JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 290/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2008 dovolání podané obviněným A. F. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 55 To 368/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 84/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného A. F.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 3 T 84/2007, byl obviněný A. F. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 221 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání osmnácti měsíců.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Šumperku se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 19. 8. 2006 kolem 10:00 hod. na poli u obce P. , okr. Š. , fyzicky napadl poškozeného P. B. , bytem P. , M. , kterého udeřil otevřenou dlaní do obličeje, v důsledku tohoto úderu poškozený upadl na zem, následně do na zemi ležícího poškozeného tloukl rukou, a to do horní poloviny těla, ale v dalším napadání poškozeného mu zabránily přítomné osoby, přičemž v důsledku uvedeného napadení utrpěl poškozený P. B. zhmoždění krajiny pravého ramenního kloubu s trhlinou manžety svalů pohybujících ramenním kloubem, kdy v důsledku tohoto zranění se musel podrobit operaci pravého ramene. Doba léčení byla nejméně do 31. 10. 2006, přičemž zranění zanechá trvalý následek, a to poškozenou pohyblivost ramenního kloubu.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 55 To 368/2007, tak, že podle § 256 tr. ř. obviněným podané odvolání zamítl. Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému a jeho obhájci shodně dne 21. 11. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Šumperku dne 20. 11. 2007.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. F. , prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. P. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Šumperku dne 18. 1. 2008.

Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že pokud jde o posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví, porušily soudy zásady trestního řízení, když provedené důkazy vyhodnotily pouze jednotlivě. K tomu dále uvedl, že vznikly důvodné pochybnosti o tom, zda zranění poškozeného vzniklo při projednávaném konfliktu. Intenzita napadení totiž nebyla taková, aby byla schopna poškozenému popisované zranění způsobit. Poukázal na závěr znaleckého posudku, že totiž nikdo není schopen stanovit, zda degenerativní změny na rameni poškozeného vznikly v den konfliktu, či již dříve. Soudy proto měly postupovat podle zásady in dubio pro reo a konstatovat, že ke zranění poškozeného došlo již dříve.

Ohledně trestného činu výtržnictví uvedl obviněný po obecném výkladu, že jednání, které bylo zjištěno soudy, nevykazuje potřebnou míru společenské nebezpečnosti, a proto není naplněna materiální stránka uvedeného trestného činu.

Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že ze základních obecných hledisek lze dovolání obviněného označit za přípustné. Po shrnutí skutkových okolností dále uvedla, že jednání obviněného naplnilo všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu v té části dovolání, ve které obviněný namítl, že soudy provedené důkazy vyhodnotily pouze jednotlivě, že jsou pochybnosti o tom, zda zranění poškozeného vzniklo při projednávaném konfliktu, a že intenzita napadení poškozeného nebyla taková, aby mu byla schopna popisované zranění způsobit.

Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že (stručně řečeno) obviněný fyzicky napadl poškozeného P. B. tak, že jej nejprve udeřil otevřenou dlaní do obličeje, kdy v důsledku tohoto úderu poškozený upadl na zem, následně, když poškozený ležel na zemi, jej obviněný tloukl rukou do horní poloviny těla, přičemž v důsledku jeho jednání utrpěl poškozený zhmoždění krajiny pravého ramenního kloubu s trhlinou manžety svalů pohybujících ramenním kloubem. Toto zranění podle závěru soudu zanechá trvalý následek, a to poškozenou hybnost ramenního kloubu.

Na tomto místě je nutno dodat, že jak nalézací, tak i odvolací soud se podrobně zabývaly způsobem vzniku uvedeného poranění, a to i s ohledem na závěry uvedené v pořízeném znaleckém posudku (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 3 - 4 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4 - 5). Jak již bylo řečeno, dospěly soudy ke skutkovému závěru, že shora popsané poranění s uvedenými následky utrpěl poškozený v důsledku napadení (jednání) obviněného.

Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že obviněný v této části dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky vyjadřuje svoje neztotožnění s hodnocením důkazů a z něho vyplývajícími závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom obviněný v některé části svého dovolání nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v této části nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

Pokud jde o námitku obviněného týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, pak je možno říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia.

Pokud jde o poslední námitku obviněného týkající se posouzení naplnění materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., je možno předně říci, že jde o námitku, kterou je možno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť posouzení, zda jednání obviněného dosahuje takové nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.), že je lze posoudit jako trestný čin, je právním posouzením.

Konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je třeba v každém případě určit zejména v závislosti na kritériích uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Podle tohoto ustanovení platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Při posouzení konkrétního stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost z hlediska trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., vycházel Nejvyšší soud z následujících skutečností, které vyplývají zejména z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu a dále i z trestního spisu sp. zn. 3 T 84/2007:

Obviněný se dopustil výtržnictví tím, že fyzicky napadl poškozeného, a to nejprve úderem do obličeje, v jehož důsledku poškozený upadl na zem, a v útoku pokračoval tím, že ležícího poškozeného tloukl rukou do horní poloviny těla. V dalším napadání poškozeného mu zabránily přítomné osoby. Jeho jednání tedy z pohledu průběhu útoku vykazovalo větší intenzitu, nežli např. pouhý slovní útok nebo jednorázový útok fyzický. Pokud jde o následek jednání obviněného, lze poukázat na skutkové závěry soudů z nichž vyplývá, že poškozený v důsledku napadení obviněným utrpěl závažná poranění ramenního kloubu, která si vyžádala operaci, a zapříčinila vznik trvalých následků spočívajících v omezení pohyblivosti ramenního kloubu poškozeného. Pokud jde o okolnosti, za nichž byl čin spáchán, lze připomenout, že k němu došlo na poli při sklizni obilí, ve skupině více přítomných osob, přičemž obviněný napadl poškozeného z důvodu sporu o poraněnou srnku (srov. výpovědi svědků učiněné v rámci hlavního líčení konaného dne 19. 7. 2007 na č. l. 89 - 90). Vzhledem k uvedenému lze podle názoru Nejvyššího soudu uzavřít, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný a je tedy splněna materiální podmínka trestní odpovědnosti obviněného (§ 3 odst. 2 tr. ř.). Relativně dobré hodnocení osoby obviněného - v letech 2002 až 2006 se nedopustil žádných přestupků (srov. zprávu o pověsti na č. l. 58), přičemž z opisu rejstříku trestů vyplývá, že byl pro trestný čin odsouzen toliko jednou, a to v roce 1992 pro trestný čin podle § 257 tr. zák., přičemž na toto odsouzení se hledí, jako by nebyl odsouzen (srov. opis rejstříku trestů na č. l. 59) - nemůže na uvedeném závěru nic změnit.

Poslední námitku obviněného proto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

S ohledem na skutečnost, že obviněný A. F. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného A. F. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 28. February 2008