřel, že by poškozeným tvrdil, že jim půjčí peníze výlučně ze svých zdrojů, popř. že by se vydával za osobu, která jim půjčí ze svého, pak je možno říci, že tuto obhajobu uváděl obviněný již v rámci řízení před nalézacím soudem když tvrdil, že vystupoval pouze jako zprostředkovatel pro osoby jménem V. a P. (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 6). Nalézací soud tuto obhajobu označil za nevěrohodnou, neboť byla vyvrácena v řízení provedenými důkazy (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 11). Dále lze konstatovat, že stejnou obhajobu uvedl obviněný i v rámci odvolacího řízení (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5), přičemž ji odvolací soud posoudil shodně jako soud nalézací, tedy jako zcela nevěrohodnou (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 6 – 7). Vzhledem k těmto okolnostem posoudil Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného jako námitku, kterou obviněný fakticky brojí proti skutkovým závěrům soudů z předchozího řízení, a jde proto o námitku obsahově stojící mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř.

Stejný závěr bylo třeba učinit v případě námitky obviněného, že poškození nesplnili podmínky pro uzavření smlouvy o půjčce, neboť i tuto argumentaci posoudil odvolací soud jako účelovou (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 7), když konstatoval, že obviněný neměl nikdy v úmyslu dostát svým slibům vůči poškozeným.

Namítl–li dále obviněný, že se nedopustil trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť jeho jednání směřovalo pouze k uzavírání smluv o půjčce, a mohlo by tedy být kvalifikováno maximálně jako trestný čin nedovoleného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pak je nutno říci, že sice z obecného hlediska jde o hmotně právní námitku, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně obviněný tuto námitku zjevně opírá pouze o jiný skutkový stav, než k jakému dospěly soudy v předchozím řízení. Přitom však na druhou stranu neuvádí žádnou hmotně právní námitku, kterou by toto své obecné tvrzení konkretizoval. Je tedy patrné, že i v tomto případě jde o situaci, kdy se obvinění s formálním poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. snaží fakticky dosáhnout revize učiněných skutkových zjištění. Takový postup však v rámci dovolacího řízení není možný.

Pokud obviněný konečně k výroku o trestu obecně uvedl, že druh a výměra jemu uloženého trestu není správná, pak lze říci, že dovolací námitky směřující proti výroku o trestu lze v rámci dovolacího řízení uvádět především prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Posledně uvedenou námitku obviněného lze tedy pod uvedený dovolací důvod obsahově podřadit.

Předně je možno připomenout, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Dále je možno říci, že zákonná úprava ukládání trestu odnětí svobody vychází ze zásady, že tento druh trestu je možno uložit pouze v takových případech, kdy je stanoven trestním zákonem ve zvláštní části jako druh trestu za trestný čin, pro který byl obviněný uznán vinným. Pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 3 tr. zák., je pachatel ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře dva až osm let. Z uvedeného je tedy patrno, že v posuzovaném případě byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon za spáchaný trestný čin připouští.

Pokud jde dále o výměru trestu odnětí svobody, lze připomenout, že podle § 42 odst. 1 tr. zák. platí, že horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Podle odst. 2 citovaného ustanovení dále platí, že horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.

Z uvedeného plyne, že obviněnému měl být v daném případě uložen trest odnětí svobody ve výměře od šesti let a čtyř měsíců do deseti let a osmi měsíců. I tento požadavek trestního zákona byl splněn, neboť Krajský soud v Hradci Králové uložil obviněnému trest odnětí svobody v délce trvání osmi let. Pro úplnost je možno dodat, že otázky přiměřenosti trestu, resp. aplikace ustanovení § 31 až 34 tr. zák., nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím dovolacího důvodu vztahujícího se k výroku o trestu /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, avšak ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud poslední námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný ve svém dovolání výslovně neodkázal na žádnou z uvedených alternativ § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nicméně konstatoval, že odvolací soud odmítl řádný opravný prostředek proti rozsudku nalézacího soudu. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný měl patrně na mysli zamítací výrok odvolacího soudu podle § 256 tr. zák. Opírá se proto o druhou alternativu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač v řízení jemu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Za situace, kdy Nejvyšší soud, jak bylo naznačeno výše, shledal, že převážná část námitek obviněného obsahově nenaplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jeho poslední námitku, byť již obsahově naplňuje některý zákonný dovolací důvod, Nejvyšší soud neshledal důvodnou, je nutno konstatovat, že výše uvedenými námitkami nebyl naplněn ani dovolací důvod podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na skutečnost, že obviněný J. P. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 18. June 2008