JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 158/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008, o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2007, sp. zn. 8 To 70/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 107/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 2 T 107/2005, byl obviněný M. P. uznán vinným

trestným činem krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.,

trestným činem porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák.

Za tyto trestné činy byl odsouzen podle ustanovení § 247 odst. 2 tr. zák. s použitím ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle ustanovení § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. K. , částku ve výši 3.720,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že

ad 1) ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. června 2003, č. j. 2 T 117/2002-74, který nabyl právní moci dne 10. července 2003, odsouzen za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, který vykonal dne 11. července 2004, v době od 8. listopadu 2004 do 7.15 hod. dne 11. listopadu 2004 v Prostějově, za Plumovskou ulicí z areálu betonárny společnosti P. P. , a. s., se sídlem P. , P. K. , ke škodě této společnosti odcizil čtyři kovové zásobníky na sypké materiály v hodnotě 162.600,- Kč a další dva v hodnotě 81.300,- Kč připravil k odcizení, a to tak, že na jeho pokyn J. V. se svými zaměstnanci čtyři zásobníky rozřezal, odvezl a prodal ve výkupně kovového odpadu a část tržby ve výši 25.000,- Kč mu předal a další dva zásobníky rozřezal, ale jejich odcizení zabránili zaměstnanci společnosti P. P. , a. s., kteří náhodně zjistili vstup nepovolaných osob do areálu,

ad 2) ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. června 2003, č. j. 2 T 117/2002-74, který nabyl právní moci dne 10. července 2003, odsouzen za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, který vykonal dne 11. července 2004, dne 12. dubna 2005 kolem 2.30 hod. v obci K. , okr. P. , rozbil dvojitou skleněnou výplň okna v zadní části rekreační chalupy, vnikl dovnitř a odcizil odtud V. K. , tři čalouněné dřevěné židle, čalouněné křeslo typu „ušák“ a dvě kapesní svítilny v celkové hodnotě 3.720,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. O odvolání podaném obviněným rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. března 2007, sp. zn. 8 To 70/2007, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu za použití § 265 tr. řádu zrušil výrok o náhradě škody učiněný podle § 228 odst. 1 tr. řádu a poškozená V. K. , trvale bytem B. , V. byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu bylo odvolání obviněného proti výroku o vině a trestu zamítnuto.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, jež opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a taktéž na nesprávném hmotně právním posouzení.

K trestnému činu krádeže ad 1) rozsudku nalézacího soudu dovolatel namítl, že se tohoto nemohl dopustit, neboť sám byl uveden v omyl neznámou osobou, se kterou uzavřel kupní smlouvu na předmětný kovový materiál a prezentoval se mu jako Ing. Š. Zásadní nedostatek rozsudku vzhledem k uvedenému skutku obviněný spatřuje v tom, že ve skutkové větě není žádná zmínka o subjektivní stránce trestného činu. Dále dovolatel poukázal na to, že se sám cizí věci nezmocnil, neboť se namístě činu nezdržoval a v podstatě k rozřezání a odvezení materiálu do sběrných surovin došlo fakticky v důsledku činnosti firmy J. V. Podle názoru dovolatele nenaplnil tudíž základní požadavek objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, spočívající ve zmocnění se cizí věci, a tudíž nemůže být zodpovědný za tento trestný čin. Domnívá se, že jeho jednání bylo možné maximálně kvalifikovat jako účastenství na trestném činu krádeže, avšak proti J. V. ani proti jeho zaměstnancům trestní stíhání nebylo zahájeno. Má za to, že s ohledem na zásadu akcesority je nutné jeho jednání hodnotit jako beztrestné.

K trestnému činu porušování domovní svobody ad 2) rozsudku nalézacího soudu dovolatel namítl, že soudy obou stupňů skutek nesprávně právně posoudily jako porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., neboť předmětnou chatku nelze považovat za obydlí, které požívá ochrany dané ustanovením § 238 odst. 1 tr. zák. Dle názoru dovolatele nebylo prokázáno, že by obviněný překonal nějakou překážku k zabránění vniknutí. Dle dovolatele z toho vyplývá závěr, že předmětná chatka nebyla nijak zajištěna proti vstupu případných nežádoucích osob a nelze ji považovat za objekt určený k bydlení. Domnívá se, že tak nebyl naplněn jeden z podstatných znaků objektivní stránky trestného činu porušování domovní svobody a obviněný tak nemůže být odpovědný za tento trestný čin. V závěru dovolání dovolatel vzhledem na dovolací námitky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření za relevantní nepovažuje skutkovou námitku, v níž dovolatel tvrdí, že byl uveden v omyl neznámou osobou, která vystupovala jako Ing. Š. , který s ním měl údajně uzavřít kupní smlouvu na kovový materiál v areálu betonárny společnosti P. P. , a. s. Námitce dovolatele, že ve skutkové větě není u skutku pod bodem 1), který byl právně kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. žádná zmínka o subjektivní stránce, dle státní zástupkyně nelze přisvědčit, neboť subjektivní stránka jednání obviněného vzhledem k vzniklému následku a vzhledem ke všem znakům skutkové podstaty vyplývá již ze samotného popisu skutku a z konstatování, že obviněný kovový materiál odcizil, neboť ze samotné skutkové věty vyplývá, že k tomuto odcizenému kovovému materiálu neměl žádný právní titul a neměl ani žádný právní titul k tomu, aby se zdržoval v oploceném areálu společnosti P. P. a. s. Dle státní zástupkyně jde o námitku, která ve smyslu dovolatelem zvoleného dovolacího důvodu v žádném případě nemůže uspět. Za právně relevantní, ale neopodstatněnou námitku považuje státní zástupkyně námitku dovolatele, že nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., neboť se samotného kovového materiálu nezmocnil, předmětné materiály rozřezával a do sběrných surovin odvezl J. V. a jeho zaměstnanci. Státní zástupkyně nesouhlasí s názorem dovolatele, že by mohl být trestně odpovědný maximálně jako návodce k trestnému činu. Dle státní zástupkyně jednání obviněného lze posoudit jako samostatné pachatelství trestného činu, přičemž jde o jeden z případů tzv. nepřímého pachatelství, kdy pachatel využije jiné osoby jako živého nástroje. J. V. ani žádný z jeho zaměstnanců, nebyly trestně odpovědní, neboť jednali ve skutkovém omylu a nemohli proto porozumět významu svého jednání. Obviněný totiž před J. V. i jeho zaměstnanci prezentoval oprávnění k manipulaci s kovovými zásobníky na sypké materiály, které se staly předmětem krádeže. Pokud jde o trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. námitky dovolatele považuje státní zástupkyně za skutkové, neboť ve výroku rozsudku nalézacího soudu je zcela zřejmě uvedeno, že obviněný násilím vnikl do rekreační chalupy, nikoliv do nezajištěné chatky, která by neměla sloužit k účelům bydlení či přebývání. V rozsudku nalézacího soudu je taky uvedeno, že rozbil dvojitou skleněnou výplň okna zadní části chalupy a takto vnikl dovnitř. I z charakteru odcizených předmětů bylo zřejmé, že šlo o objekt určený k přebývání a z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že tento zajištěný byl.

Státní zástupkyně uzavírá, že dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které mohly být podřazeny pod jím zvolený dovolací důvod, přičemž byly shledány neopodstatněnými. Navrhla, by Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu. Dále zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu), přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. řádu). Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, dovolací soud dále posuzoval, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i tr. řádu. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska norem hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska norem hmotného práva.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil také námitku, která není způsobilá jej obsahově naplnit a k níž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká námitky, v níž obviněný tvrdí, že byl uveden v omyl neznámou osobou, která vystupovala jako Ing. Š. , který s ním měl údajně uzavřít kupní smlouvu na kovový materiál (železné zásobníky) v areálu betonárny společnosti P. P. , a. s. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. řádu a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi vykonanými důkazy a soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a z nich plynoucími právními závěry existuje extrémní nesoulad. Tato skutečnost plyne z judikatury Ústavního soudu zejména pak nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 a nálezu sp. zn. IV. ÚS 216/04 (a obdobně i nálezů sp. zn. I. ÚS 55/04, sp zn. IV. ÚS 219/03), jež nepřipuštění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bez ohledu na námitky, týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek, jak je popisován v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, označuje za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů v předmětné věci však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 a 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, tzn., hodnotily je podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil skutku ad 1) rozsudku, když v dovolání namítl, že se tohoto nemohl dopustit, neboť sám byl uveden v omyl neznámou osobou, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soud prvního stupně neztotožnil, přičemž v odůvodnění vyložil proč jí neuvěřil. Z odůvodnění rozhodnutí soudů se jasně podává, jak soudy obou stupňů reagovaly na obhajobu obviněného a proč vycházely z výpovědi svědků. Skutková zjištění mají oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného či jednostranného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného.

Za námitku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu relevantní nutno považovat námitku dovolatele, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., když namítl, že nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže, neboť se samotného kovového materiálu nezmocnil, předmětné materiály rozřezával a do sběrných surovin odvezl J. V. a jeho zaměstnanci. Tuto právně relevantně uplatněnou námitku však Nejvyšší soud považuje za neopodstatněnou.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí tak škodu nikoli malou a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., které spočívají v tom, že si obviněný přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán a činem způsobil škodu nikoli malou. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu naplňují. Podstata předmětného jednání obviněného spočívala v tom, že ke škodě společnosti P. P. , a. s., odcizil čtyři kovové zásobníky na sypké materiály v hodnotě 162.600,- Kč a další dva v hodnotě 81.300,- Kč si připravil k odcizení, a to tak, že na jeho pokyn J. V. se svými zaměstnanci čtyři zásobníky rozřezal, odvezl a prodal ve výkupně kovového odpadu a část tržby ve výši 25.000,- Kč mu předal a další dva zásobníky rozřezal, ale jejich odcizení zabránili zaměstnanci společnosti P. P. , a. s., kteří náhodně zjistili vstup nepovolaných osob do areálu. K právní výtce dovolatele, že nelze dovodit, že by svým jednáním naplnil znak zmocnění se cizí věci a proto bylo možné jeho jednání maximálně kvalifikovat jako účastenství na trestném činu krádeže, což není možné s ohledem na zásadu akcesority, Nejvyšší soud připomíná, že jednání pachatele, který užije ke spáchání trestného činu osobu, která jedná ve skutkovém omylu a tedy nemůže chápat význam svého jednání nelze posoudit jako návod k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. V tomto případě se však jedná o tzv. nepřímé pachatelství trestného činu ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák., protože pachatel využil jiné osoby jako živý nástroj.

Ze skutkových zjištění soudů se podává, že J. V. ani žádný z jeho zaměstnanců nebyli trestně odpovědni, neboť jednali ve skutkovém omylu, pro který nemohli porozumět významu svému jednání. Obviněný totiž prezentoval před nimi své oprávnění k manipulaci s předmětným kovovým materiálem, který se stal předmětem krádeže.

Soud neuvěřil obviněnému, že uzavřel smlouvu s neznámým Ing. Š. , od kterého měl železný materiál údajně koupit. Dokazování včetně prováděného pátrání v přípravném řízení ohledně neznámého Ing. Š. prokázalo, že se jednalo o zcela fiktivní a vymyšlenou osobu a osoba takového jména se v Prostějově, ani v blízkém okolí nevyskytuje a číslo občanského průkazu, které je uvedeno na kupní smlouvě, je rovněž fiktivní.

K trestnému činu porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by překonal nějakou překážku v zabránění vniknutí, a předmětnou chatku nelze považovat za obydlí, které požívá ochrany ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Trestného činu porušování domovní svobody se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu jiného a užije-li při činu násilí. Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda (svoboda obydlí – srov. R 16/1995). Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj., kde má svou domácnost a své soukromí. Záleží tedy na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování. Domem jiného se rozumí i rekreační chalupa poskytující uživateli určité soukromí sloužící k individuální rekreaci (srov. R 36/1988).

Podle výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný neoprávněné vnikl do domu (rekreační chalupy) jiného (V. K. ) a při činu použil násilí (rozbil dvojitou skleněnou výplň okna v zadní části rekreační chalupy v obci K. ), přisvojil si cizí věc (tři čalouněné dřevěné židle, čalouněné křeslo typ „ušák“ a dvě kapesní svítilny zn. M. D. v celkové hodnotě 3.720,- Kč) tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním, přičemž byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán. Z charakteru odcizených předmětů je zřejmé, že šlo o objekt určený k přebývání. Nejvyšší soud tedy vzhledem k dokazování, které provedl nalézací soud a z něj plynoucích skutkových zjištění s nimiž vyslovil souhlas i soud odvolací, hodnotí námitky obviněného částečně jako námitky skutkové a částečně jako námitky právní (pokud směřují k charakteru objektu, do kterého vnikl), které jsou však zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení skutku.

Odvolací soud ve svém zjištění plně dostál požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu. Na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky předmětného trestného činu, kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu.

Nejvyšší soud shrnuje, že dovolání obviněného bylo částečně opřeno o námitky, které mohly být podřazeny pod jím zvolený dovolací důvod, přičemž tyto byly shledány neopodstatněnými. Pro uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání odmítl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vydáno: 30. April 2008