JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 250/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 dovolání podané obviněným J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 12 To 250/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 107/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 107/2006, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě či domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za který mu byl podle § 215a odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla dále obviněnému uložena povinnost vyhledat v průběhu zkušební doby za součinnosti Probační a mediační služby České republiky psychoterapeutickou pomoc a podrobit se režimu odborníky zvolené terapie. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. Š. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Benešově se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že minimálně od 1. 6. 2004 do svého zadržení v této věci dne 10. 7. 2006 ve společném bydlišti v domě v O., okr. B., fyzicky a zejména psychicky týral svoji tehdejší manželku M. Š., když jmenovanou ve stavu agresivity vyvolané téměř vždy požitím alkoholických nápojů opakovaně hrubě slovně urážel slovy „čurino zvadlá, píčo, svině, krávo, zmije jedovatá“, vyhrožoval jí, že ji zabije, což demonstroval tím, že jí přikládal mačetu ke krku, vyhrožoval jí, že čím bude hůř jemu, tím bude hůř i jí, protože jí zlikviduje, různými způsoby ji ponižoval např. tím, že ji zdravil slovy „černá vráno“, udržoval ji v neustálém stresu a napětí např. tím, že ji v nočních hodinách bezdůvodně úmyslně budil a nenechával ji vyspat, způsoboval jí drobná zranění tak, že ji fackoval či škrtil, v důsledku čehož jmenované přivodil delší dobu trvající psychický stres, pro který v květnu 2006 vyhledala lékařskou pomoc.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 12 To 250/2007 tak, že podle § 256 tr. ř. obviněným podané odvolání zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému dne 5. 9. 2007, jeho obhájci dne 4. 9. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Benešově dne 4. 9. 2007.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. P. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Benešově dne 26. 10. 2007.

Obviněný svým dovoláním napadl výrok citovaného usnesení odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i výrokovou část rozsudku nalézacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že trestní řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplné, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a konečně že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač v řízení jemu předcházejícímu byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný předně v tom, že nalézací soud učinil sice celou řadu skutkových zjištění, avšak některé nevzal v úvahu a některé nesprávně interpretoval. K tomu dodal, že oba ve věci činné soudy nedbaly práv obviněného, pokud odmítly jeho návrh na provedení dokazování, a to znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda jednáním obviněného bylo poškozené způsobeno těžké příkoří či nikoliv.

V další části svého dovolání obviněný odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 20/1984–I Sb. rozh. tr., přičemž vyjádřil nesouhlas s názorem soudů, týkající se naplnění znaku těžkého příkoří. Konstatoval, že závěr o tom, zda a případně jaké těžké příkoří mělo poškozené vzniknout, lze učinit pouze na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Soud sám tuto otázku posoudit nemůže. K uvedenému obviněný dodal, že je z tohoto pohledu významná otázka, jaký způsob léčby poškozené byl zvolen. Navíc poškozené předepsaný lék Neurol neléčí pouze těžké psychické poruchy, ale i jiná onemocnění.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný konstatoval, že jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin podle § 215a tr. zák., ale toliko jako trestný čin podle § 197a tr. zák. Uvedená právní kvalifikace pak odpovídá i jednotlivým jednáním popsaným ve výroku o vině, tedy např. přikládání mačety ke krku, apod. K tomu obviněný dodal, že všichni svědci se vyjadřovali pouze ke skutku popsanému pod bodem 1) obžaloby, nikoliv však k bodu 2). Proto na druhém místě uvedené jednání nebylo dostatečně prokázáno.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl obviněný, že na něho byla podána obžaloba pro dva skutky, přičemž o prvním z těchto skutků nebylo rozhodnuto, neboť shora jmenovaným rozsudkem nalézacího soudu byl obviněný odsouzen pouze pro skutek spáchaný od 1. 6. 2004 do 10. 7. 2006. Toto pochybení nalézacího soudu přitom ani k námitce obviněného odvolací soud nenapravil.

V poslední části svého dovolání obviněný uvedl, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by týral osobu blízkou, v tomto jednání pokračoval po delší dobu, či se vůbec něčeho dopustil. Dále nebylo prokázáno, že by poškozenou šikanoval schválnostmi (např. bezdůvodným probuzením). Podle jeho mínění se nikdy nedopustil ani fyzického napadení. Dodal, že byl ve věci opakovaně vyslýchán, přičemž se jeho výpověď nikdy nelišila. Nebyla proto správně vyhodnocena věrohodnost jeho výpovědi, resp. věrohodnost výpovědí svědků a poškozené.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, a aby věc vrátil posledně jmenovanému k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl sám tak, že obviněného zprostí obžaloby v plném rozsahu.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že právní námitkou, ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka obviněného, že měl být skutek posouzen pouze jako trestný čin podle § 197a tr. zák., a nikoliv jako trestný čin podle § 215a tr. zák. K tomu státní zástupkyně uvedla, že jednání obviněného bezezbytku odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu podle § 215a tr. zák. a tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o námitku týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., uvedla státní zástupkyně, že s názory odvolacího soudu týkající se této námitky, kterou obviněný shodně uvedl již v předchozím řízení, nelze souhlasit. Státní zástupkyně uvedla, že o části jednání obviněného nebylo pravomocně rozhodnuto a neexistuje zde proto také překážka věci rozsouzené. Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. proto podle mínění státní zástupkyně obviněný namítl důvodně.

Vzhledem k uvedenému navrhla závěrem svého vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265l odst. 2 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby o chybějícím výroku rozhodl, a rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky uvedené rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Jelikož z trestního spisu sp. zn. 2 T 107/2006 vyplynulo, že obviněný J. Š. zemřel dne 3. 11. 2007 (srov. úřední záznam na zadní straně č. l. 326 a kopii úmrtního listu na č. l. 327), tj. poté, co bylo dne 26. 10. 2007 doručeno Okresnímu soudu v Benešově jeho dovolání, musel se Nejvyšší soud dále zabývat otázkou, zda smrt obviněného nepřekáží provedení dovolacího řízení.

Podle § 265p odst. 3 tr. ř. platí, že bylo–li podáno dovolání pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

S ohledem na citované zákonné ustanovení a s ohledem na skutečnost, že v této trestní věci bylo podáno dovolání toliko obviněným, tj. pouze v jeho prospěch, nelze uplatnit ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř., ale v trestním řízení je nutno pokračovat, a to nejen v dovolacím řízení Nejvyššího soudu, ale případně i dalším řízení po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného.

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu v těch částech dovolání obviněného, v nichž obviněný namítá, že soudy odmítly jeho návrh na provedení znaleckého posudku ke zjištění, zda způsobil poškozené těžké příkoří či nikoliv, v nichž brojí proti posouzení věrohodnosti své výpovědi, výpovědí svědků a poškozené a v nichž zpochybňuje, že poškozenou šikanoval schválnostmi, popř. že se dopustil jejího fyzického napadení.

Obviněný, s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v těchto částech svého dovolání fakticky brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení provedených důkazů a proti z tohoto hodnocení vyplývajícím závěrům soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotněprávní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný v těchto částech svého dovolání nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení výlučně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v těchto částech nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

Pokud obviněný v další části svého dovolání namítl, že jeho jednání nelze označit za těžké příkoří a nelze jej proto kvalifikovat jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák., lze říci, že jde o námitku, která se vztahuje k otázce naplnění znaku skutkové podstaty uvedeného trestného činu a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Nejprve je možno připomenout, že trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě.

Dále lze v obecné rovině říci, že týráním ve smyslu ustanovení § 215a tr. zák. je takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (§ 89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Podle okolností může jít o zlé nakládání fyzické povahy, ale i o zlé nakládání zaměřené zejména na psychiku týrané osoby.

Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu přitom vyplývá, že (stručně řečeno) obviněný od 1. 6. 2004 do 10. 7. 2006 ve společném bydlišti v domě v O., okr. B., fyzicky a psychicky týral svoji tehdejší manželku, poškozenou M. Š. tak, že ji opakovaně hrubě slovně urážel slovy „čurino vadlá“, „píčo“, „svině“, „krávo“, „zmije jedovatá“, dále ji vyhrožoval, že ji zabije, což demonstroval tím, že jí přikládal mačetu ke krku, a rovněž jí vyhrožoval, že čím bude hůř jemu, tím bude hůř i jí, protože jí zlikviduje. Obviněný poškozenou rovněž různými způsoby ponižoval např. tím, že ji zdravil slovy „černá vráno“, udržoval ji v neustálém stresu a napětí tím, že ji v nočních hodinách bezdůvodně úmyslně budil a nenechával ji vyspat a konečně jí způsoboval drobná zranění tak, že ji fackoval či škrtil. V důsledku tohoto jednání obviněný přivodil poškozené delší dobu trvající psychický stres, pro který vyhledala v květnu 2006 lékařskou pomoc.

Již z těchto okolností případu je podle názoru Nejvyššího soudu patrné, že jednání obviněného vykazuje znaky týrání ve smyslu § 215a tr. zák., neboť obviněný jednal vůči poškozené takovým způsobem, že s ní po delší dobu fyzicky i psychicky zle nakládal, přičemž vzhledem k délce trvání a intenzitě takového nakládání bylo toto způsobilé vyvolat stav, který poškozená pociťovala jako těžké příkoří. K uvedenému lze však navíc dodat, že závažnost jednání obviněného vůči poškozené, resp. způsob, jakým poškozená toto jednání subjektivně pociťovala, vyplývá zejména z výpovědi poškozené, z jejího celkového zdravotního a psychického stavu, ale rovněž z výpovědí dcer obviněného a poškozené, svědkyň M. Š. a L. Š., z nichž vycházely i soudy v dovolání předcházejícímu řízení. Tyto svědkyně potvrdily, že obviněný pod vlivem alkoholu vyvolával hádky s poškozenou, které často končily jejím slovním napadáním. Rovněž potvrdily, že v první polovině roku 2006 se situace vyhrotila natolik, že poškozená výrazně zhubla (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 4–5). Bez významu rovněž není skutečnost, že obviněná v souvislosti se svým psychickým stavem opakovaně vyhledala lékařskou pomoc. Z těchto závěrů je patrné, že poškozená jednání obviněného vůči své osobě subjektivně pociťovala jako těžké příkoří.

Pokud obviněný v této souvislosti rovněž uvedl, že právní kvalifikaci podle § 197a tr. zák. odpovídají jednotlivá jednání obviněného popsaná v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, pak je možno říci, že trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. je specifický tím, že jeho skutkovou podstatu může pachatel naplnit poměrně různorodým a zpravidla též dlouhotrvajícím, resp. opakujícím se zlým nakládáním fyzické či psychické povahy, přičemž není vyloučeno, aby některé takové jednání samo o sobě naplňovalo znaky skutkové podstaty jiného trestného činu. Tak tomu je typicky u jednání, které naplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Následek (účinek) jednání pachatele spočívající v ublížení na zdraví však je zpravidla mírnější (např. způsobení podlitin či drobných oděrků), než následek spočívající v týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Takový případ lze označit za případ tzv. faktické konzumpce, a jednání pachatele pak lze posoudit pouze podle závažnějšího ustanovení, tedy podle § 215a tr. zák.

Podle názoru Nejvyššího soudu šlo o takovou situaci i v posuzovaném případě. Proto i část jednání obviněného, jež spočívalo ve vyhrožování poškozené zabitím a v přiložení mačety k jejímu krku, a které by bylo možno za jiných okolností kvalifikovat jako trestný čin podle § 197a tr. zák., je nutno posoudit za součást jednání obviněného, které lze označit za týrání ve smyslu § 215a tr. zák.

Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud tuto námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou, neboť soudy posoudily jednání obviněného z tohoto pohledu odpovídajícím způsobem.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O situaci, kdy některý výrok v rozhodnutí chybí, jde tehdy, jestliže měl soud chybějící výrok podle zákona do výrokové části pojmout a neučinil tak. Neúplný je takový výrok, který sice byl v rozhodnutí učiněn, ale neobsahuje některou podstatnou náležitost, kterou zákon stanoví.

Namítl–li obviněný, že na něho byla podána obžaloba pro dva skutky, přičemž o prvním z těchto skutků nebylo rozhodnuto, pak je možno říci, že jde o námitku, která obsahově naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Z trestního spisu sp. zn. 2 T 107/2006 vyplynulo, že na obviněného J. Š. byla v této trestní věci podána obžaloba státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Benešově ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. ZT 278/2006, a to pro dva skutky, kvalifikované jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. /bod 1)/ a trestný čin týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. /bod 2)/ (srov. č. l. 189), kterých se měl dopustit tím, že:

1) v přesněji neustanovené dny, nejméně v období od roku 1995 do 31. 5. 2004, ve společně obývaných prostorách domu v os. O., obec B., okr. B., soustavně, opakovaně fyzicky, konkrétně údery rukou, napadl svoji manželku M. Š., které způsoboval drobná, nicméně bolestivá zranění, tuto hrubě slovně urážel, této opakovaně vyhrožoval, že když nevypadne z domu, že jí zabije, v návaznosti na tento fakt ve večerních hodinách přesněji neustanoveného dne v roce 2001, v kuchyni domu, po předchozích slovních urážkách přiložil své shora jmenované manželce k hlavě pistoli nezjištěného typu a značky s výhrůžkou, že jí zastřelí, následně pak z této pistole v prostorách kuchyně opakovaně vystřelil do zařízení kuchyně, které výstřely poškodil, taktéž pak opakovaně hrubě slovně napadal své děti D. Š., L. Š. a M. Š., jak svojí manželku, tak i své jmenované děti v nočních hodinách bezdůvodně úmyslně budil, znemožňoval jim běžný způsob života tím, že úmyslně v obytných prostorách domu vypínal přívod elektřiny, v době osobní hygieny pak v několika případech i přívod vody,

2) v přesně neustanovené dny, v období od 1. 6. 2004 do současné doby, ve společně obývaných prostorách domu v os. O., nadále opakovaně fyzicky napadá svoji manželku M. Š., bytem O., jmenované soustavně fyzickým napadením vyhrožuje, opakovaně této vyhrožuje zabitím, kdy s ohledem na okolnosti, za kterých jsou výhrůžky činěny u poškozené vyvolávají důvodnou obavu, hrubě slovně jí uráží, opakovaně jí zdůrazňuje, že majitelem domu je on a činí na ní psychický nátlak, aby z domu odešla.

Z uvedeného je patrno, že byl obviněný stíhán pro jednání, které však s ohledem na zavedení trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. do právního řádu s účinností od 1. 6. 2004, bylo státní zástupkyní rozděleno na dva skutky. Nalézací soud v rámci svého prvního odsuzujícího rozsudku ze dne 27. 10. 2006 posoudil oba skutky uvedené pod body 1), 2) obžaloby jako jeden skutek, který kvalifikoval jako trestný čin podle § 215a tr. zák. K odvolání obviněného však Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesení ze dne 12. 3. 2007 zrušil citovaný rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání. Nalézací soud pak ve svém novém odsuzujícím rozsudku ze dne 7. 6. 2007 omezil v souladu s pokynem odvolacího soudu skutek z časového hlediska pouze na dobu od 1. 6. 2004.

Podle názoru Nejvyššího soudu však jednání obviněného, jak bylo popsáno v obžalobě státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. ZT 278/2006, bylo na místě posoudit celé jako trestný čin podle § 215a tr. zák. V daném případě totiž měly být uplatněny zásady použitelné pro posouzení časové působnosti trestních zákonů v případě pokračování v trestné činnosti či v případě trestných činů trvajících. Z těchto zásad vyplývá, že pokud je část pokračujícího nebo trvajícího trestného činu spáchána též za účinnosti nového zákona, je třeba kvalifikovat celý čin (skutek) podle tohoto (nového) zákona, i když jeho část byla spáchána za účinnosti původní úpravy. Uvedené pravidlo ovšem platí pouze tehdy, jestliže část jednání, která byla spáchána za účinnosti původní úpravy, byla vůbec trestná (srov. č. 7/1994–I Sb. rozh. tr.). Tak tomu však v posuzovaném případě bylo. Část jednání, kterého se obviněný dopustil do 30. 5. 2004, bylo totiž možno kvalifikovat i podle úpravy účinné do uvedeného data jako trestný čin (např. trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nebo trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák.). Vzhledem k tomuto závěru bylo tedy na místě celé jednání obviněného popsané pod body 1), 2) obžaloby (resp. celý skutek) posoudit jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák.

Za situace, kdy tak nalézací soud s ohledem na právní názor odvolacího soudu neučinil, a kdy ve věci podal dovolání pouze obviněný a je proto namístě uplatňovat zásadu zákazu reformationis in peius, nelze ve shora uvedeném směru měnit výrok o vině obviněného, a to ani v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem (§ 265p odst. 1 tr. ř.), a ani v případném řízení po přikázání věci (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Pro úplnost lze dodat, že pokud byl nakonec obviněný uznán vinným a odsouzen pouze pro část skutku, která byla v obžalobě státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově popsaná pod bodem 2) a které se obviněný dopustil po 1. 6. 2004, nebylo možné obviněného pro část skutku uvedenou pod bodem 1) obžaloby zároveň zprostit podle § 226 tr. ř. Soud rozhodující v hlavním líčení o skutku, který je uveden v obžalobě, může totiž o tomto skutku rozhodnout pouze jedním ze způsobů uvedeným v trestním řádu nikoliv např. tak, že o části skutku rozhodne odsuzujícím výrokem a o další části téhož skutku rozhodne výrokem zprošťujícím.

Vzhledem ke shora uvedeným úvahám posoudil Nejvyšší soud i druhou námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod konečně i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obvinění ve svém dovolání výslovně odkázal na druhou alternativu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť uvedl, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač v řízení jemu předcházejícímu byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Za situace, kdy Nejvyšší soud, jak bylo naznačeno výše, neshledal, že by byly v posuzované věci dány obviněným namítané dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., je nutno konstatovat, že výše uvedenými námitkami nebyl naplněn ani dovolací důvod podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na skutečnost, že obviněný J. Š. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. Š. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 18. June 2008