JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 371/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2002 dovolání podané obviněným M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 3 To 8/2002, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 2/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 43 T 2/2001, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 43 T 1/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 3 To 195/2000, byl odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třináct a půl roku. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 43 T l/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 3 To 195/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků.

Podle skutkových zjištění krajského soudu se obviněný M. K. shora uvedených trestných činů dopustil tím, že:

1) dne 16. 5. 2000 kolem 18.30 hod. – 19.00 hod. na lesní cestě, vyúsťující ze silnice mezi Z. a obcemi M. a R., v uzamčeném vlastním osobním autě značky Opel Ascona, přes slovní odpor povalil na sklopené sedadlo auta svoji manželku M. K, silou jí strhl kalhotky od plavek, strhával šaty, u kterých utrhl ramínko a přesto, že ho poškozená M. K. žádala, aby ji nechal a odstrkovala ho tak, že kopla do čelního skla auta, vykonal na ní přes její nesouhlas soulož,

2) bezprostředně poté a tamtéž vyhrožoval poškozené M. K. usmrcením a chtěl ji spoutat za tím účelem připravenými policejními pouty, které mu však poškozená M. K. vykopla tak, že vypadly z okénka auta, poté ji tloukl pěstmi do obličeje, škrtil připraveným provazem, který utahoval, avšak poškozená M. K. se jej snažila rukama uvolnit, škrtil ji střídavě jednou nebo oběma rukama, přičemž opakoval, že ji zabije. Poté s poškozenou M. K., jejíž obranu se mu nepodařilo překonat, prudce osobním vozidlem odjel a na další odbočce ze silnice v místech zvaných U O., když zpomalil, poškozená M. K. vylezla okénkem auta a utíkala směrem do lesa, kde ji M. K. dohonil, znovu ji tloukl pěstmi a otevřenou dlaní a dotáhl ji za vlasy a následně za nohy zpět do auta, kde jí znovu vyhrožoval usmrcením; poté auto nastartoval, projel obcí R. a následně vjel do pole, kde poškozenou donutil vystoupit z auta, opět jí vyhrožoval usmrcením s tím, že následně zabije i sebe. Poškozené M. K. se podařilo lstí obžalovaného M. K. přesvědčit, že na něho nepodá trestní oznámení a obžalovaný M. K. jí dovolil řídit auto při výjezdu z pole, poškozená jela do nejbližší obce F., okr. Z., kde u benzínové pumpy zastavila a chtěla, aby jí koupil kávu. Když obžalovaný M. K. vystoupil z auta, poškozená M. K. toho využila a s vozidlem odjela do Z., kde následně vyhledala lékařskou pomoc. Poškozená M. K. utrpěla pohmoždění hlavy, pravé temenní krajiny, pravé očnice, pravé spánkové krajiny, podvrtnutí krční páteře a mnohočetné oděrky těla. Na jejím těle byly zjištěny známky po škrcení, při kterém došlo ke zmáčknutí krčních tepen a pokud by se poškozená M. K. intenzivně nebránila, došlo by k její smrti,

3) v přesně nezjištěné době od 17. 5. 2000 odeslal z Vazební věznice v Olomouci poškozené M. K. dva výhružné dopisy, ve kterých požadoval, aby do 14. 7. 2000 vzala podané trestní oznámení zpět nebo se jí po návratu z vězení pomstí. Následně v přesně nezjištěné době od začátku srpna 2000 do 23. srpna 2000 zaslal z Vazební věznice v Brně-Bohunicích další výhružný dopis poškozené M. K., ve kterém jí opět dával ultimatum, aby nejpozději do 1. 9. 2000 vzala podané trestní oznámení zpět, neboť jinak se jí po návratu z vězení pomstí a bude soudit on ji.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 3 To 8/2002, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému a jeho obhájkyni dne 8. 4. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 5. 4. 2002.

Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dne 5. 6. 2002 dovolání, a to proti všem výrokům o vině a výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Jako dovolací důvody uvedl, že rozhodnutí obou soudů jsou založena na nesprávném právním posouzení skutků a důkazů, provedených v řízení před soudy obou stupňů a odvolací soud jeho odvolání zamítl, aniž pro takovéto rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem; odkázal přitom na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V textu dovolání dovolatel konstatuje, že nesouhlasí především s tím, jak soud prvního stupně a následně soud odvolací vyhodnotily provedené důkazy ve vztahu k trestnému činu znásilnění. Soudy podle jeho názoru nesprávně zhodnotily výpověď jeho manželky, a proto učinily nesprávné hmotně právní závěry o vině. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění z její výpovědi nelze činit závěr o násilí ze strany obviněného. Za této situace, když ani z jiných důkazů nelze závěr o násilí dovodit, měly soudy postupovat v souladu s jednou ze základních zásad trestního řízení „v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného“ a pro tento skutek jej zprostit obžaloby.

Pokud jde o jednání kvalifikované jako pokus trestného činu vraždy, je dovolatel přesvědčen, že dokazování provedené k tomuto skutku zůstalo kusé a neúplné, a proto i hmotně právní závěry o jeho vině jsou nesprávné. Odvolací soud měl v tomto bodě rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k doplnění dokazování. Poukazuje na to, že nebyl objasněn jeho duševní stav v době spáchání skutku, přičemž sám je přesvědčen, že v okamžiku, kdy měl manželku dusit, se nacházel ve stavu snížené příčetnosti nebo nepříčetnosti, což ostatně ve své výpovědi potvrdila i poškozená. V nalézacím řízení pak měl být proveden revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie, což však soud neučinil a ani v následném odvolacím řízení mu toto pochybení nebylo vytknuto. Dále uvádí, že soudy obou stupňů svůj závěr ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, tedy úmyslu poškozenou usmrtit, dovozují z pouhé spekulace ohledně okolností jejího spoutání pouty a provazem, pro které však nedisponují jednoznačnými důkazy. Toto tvrzení dovolatel dokumentuje poukazem na nedostatečnou vypovídací hodnotu některých důkazů a na rozpory ve výpovědích poškozené, sám úmysl manželku usmrtit popírá. Je také přesvědčen, že v předchozím řízení nebyla věnována dostatečná pozornost objasnění vzájemných vztahů zúčastněných osob, které by ozřejmilo důvody a pohnutky jež vedly poškozenou k její výpovědi. Z uvedeného pak dovozuje, že i ve vztahu k tomuto skutku jsou hmotně právní závěry soudů obou stupňů o vině založeny na neúplně zjištěném skutkovém stavu a v případě pochybností jsou vykládány v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

Ve vztahu k jednání kvalifikovaného soudem jako trestný čin vydírání dovolatel namítá užití nesprávné právní kvalifikace, neboť toto jednání podle jeho názoru naplňuje toliko znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák.

Ze všech uvedených důvodů se dovolatel domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání a potvrdil tak rozsudek soudu prvního stupně, bylo vydáno, aniž pro toto rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky. Závěry o jeho vině byly přitom učiněny na základě nesprávného hmotně právního posouzení jednotlivých skutků. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.

K dovolání se podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že veškeré námitky dovolání primárně směřují proti úplnosti skutkových zjištění ve věci učiněných, což se však obsahově nekryje s dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jiným dovolacím důvodem. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. je námitka, že zjištěné jednání je pouze trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., zjevně nedůvodná. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Zde je namístě uvést, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřihlížel k podáním ze dne 6. 6. 2002 a 9. 7. 2002, označeným jako „Dodatek k dovolání v mé trestní věci (chybně uvedeno „odvolání„) a doplnění k dovolání“, neboť tato podání byla učiněna samotným obviněným, nikoliv prostřednictvím obhájce, a tedy v rozporu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce; podání, které prostřednictvím obhájce učiněno nebylo, se za dovolání nepovažuje. Jeho logickým a systematickým výkladem pak lze dospět k závěru, že shodný požadavek musí platit nejen pro samotné dovolání, ale i pro jeho pozdější změny či doplnění.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Jako dovolací důvody obviněný uvádí, že rozhodnutí obou soudů jsou založena na nesprávném právním posouzení skutků a důkazů, provedených v řízení před soudy obou stupňů, a odvolací soud jeho odvolání zamítl, aniž pro takovéto rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. V rámci jejich specifikace (§ 265f odst. 1 tr. ř.) odkazuje na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Pokud jde o odkaz na dovolací důvod uvedený pod písm. k) uvedeného ustanovení, v okamžiku podání dovolání, tedy dne 5. 6. 2002, již byla v účinnosti novela trestního řádu, provedená zákonem č. 200/2002 Sb., která zaměnila a částečně doplnila text dovolacích důvodů, uvedených do účinnosti zmíněné novely v § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. Z citace zákonného vymezení původního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) v podaném dovolání i z jeho obsahu je zřejmé, že obviněný opírá své dovolání vedle důvodu uvedeného pod písm. g) citovaného ustanovení také o důvod, který je nyní obsažen v ustanovení § 265 odst. 1 písm. l) tr. ř. /nikoli v písm. k) tohoto ustanovení/.

Pokud jde o dovolací důvod uplatněný dovolatelem s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující. Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě. Jak vyplývá z vyslovených námitek vztahujících se k trestnému činu znásilnění a k pokusu trestného činu vraždy, jimiž byl obviněný uznán vinným, jejich podstata spočívá na nesouhlasu obviněného s nedostatečností provedeného dokazování, hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně vymezení průběhu skutku a okolností významných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.

Nejvyšší soud tedy k části dovolání, v níž jsou s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm g) tr. zák. prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně napadány výroky o vině trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zák., musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání je v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon.

K řádnému uplatnění shora uvedeného dovolacího důvodu došlo pouze ve vztahu k námitkám vůči právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Zde dovolatel uvedl, že uvedeným jednáním podle jeho názoru byly naplněny toliko znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., nikoli trestného činu vydírání. V tomto případě se nepochybně o otázku právního posouzení skutku jedná. Nejvyšší soud se proto dále zabýval opodstatněností této části dovolání.

Zcela shodnou námitku vůči právní kvalifikaci uvedeného skutku (popsaného v počátku odůvodnění tohoto rozhodnutí pod bodem 3) jako trestného činu vydírání uplatnil obviněný již v rámci svého odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ani v jednom opravném prostředku ji však nikterak nekonkretizoval poukazem na absenci určitého obligatorního znaku skutkové podstaty. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí s předmětnou námitkou obviněného dostatečně a správně vypořádal. S ním použitou argumentací a tedy se soudem prvního stupně užitou právní kvalifikací skutku se pak ztotožňuje i Nejvyšší soud. Je nutno zdůraznit, že podle již dlouhou dobu zavedené a nikdy nezpochybňované soudní praxe, týkající se vztahu uvedených trestných činů (srov. např. č. 25-I./1983 Sb. rozh. tr.), je-li pohrůžka usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou prostředkem vynucení určitého chování, nejde o trestný čin podle § 197a tr. zák., ale o trestný čin podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Z těchto důvodů je zřejmé, že jde o dovolání v této části zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Druhým dovolacím důvodem, prostřednictvím něhož je rozhodnutí vrchního soudu napadáno, je, že „odvolací soud odvolání obviněného zamítl, aniž pro takovéto rozhodnutí byly splněny zákonem stanovené podmínky“. Jak již bylo shora uvedeno, jedná se o dovolací důvod uvedený (po novele tr. ř. zák. č. 200/2002 Sb.) v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. /nesprávně dovolatelem označený odkazem na písm. k) tohoto ustanovení/. Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa však doslova zní „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí …“.

Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.

V posuzovaném případě však dovolatel nesplnění konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v § 253 tr. ř.) neuvádí. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se správností a dostatečností řízení provedeného soudem prvního stupně a s jeho skutkovými zjištěními a právním hodnocením, neboť podle názoru dovolatele měl odvolací soud po věcném přezkoumání napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu, ale nesprávnost jeho závěrů učiněných na základě věcného přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Jak již bylo uvedeno výše, z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř.

O odmítnutí dovolání z obou důvodů uvedených v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 20. srpna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 20. August 2002