JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 170/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008 dovolání podané obviněným S. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 840/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 103/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného S. Š.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 1 T 103/2006, byl obviněný S. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Jindřichově Hradci se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že jako samostatně hospodařící rolník v době od 16. 4. 2004 do 10. 6. 2004 přestože si byl vědom své špatné finanční situace a byl přinejmenším srozuměn s tím, že nebude schopen za odebrané služby a zboží zaplatit, postupně objednal od a. s. Z. p. se sídlem v H. seno a provedení sklizňových prací, přitom zatajil, jaká je jeho finanční situace a v rozporu se skutečností pracovníku poškozené společnosti J. Č. průběžně tvrdil, že zboží a služby uhradí, ale když mu postupně bylo toto zboží a služby vyfakturováno fakturou ze dne 16. 4. 2004 na částku 6 300 Kč splatnou k 30. 4. 2004, fakturou z téhož dne na částku 5 513 Kč se stejnou splatností, fakturou ze dne 14. 5. 2004 na částku 6 300 Kč splatnou do 28. 5. 2004, fakturou ze dne 10. 6. 2004 na částku 5 513 Kč splatnou do 24. 6. 2004 a fakturou ze dne 15. 9. 2004 na částku 101 240 Kč splatnou do 29. 9. 2004, žádnou z těchto faktur neuhradil a tak způsobil svému dodavateli škodu ve výši 125 866 Kč.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesením ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 840/2007, tak, že podle § 256 tr. ř. obviněným podané odvolání zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému dne 21. 11. 2007, jeho obhájci dne 20. 11. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Jindřichově Hradci dne 19. 11. 2007.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. V. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci faxem dne 21. 1. 2008.

Obviněný svým dovoláním napadl výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečné vztahy mezi poškozeným a obviněným a nesprávně proto vyhodnotil naplnění subjektivní stránky. K tomu obviněný dodal, že mezi ním a poškozenou společností šlo o dlouhodobou hospodářskou spolupráci, v jejímž rámci obviněný vždy své závazky plnil a nikdy neskrýval aktuální finanční situaci. Podle jeho mínění bylo dále prokázáno, že poškozená společnost, popř. v totožném sídle působící zemědělská organizace, mu samy dlužily za restituční pohledávky 120 000 Kč, za odebraný motor z nákladního automobilu 68 000 Kč a za chemické postřiky 15 000 Kč. Tyto dluhy měly být započteny proti pohledávkám za obviněnému dodané zboží a poskytnuté služby.

V další části svého dovolání obviněný uvedl, že měl dohodu s jednatelem společnosti A. , s. r. o., V. J. , v tom smyslu, že budou placeny jeho dluhy vůči obviněnému, a to za měsíce květen, červen a červenec 2004 za seno a slámu v částce 21 774 Kč přímo poškozené společnosti. Existence této dohody potvrdil i svědek Č. Proto není správný závěr odvolacího soudu, že uvedené okolnosti obviněný v rámci své obhajoby nikdy nenamítl. Dále bylo podle mínění obviněného prokázáno, že uhradil poškozené společnosti fakturu ze dne 14. 7. 2004, ve výši 16 577 Kč, a to poté, co předcházející faktury ze dne 16. 4., 14. 5. a 10. 6. 2004 zůstaly neuhrazeny, neboť je měl uhradit přímo V. J.

Vzhledem k uvedeným okolnostem uvedl obviněný, že odvolací soud učinil nesprávný závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a to pouze s odkazem na jeho špatnou finanční situaci, byť šlo v daném případě o první neuhrazený závazek v rámci dlouhodobě bezdlužného vztahu s poškozeným. Nebylo tedy jednoznačně prokázáno, že by v době objednání sena a služeb jednal v úmyslu dodávky nezaplatit a způsobit tak škodu, obzvláště když měl k dispozici dostatek vlastních prostředků.

Závěrem svého dovolání obviněný dodal, že pokládá za nepřípustné, aby se běžné civilní vztahy řešily prostředky trestního práva, když je namístě je řešit prostředky soukromoprávními. Vzhledem ke shora uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a sám obviněného zprostil obžaloby.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že námitky týkající se subjektivní stránky lze v rámci zvoleného dovolacího důvodu uvádět, avšak je třeba striktně vycházet ze soudy učiněných skutkových zjištění. V případech tzv. fakturačního podvodu lze při absenci doznání obviněného usuzovat na existenci podvodného úmyslu z majetkové a finanční situace obviněného v době objednávky a odběru zboží. V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že si obviněný byl vědom své špatné finanční situace a byl přinejmenším srozuměn s tím, že nebude schopen za odebrané zboží a služby zaplatit. Zároveň měl celou řadu nesplacených závazků, přičemž o některých z nich bylo pravomocně rozhodnuto, avšak jejich uspokojení nebylo možno dosáhnout ani cestou exekuce. K finanční situaci obviněného uvedl dále státní zástupce, že závazky obviněného existující v době odběru sena a služeb od Z. p. H. činily v úhrnu 560 000 Kč. Obviněný proto musel být přinejmenším srozuměn s tím, že objednané zboží a služby nebude moci ve sjednané době, a ani později uhradit. Skutečnost, že poškozený znal špatnou finanční situaci obviněného v daném případě nevylučuje u obviněného trestní odpovědnost za trestný čin podvodu, neboť se mu podařilo u poškozeného vyvolat skutečnosti neodpovídající představě o tom, že pohledávka bude řádně uhrazena. Poškozený patrně počítal s tím, že nebude placeno ve lhůtách, avšak nebyl srozuměn se skutečností, že mu nebude zaplaceno vůbec.

V další části svého vyjádření uvedl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, že okolnost, že má pachatel vůči poškozenému pohledávku, v zásadě nevylučuje jeho odpovědnost za trestný čin podvodu. Trestní odpovědnost by byla vyloučena tehdy, pokud by pachatel dosáhl klamavým jednáním uspokojení své existující splatné pohledávky. Pokud by však pachatel podvodně vylákal od poškozeného plnění s jeho pohledávkou nesouvisející, je jeho trestní odpovědnost za trestný čin podvodu zcela na místě. Z tohoto pohledu posoudil státní zástupce námitku obviněného jako irelevantní.

Dále uvedl, že namítl–li obviněný, že některé faktury měly být uhrazeny V. J. , pak jde o námitku skutkového charakteru, přičemž odvolací soud uvedené tvrzení obviněného označil jako účelové. Podle mínění státního zástupce neobstojí ani poslední námitka obviněného, že totiž v daném případě šlo o standardní občanskoprávní vztah. Zásadu použití prostředků trestního práva, jako krajního prostředku ochrany občanskoprávních a obchodních vztahů, je totiž třeba vykládat tak, že pokud se pachatel dopustí v rámci občanskoprávního vztahu jednání, které současně naplňuje všechny znaky některého majetkového trestného činu, nemůže být uvedená zásada na překážku trestnímu postihu. To platí i v případě, kdy v občanskoprávní vztahu, v jehož rámci má dojít k vzájemnému plnění, jedna strana jedná od počátku v úmyslu plnění sice přijmout, ale svůj vlastní závazek ze smlouvy nesplnit.

Vzhledem k uvedenému uzavřel státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněným uvedené dovolací námitky, které zároveň odpovídají jemu zvolenému dovolacímu důvodu, jsou zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále uvedl, že s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasí i v případě jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Pokud jde o první námitku obviněného týkající se naplnění subjektivní stránky, lze říci, že tato námitka obecně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je však v rámci dovolacího řízení povinen i při posouzení této otázky vycházet ze skutkových závěrů nalézacího nebo odvolacího soudu, které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě, popř. též v odůvodnění příslušných rozhodnutí. Proto jestliže jsou námitky dovolatele týkající se naplnění subjektivní stránky podloženy pouze jinými skutkovými tvrzeními, než ke kterým dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, je Nejvyšší soud takto odůvodněnou námitku ohledně naplnění subjektivní stránky povinen posoudit jako stojící mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na podkladě skutkových zjištění nalézacího či odvolacího soudu může totiž Nejvyšší soud posoudit, pokud jde o obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu (zavinění) pouze to, zda tu zavinění ve smyslu trestního zákona je či nikoliv a v jaké formě. Takové závěry jsou totiž závěry právními (srov. č. 60/1972–IV. Sb. rozh. tr.).

Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu přitom jak již bylo řečeno výše vyplývá, že obviněný „… přestože si byl vědom své špatné finanční situace a byl přinejmenším srozuměn s tím, že nebude schopen za odebrané služby a zboží zaplatit, postupně objednal od a. s. Z. p. se sídlem v H. seno a provedení sklizňových prací, přitom zatajil, jaká je jeho finanční situace a v rozporu se skutečností pracovníku poškozené společnosti J. Č. průběžně tvrdil, že zboží a služby uhradí …“ a způsobil nezaplacením za odebrané služby a zboží svému dodavateli škodu v celkové výši 125 866 Kč.

V citované části tzv. skutkové věty svého rozsudku nalézací soud vyjádřil skutkové závěry týkající se složek vnitřního psychického vztahu obviněného k podstatným okolnostem jeho trestné činnosti, tedy vědomostní a volní složku. Podle závěrů nalézacího soudu si byl obviněný nejen vědom své špatné finanční situace, která mu nedovolovala přebírat další závazky, a byl si tedy zároveň vědom i toho, že pokud si objedná další zboží a služby, může způsobit škodu, resp. nezaplacením ceny odebraných služeb a zboží sebe obohatit, ale byl zároveň i s touto okolností srozuměn, neboť jak dovodil nalézací soud, byl srozuměn s tím, že nebude schopen za odebrané služby a zboží zaplatit.

Za situace, kdy byla nalézacím soudem učiněna shora uvedená skutková zjištění týkající se vnitřního psychického vztahu obviněného k podstatným složkám jeho trestné činnosti, může Nejvyšší soud konstatovat, že tato skutková zjištění lze právně posoudit jako nepřímý úmysl ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. První námitku obviněného proto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud obviněný dále namítl, že je jeho trestní odpovědnost vyloučena existencí jeho pohledávek za poškozenou společností, a to restituční pohledávkou ve výši 120 000 Kč, pohledávkou za odebraný motor z nákladního automobilu ve výši 68 000 Kč a pohledávkou za chemické postřiky ve výši 15 000 Kč, které měly být započteny na pohledávku poškozeného za jemu dodané služby a zboží, je možno předně říci, že tuto obhajobu, resp. tato tvrzení, uváděl obviněný již v rámci řízení před nalézacím a odvolacím soudem, přičemž tyto soudy ji odmítly jako obhajobu účelovou (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 3 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 3). Z tohoto pohledu pak uvedené skutkové tvrzení obviněného stojí mimo kterýkoliv zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

Nad rámec uvedeného lze navíc v obecné rovině dodat, že o trestný čin podvodu by nešlo v těch případech, kdy by podvodné jednání věřitele směřovalo k vylákání konkrétního plnění, na které měl věřitel nárok, a dlužník by tedy vědomě plnil svůj dluh, přičemž by tak činil v důsledku omylu, do nějž ho uvedl věřitel nebo kterého věřitel využil, či v důsledku skutečnosti, že věřitel zamlčel podstatné skutečnosti. Na jiné případy podvodného jednání, jimiž by chtěl pachatel dosáhnout toho, aby získal od poškozeného ekvivalent odpovídající jeho skutečnému nebo domnělému majetkovému nároku (nikoliv však přímo plnění tohoto nároku) dopadá právní názor, že trestnost trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. není vyloučena tím, že má pachatel vůči poškozenému, skutečný či domnělý majetkový nárok (srov. přiměřeně č. 3/1972-VI Sb. rozh. tr.).

Posledně uvedený závěr by se uplatnil i na posuzovaný případ, pokud by soudy v předchozím řízení přistoupily na argumentaci obviněného, že měl za poškozenou společností nesplacené pohledávky, jež měly být započteny. Obviněný by totiž svým jednáním vylákal od poškozené společnosti pouze ekvivalent odpovídající jeho majetkovému nároku, nikoliv však přímo plnění tohoto nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1196/2007).

Jestliže obviněný k otázce naplnění subjektivní stránky dále namítl, že neměl v úmyslu nezaplatit za dodané služby a zboží, neboť měl k dispozici dostatek vlastních prostředků, pak je možno říci, že toto tvrzení nemá význam za situace, kdy, jak již bylo řečeno výše, dovodil nalézací soud u obviněného existenci vědomostní a volní složky jeho zavinění. Nad rámec uvedeného však považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud obviněný nezaplatil poškozené společnosti za dodané služby a zboží, ač její pracovníky ujišťoval, že tak učiní, přičemž, jak nyní tvrdí, měl k tomu i dostatek vlastních prostředků, svědčila by tato okolnost právě pro skutkový závěr, že obviněný jednal úmyslně (ve skutkovém slova smyslu), a nikoliv pro závěr opačný.

Pokud jde dále o námitku, že obviněný nikdy neskrýval svoji finanční situaci, pak je možno říci, že z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný „… zatajil, jaká je jeho finanční situace a v rozporu se skutečností pracovníku poškozené společnosti J. Č. průběžně tvrdil, že zboží a služby uhradí …“. Z uvedené vyplývá skutkový závěr opačný, než je tvrzení obviněného. I tuto námitku obviněného lze proto posoudit jako námitku stojící mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Nadto však je možno dodat, že ze shora uvedených skutkových okolností vyplývá, že sice J. Č. měl pochybnosti o schopnosti obviněného za objednané služby a zboží zaplatit, avšak ten jej přesvědčoval, že je schopen svým závazkům dostát. Poškozená společnost, resp. jejím jménem jednající osoby, proto sice mohly do určité míry počítat s tím, že obviněný nebude své závazky hradit včas, avšak jistě nepředpokládaly, že by za dodané služby a zboží obviněný nezaplatil vůbec. V takovém případě by nepochybně poškozená společnost obviněnému služby ani zboží nedodala.

Namítl–li dále obviněný, že měl dohodu s V. J. v tom smyslu, že jmenovaný zaplatí své dluhy vůči obviněnému tak, že částku ve výši 21 774 Kč zaplatí přímo poškozené společnosti, lze říci, že tuto obhajobu uvedl obviněný již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se jí v rámci odůvodnění svého usnesení zabýval. Konstatoval, že s uvedeným tvrzením přišel obviněný až v rámci odvolacího řízení, přičemž jde z jeho strany opět pouze o účelovou obhajobu (srov. odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 3 – 4). Odvolací soud dále uvedl, že by sice V. J. mohl eventuálně zaslat platby za nájemné, které měl hradit obviněnému, přímo poškozené společnosti, ale tato možnost nebyla nikdy realizována a existence takové dohody proto nebyla potvrzena (srov. odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4). Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného jako námitku skutkového charakteru, kterou obviněný pouze brojí proti v řízení učiněným skutkovým zjištěním, a jde proto o námitku, jež obsahově neodpovídá žádnému zákonnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o poslední námitku obviněného, jejímž prostřednictvím obviněný vyjadřuje názor, že jeho trestní stíhaní představuje nepřípustný zásah do běžných civilních vztahů, které by měly být řešeny především prostředky soukromoprávními, je možno říci, že zásada podpůrné funkce trestní represe předně znamená, že použití nástrojů trestního práva představuje až poslední prostředek (ultima ratio) ochrany proti porušení práv. Tato zásada se proto uplatní zejména pří procesu tvorby práva, v jehož rámci zákonodárce stanovuje okruh těch společensky nejnebezpečnějších jednání, která v souladu se zásadou žádný trestný čin bez zákona (nullum crimen sina lege) označí v zákonně za trestné činy. Naplňuje–li jednání účastníků občanskoprávního vztahu, které představuje porušení povinností z tohoto právního vztahu vyplývajících, znaky skutkové podstaty některého v zákoně uvedeného trestného činu, nebrání zásada podpůrné funkce trestní represe uplatnění trestního postihu.

V posuzovaném případě by v souladu s uvedeným byl trestní postih za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. vyloučen tehdy, pokud by nebyl prokázán podvodný úmysl obviněného, a šlo by tedy pouze o případ, kdy by obviněný jako dlužník nebyl schopen dostát svým splatným závazkům, které smluvně převzal. Byl–li však podvodný úmysl již v okamžiku vzniku závazku prokázán, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, nejde o případ prosté (dodatečné) neschopnosti uhradit své dluhy, ale o případ, kdy měl obviněný (dlužník) již od počátku úmysl, byť nepřímý, svým závazkům nedostát. Vzhledem k uvedenému nelze podle mínění Nejvyššího soudu přisvědčit ani této poslední námitce obviněného.

S ohledem na skutečnost, že obviněný S. Š. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného S. Š. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 30. April 2008