JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 41/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 dovolání podané obviněným J. Š., roz. A., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 11 To 380/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 59/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. Š., roz. A., o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 7. 2007, sp. zn. 1 T 59/2007, byl obviněný J. Š., roz. A., uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. /bod 1)/ a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. /bod 2)/, za které byl podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění Okresního soudu v Benešově tím, že:

1) v době kolem 24:00 hod. dne 15. 3. 2007 neoprávněně vnikl přelezením přes drátěné oplocení o výšce cca 180 cm na zahradu domu v ulici N. P. v Ch. n. S., zde se ranami do dveří a křikem domáhal vstupu do domu a požadoval kontakt se svou přítelkyní H. D., pozemek neopustil ani na opakované výzvy jejího syna O. D., poté, co byla zavolána na místo policie, před jejím příjezdem z místa odešel,

2) dne 19. 3. 2007 kolem 17:45 hod. se křikem a hrubými nadávkami domáhal vstupu na pozemek domu v ulici N. P. v Ch. n. S., kde byla v té době přítomna J. B. a A. B., vyhrožoval obyvatelům domu, že jim uřeže hlavy, což u přítomných s ohledem na znalost jeho osoby a jeho předchozí agresivitu vzbudilo důvodnou obavu o život a zdraví.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 11 To 380/2007 tak, že podle § 256 tr. ř. obviněným podané odvolání zamítl. Citované usnesení odvolacího soudu bylo mimo jiné doručeno obviněnému dne 2. 11. 2007, jeho obhájci dne 26. 10. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Benešově dne 24. 10. 2007.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce Mgr. S. N. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Benešově dne 30. 11. 2007.

Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že jej soudy uznaly vinným trestným činem podle § 238 tr. zák., ač pozemek, na který měl neoprávněně vniknout, je ve vlastnictví jeho družky H. D. Pouze ta mohla proto rozhodnout, zda je jeho přítomnost žádoucí či nikoliv. K tomu dodal, že nebylo prokázáno, že by jmenovaná měla k jeho přítomnosti tyto výhrady a to i s ohledem na skutečnost, že, jak naznačuje obviněný, mají před svatbou a žijí ve společné domácnosti.

Pokud jde o kvalifikaci trestným činem podle § 197a tr. zák., uvedl obviněný, že nebyla naplněna subjektivní stránka, neboť nevěděl, kdo se v domě nachází a jeho jednání nesměřovalo proti konkrétní osobě. K tomu dodal, že nebylo dostatečně prokázáno, že by věděl o přítomnosti svědkyně J. B. Dále uvedl, že soudy dovozovaly strach J. B. a A. B. z obviněného ze znalosti osoby obviněného a jeho předchozí agresivity. Podle názoru obviněného však taková skutečnost nebyla v rámci trestního řízení prokázána. Jeho neadresné výkřiky přitom nebyly způsobilé vyvolat u přítomných osob obavu z realizace jakýchkoliv násilných činů směřujících proti nim.

V další části obviněný poukázal na ustálenou judikaturu k otázce posouzení závažnosti výhrůžky. Konstatoval, že pokud je slovní výrok spíše obecné povahy, tedy neobsahuje dobu, obsah či jiné podrobnosti realizace výhrůžky, pak by taková výhrůžka neměla být posouzena jako způsobilá vyvolat obavu. V daném případě obviněný neadresně vykřikoval, avšak neučinil žádné úkony. Dodal, že neměl v úmyslu vzbudit v někom strach či obavy, jen chtěl vědět, kde se nachází jeho družka. Nenaplnil proto ani formální, avšak ani materiální stránku uvedeného trestného činu. K tomu doplnil, že pokud Nejvyšší soud České republiky shledá, že byla naplněna formální stránka uvedeného trestného činu, je nutno uvést, že však nebyla naplněna materiální stránka, neboť jednání obviněného nevykazovalo potřebnou míru nebezpečnosti pro společnost.

Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, a aby věc přikázal posledně jmenovanému k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že není možné přihlížet k těm námitkám obviněného, které se týkají hodnocení důkazů a skutkového stavu. Naopak pokud jde o zpochybnění subjektivní stránky, neoprávněnost vstupu do domu či bytu, posouzení závažnosti výhrůžky a posouzení společenské nebezpečnosti, jde o námitky, které je možné pod uvedené dovolací důvody podřadit.

Pokud jde o první námitku, že totiž vniknutí na pozemek patřící jeho družce nemůže být posouzeno jako trestné, uvedla státní zástupkyně, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť relevantní byl v daném případě souhlas syna paní D., O. D. Podle mínění státní zástupkyně je v daném případě i stupeň společenské nebezpečnosti takový, aby bylo jednání obviněného možno považovat za trestné.

Pokud jde o posouzení intenzity výhružek, uvedla státní zástupkyně, že vzhledem k jejich obsahu a obviněným nastolené vypjaté situaci, je lze považovat za schopné vzbudit důvodnou obavu. I v tomto případě vykazovalo jednání obviněného pro trestnost potřebný stupeň společenské nebezpečnosti.

Vzhledem k uvedeném konstatovala státní zástupkyně závěrem svého vyjádření, že soudy obou stupňů kvalifikovaly jednání obviněného správným způsobem a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Pokud jde o první námitku obviněného, že to byl pouze vlastník pozemku (v daném případě H. D.), kdo mohl rozhodnout, zda byla jeho přítomnost žádoucí či nikoliv, pak je možno říci, že obviněný brojí proti závěru, že na jmenovaném pozemku byl neoprávněně. Jde tedy o námitky naplňující jím zvolený dovolací důvod a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Předně je možno připomenout, že trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá.

Z uvedeného zákonného ustanovení a z dosavadní judikatury vyplývá, že ochranu ve smyslu § 238 tr. zák. požívá kromě jiného i k domu přiléhající ohrazená zahrada či dvůr, pokud však nejde o společný nerozdělený dvůr pachatele a poškozeného (srov. č. 32/1974 Sb. rozh. tr.). Dále je možno říci, že vniknutím lze rozumět nežádoucí vejití do domu nebo bytu, popř. též vejití bez souhlasu či proti vůli oprávněného uživatele. Chráněn není pouze vlastník domu či bytu, ale i jakýkoliv jiný oprávněný uživatel, tedy např. i nájemce či držitel (srov. č. 51/1973 Sb. rozh. tr.). Pokud je oprávněným uživatelem domu nebo bytu udělen souhlas jiné osobě s jejím vstupem do domu nebo bytu, nemůže tato třetí osoba vstupem spáchat trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., a to ani tehdy, když další oprávněné osoby s takovým vstupem nesouhlasí (srov. č. 28/1997 Sb. rozh. tr.). Právně významný přitom není souhlas či nesouhlas vlastníka domu či bytu, ale souhlas či nesouhlas osob, které v domě či bytu oprávněně bydlí. Jestliže však vlastník objektu v něm zároveň i bydlí, je nutno jej považovat za osobu, která v objektu bydlí, a jeho souhlas či nesouhlas bude z tohoto pohledu významný.

Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je významná otázka, kdo byl v rozhodné době oprávněným uživatelem domu nacházejícího se v ulici N. P. v obci Ch. n. S. Ze skutkových okolností případu vyplývá, že se H. D. v době před jednáním obviněného uvedeným v bodě 1) tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu v domě v Ch. n. S. nezdržovala, resp. nebydlela, když v tomto domě bydlel jen její syn O. D., přičemž jmenovaná bydlela s obviněným v B. (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu, jeho odůvodnění na str. 3 a výpověď svědkyně D. na č. l. 51 – 52). Lze proto uzavřít, že O. D. byl v rozhodné době osobou, která v domě v Ch. n. S. oprávněně bydlela. Pokud za této situace jmenovaný vyzval obviněného k opuštění zahrady kolem uvedeného domu a obviněný tuto výzvu nerespektoval, lze toto jednání obviněného kvalifikovat jako neoprávněné vniknutí do domu jiného ve smyslu § 238 odst. 1 tr. zák. Tuto námitku obviněného proto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o druhou námitku obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podle § 197a tr. zák., neboť nevěděl, kdo se v domě nachází a jeho jednání nesměřovalo proti konkrétní osobě, přičemž nebylo prokázáno, že by věděl o přítomnosti svědkyně B., je možno předně říci, že uvedenou námitku obviněný opírá o skutkové tvrzení.

Ze soudy učiněných skutkových zjištění přitom vyplývá, že se obviněný křikem a hrubými nadávkami domáhal vstupu na pozemek domu v ulici N. P. v Ch. n. S., přičemž vyhrožoval jeho obyvatelům tím, že jim uřeže hlavy (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud k tomu uvedl, že obviněný věděl, že se minimálně J. B. v domě nachází, neboť ji viděl a některé nadávky směřoval přímo vůči ní (srov. odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 3). Tomuto závěru odpovídá i popis obsahu nadávek uvedený svědkyní B. i svědkyní B. (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 11. 6. 2007 na č. l. 54 –55).

Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že obviněný v této části dovolání s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky vyjadřuje svoje neztotožnění se závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Tyto závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

Namítl–li obviněný v poslední části svého dovolání, že (stručně řečeno) jeho výhrůžky neměly být posouzeny jako způsobilé vyvolat obavu, je možno konstatovat, že jde o otázku právního posouzení naplnění znaku trestného činu podle § 197a tr. zák. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Podmínkou trestní odpovědnosti ve smyslu § 197a tr. zák. je skutečnost, že pachatel vyhrožuje poškozenému způsobem, který u něj může vzbudit důvodnou obavu. Zda tomu tak v té které věci je či nikoliv, je třeba posoudit podle konkrétních okolností případu, zejména s ohledem na povahu výhrůžky, fyzické a osobnostní dispozice pachatele ve srovnání s poškozeným apod.

Ze skutkových okolností případu vyplývá, že nešlo o první případ, kdy se obviněný domáhal vstupu do domu v ulici N. P. v Ch. n. S., resp. se domáhal kontaktu se svojí přítelkyní H. D. Jak vyplývá z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu i z jeho odůvodnění, stalo se tak minimálně dne 15. 3. 2007 a dále dne 19. 3. 2007. V obou případech obviněný křičel, nadával kopal do dveří, přičemž jak již bylo řečeno výše, zaměřil v druhém případě svoje nadávky specificky i vůči J. B. Nato vyhrožoval obyvatelům domu nacházejícího se na shora uvedené adrese, tedy O. D. a jeho přítelkyni J. B. tím, že jim uřeže hlavy. Za situace, kdy se v čase jednání obviněného popsaného v bodě 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nacházely ve shora uvedeném domě toliko J. B. a A. B., lze vzhledem ke shora uvedeným okolnostem konstatovat, že v bodě 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu popsané jednání obviněného mohlo u jmenovaných žen způsobit důvodnou obavu. Míru jejich skutečných obav dotvrzuje i to, že jmenované ve strachu z obviněného zavolaly policii (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 4). Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud obviněný závěrem svého dovolání uvedl, že v daném případě nebyla naplněna materiální stránka trestného činu podle § 197a tr. zák., neboť jeho jednání nevykazuje potřebnou míru nebezpečnosti pro společnost, lze nejprve říci, že jde o námitku obsahově naplňující obviněným zvolený dovolací důvod a Nejvyšší soud se jí rovněž věcně zabýval.

V rámci jejího věcného posouzení však lze v podstatě odkázat na to, co bylo řečeno u předchozí námitky. S odkazem na skutkové okolnosti případu a předchozí argumentaci je tedy možno zopakovat, že jednání obviněného dosahuje takové míry nebezpečnosti pro společnost, kterou vyžaduje trestní zákon pro trestnost činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). I tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněnou.

S ohledem na skutečnost, že obviněný J. Š. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. Š. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 27. March 2008