JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 318/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. července 2002 dovolání podané obviněným L. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 7 To 121/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 191/2001, a rozhodl t a k t o

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. Z. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 2 T 191/2001, uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let.

Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný L. Z. shora uvedeného trestného činu dopustil tím, že „okolo 00.50 hod. dne 4. 9. 2001 ve V. řídil v podnapilém stavu osobní motorové vozidlo zn. Audi A6, přičemž ve chvíli, kdy byl v ulici Ž. členem policejní hlídky Obvodního oddělení Policie ČR ve V. nstržm. M. P., stojícím při středu pravé části vozovky ve směru jízdy obviněného, zastavován červeným světlem, aby u něj mohla být provedena silniční kontrola, počal na tohoto úmyslně najíždět, čímž jej donutil k uskočení k pravému okraji vozovky a poté z místa zamýšlené kontroly ujel“.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 7 To 121/2002, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému L. Z. dn 13. 5. 2002 (cestou náhradního doručení), jeho obhájci dne 2. 5. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně dne 30. 4. 2002.

Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 4. 6. 2002 dovolání, s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, který navíc nespáchal. Podle názoru dovolatele totiž rozhodnutí soudů obou stupňů nemají dostatečný podklad v údajně správně zjištěném skutkovém stavu věci. Odvolací soud, shodně jako soud I. stupně zcela pominul jeho námitky ohledně věrohodnosti ve spise založených svědeckých výpovědí, okolnosti svědčící v jeho neprospěch vyhodnotil zcela jednoznačně, pominul však tu část výpovědi svědků, z níž jsou patrné zjevné rozpory. Pokud např. soudy své hodnocení ohledně viny obviněného zakládají na úvaze, že ve věci provedeným vyšetřovacím pokusem nedošlo ke zpochybnění či vyvrácení výpovědí policistů, pak je takové hodnocení v rozporu se svědectvím vyšetřovatele Mgr. K., jenž jako svědek u hlavního líčení uváděl něco jiného. Toto tvrzení však ponechal soud druhého stupně bez povšimnutí, kdy ani v odůvodnění rozhodnutí se s ním nevyrovnal. Dále uvádí, že soud první i druhé instance považoval vinu obviněného za spolehlivě prokázanou výpověďmi svědků N. a P. S odlišnostmi ve vylíčení podstatných okolností ve výpovědích těchto osob se vyrovnal tak, že vzniklé pochybnosti vyhodnotil zcela jednoznačně v jeho neprospěch. S tím, že oba svědci své verze popisu skutkového děje opakovaně měnili se odvolací soud, přes uplatnění této námitky v písemně podaném odvolání, stejně jako soud prvního stupně nevypořádal, ale pouze konstatoval, že výpovědi těchto svědků nejsou zcela přesné. V podrobnostech pak dovolatel odkazuje na odůvodnění jeho odvolání. Nakonec příkladmo poukazuje na závěr odvolacího soudu, že „obžalovaný prokazatelně místem, kde svědek stál projel“, který je v zásadním rozporu s výpovědí svědka P. Dovolatel tedy, na základě výše stručně shrnuté argumentace namítá, že orgány činné v trestním řízení hodnotily provedené důkazy nesprávně, nepřihlédly ke všem okolnostem případu a v důsledku toho pak nabylo právní moci rozhodnutí, jež spočívá na nesprávném právním hodnocení projednávaného skutku. Závěrem dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný v dovolání uvádí jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání spočívá na nesouhlasu obhajoby s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně osoby pachatele trestného činu a průběhu skutku. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 04. July 2002