JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 1526/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2007 o dovolání obviněného I. N. proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 12. října 2004, sp. zn. 9 To 403/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. 2 T 190/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného I. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. března 2004, sp. zn. 2 T 190/2003, byl obviněný I. N. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněnými P. C., M. Ch., B. I. a J. Č. Byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

K odvolání obviněného I. N., jakož i jeho družky K. K., a spoluobviněných P. C. a B. I. rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 12. října 2004, sp. zn. 9 To 403/2004, podle § 256 tr. ř. podaná odvolání jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný I. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), e), g) a l) tr. ř.

Poté, co obviněný zrekapituloval průběh řízení před soudem prvního a druhého stupně, přistoupil k odůvodnění dovolacích důvodů, o něž opřel svůj mimořádný opravný prostředek. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podřadil námitky, jejichž podstatou je tvrzení, že odvolací soud nebyl správně obsazen, pokud předsedkyní senátu nebyla JUDr. E. B., která v posuzované věci měla být jeho zákonnou soudkyní, a tím, že v záhlaví napadeného usnesení chybí jména členů senátu, který ve věci rozhodoval. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že nesprávně bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Důvody nepřípustnosti svého trestního stíhání pak založil především na tvrzení, že mu orgány činné v trestním řízení neposkytly dostatečný prostor ke zvolení obhájce a že usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno pouze v českém jazyce (dne 16. června 2003), a poté jen v anglickém jazyce (dne 19. června 2004), avšak nikoli v jeho mateřském tamilském jazyce; při seznámení se spisem mu nebyly předloženy listiny tvořící obsah spisu (č. l. 1 až 467) v překladu do tamilského jazyka a úkony provedené před zahájením trestního stíhání nebyly opatřeny v souladu se zákonem (zejména pokud jde o ztotožnění obviněného v pořízeném odposlechu telekomunikačního provozu). Dále vytkl, že došlo k porušení zásady totožnosti skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a rozsudku. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že dokazování nebylo vykonáno v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a v tomto směru odkázal i některá rozhodnutí Ústavního soudu. Soudy též řádně neodůvodnily odmítnutí obhajobou navržených důkazů a prováděly pouze důkazy svědčící proti němu. Proto nepovažuje za správné jimi učiněné hmotně právní posouzení skutku. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho první alternativě) uvedl, že odvolací soud nepřezkoumal řízení předcházející rozsudku soudu prvního stupně a výrok tohoto rozsudku tak, jak to ukládá ustanovení § 254 odst. 1, 2 a 3 tr. ř.

Dovolatel v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a uložil Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného vyjádřil tak, že jeho námitkám nelze přisvědčit. Ohledně námitek, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že konkrétní obsazení senátu je záležitostí vnitřní organizace soudu. Obsazení senátu může být ad hoc upravováno v zájmu hladkého chodu justiční činnosti a zvláště pokud ke změně nedošlo v průběhu vyřizování věci, nemá změna v osobě předsedy senátu na zákonnost řízení vliv. Dále upozornil, že podobu záhlaví upravuje trestní řád pro usnesení /§ 134 odst. 1 písm. a) tr. ř./ jinak, než pro rozsudek /§ 120 odst. 1 písm. a) tr. ř./. K ostatním námitkám obviněného se vyjádřil tak, že nejsou způsobilé naplnit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l). Protože obviněný uplatněné dovolací důvody dílem nenaplnil vůbec, dílem se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Obviněný pod takto uplatněný dovolací důvod podřadil především námitku, že senát odvolacího soudu nebyl správně obsazen, pokud senátu nepředsedala JUDr. E. B., která byla předsedkyní senátu projednávajícího jeho odvolání ještě týden před konáním veřejného zasedání, a v důsledku toho byl odňat svému zákonnému soudci.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho druhé alternativě, podle níž bude tento dovolací důvod naplněn tehdy, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) tj. tehdy, jestliže namísto senátu rozhodoval samosoudce nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, pokud senát rozhodoval v neúplném složení, popř. pokud se na rozhodnutí podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř.

Jestliže obviněný spatřoval naplnění uplatněného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že veřejnému zasedání předsedal jiný soudce odvolacího soudu, než ten, který byl předsedou senátu týden před jeho konáním (což patrně dovozuje z obsahu doručeného vyrozumění o nařízeném veřejném zasedání), pak se nejedná o nesprávné obsazení senátu, pokud senát věc (odvolání obviněného) projednal a rozhodl v takovém složení, jež odpovídá požadavkům ustanovení § 31 zákona o soudech a soudcích. Zaměřil-li tedy obviněný námitku na případnou změnu v osobě člena senátu oproti stavu, který byl dán týden před konáním veřejného zasedání, je zřejmé, že dovolání formálně se opírající o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podal ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v tomto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 11 Tdo 747/2005).

Jen pro úplnost lze dodat, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že o odvolání obviněného rozhodoval Městský soud v Praze v odvolacím řízení ve veřejném zasedání dne 12. října 2004 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. J. K. a soudců JUDr. S. S. a JUDr. J. J., tj. v náležitém obsazení ve smyslu ustanovení § 31 zákona o soudech a soudcích, neboť jako soud druhého stupně rozhodoval senát složený z předsedy senátu a dvou soudců.

Nejvyšší soud se však v této souvislosti dále zabýval otázkou, zda případnou změnou v obsazení rozhodujícího senátu nemohlo dojít k porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.) a tím i k porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní imperativ, dle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí tohoto zákonného práva je rovněž zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce. Pokud senát stanovený rozvrhem práce projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence soudců určených rozvrhem práce důvodná (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. října 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01).

Z opatřených podkladů vztahujících se k Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro kalendářní rok 2004 a ke změnám v tomto rozvrhu vyplývá, že předsedkyní odvolacího senátu 9 To Městského soudu v Praze byla určena JUDr. E. B., která však v době konání veřejného zasedání (tj. dne 12. října 2004) čerpala od 11. října do 26. října 2004 řádnou dovolenou, a proto dne 1. října 2004 rozhodl předseda Městského soudu v Praze změnou rozvrhu práce o jejím zastupování po dobu čerpání dovolené (§ 42 zákona o soudech a soudcích) tak, že dne 12. října 2004 bude zastupujícím soudcem (předsedou senátu) JUDr. J. K.

V posuzovaném případě je zřejmé, že předseda Městského soudu v Praze určil zastupujícího soudce v senátu 9 To v souladu s ustanovením § 40 a násl. zákona o soudech a soudcích s ohledem na plánovanou řádnou dovolenou předsedkyně senátu, a to s dostatečným časovým předstihem (11 dní před nástupem na dovolenou). Změna ve složení senátu tak nebyla nijak účelová a nelze tedy než souhlasit se státním zástupcem, že jejím cílem bylo zachování hladkého chodu projednávání a rozhodování věcí po dobu odůvodněné nepřítomnosti jednoho z členů senátu.

Ani další námitku, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a jejíž podstatou je tvrzení, že v záhlaví napadeného usnesení chybí jména členů senátu, který ve věci rozhodoval, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Nicméně pro úplnost lze připomenout, že podle platné právní úpravy (§ 134 tr. ř.) postačí k identifikaci rozhodujícího orgánu v usnesení jeho označení (Městský soud v Praze), a to na rozdíl od rozsudku, u něhož zákon (§ 120 tr. ř.) vyžaduje i uvedení jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí podíleli.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Trestní stíhání je podle zákona nepřípustné jen tehdy, jestli je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. /popř. § 11 písm. a) tr. ř./, pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Jde totiž o ustanovení, v němž trestní řád vypočítává důvody tzv. nepřípustnosti trestního stíhání, a to taxativním způsobem. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání však nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

Pokud tedy obviněný pod shora uvedený dovolací důvod podřadil námitky, jejichž podstatou jsou tvrzení, že trestní stíhání bylo nepřípustné, protože mu nebyl dán dostatečný prostor pro zvolení obhájce, že usnesení o zahájení trestního stíhání ani obsah spisu mu nebyly přeloženy do jeho mateřského jazyka, že nebyl zákonným způsobem ztotožněn v odposlechu telekomunikačního provozu a že v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a rozsudku nebyla zachována zásada totožnosti skutku, je zřejmé, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní, jimiž se Nejvyšší soud není oprávněn zabývat. Obdobné námitky obviněný ostatně uplatnil již v podaném odvolání, a proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného usnesení (str. 4, 5), s jehož argumentací se Nejvyšší soud věcně ztotožňuje. Navíc tvrzení dovolatele nekorespondují ani s obsahem spisu, když např. ohledně překladu usnesení o zahájení trestního stíhání do jazyka tamilského obviněný při výslechu prohlásil, že jej nepožaduje. Z obsahu spisu v tomto směru totiž vyplývá, že obviněnému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 15. června 2003. Stejného dne orgány činné v trestním řízení přibraly opatřením tlumočníka z anglického jazyka s odůvodněním, že obviněný I. N., který dostatečně neovládá český jazyk, využil svého práva používat před orgány činnými v trestním řízení anglický jazyk, jenž je zároveň úředním jazykem země, jejímž je státním příslušníkem (S. L.). Překlad usnesení o zahájení trestního stíhání byl obviněnému následně doručen dne 30. června 2003. Při pokračování ve výslechu dne 23. září 2003 obviněný po poučení podle § 28 odst. 2 tr. ř. uvedl, že překlad usnesení o zahájení trestního stíhání do tamilského jazyka nežádá (č. l. 195). Stejně tak není sporu o tom, že rozhodnutí soudů se týkají stejného skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného a pro který byla u soudu podána obžaloba. Podstatou tohoto skutku bylo jednání obviněného a dalších čtyř spoluobviněných spočívající ve zjišťování zájemců o koupi drogy (hašiše) a v následném prodeji dne 15. 6. 2003 kolem 17.30 hod. v P. – L., před obchodním domem T. celkem 2,635 kg hašiše dvěma osobám - ve skutečnosti pracovníkům Policie České republiky - za částku 220 000 Kč v rámci předstíraného převodu věci.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na toto obecné konstatování je zřejmé, že ani v tomto případě nelze dovolatelem namítané vady podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky obviněného, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná konkrétní námitka směřující proti vadnosti soudy použité právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku neúplně provedeného dokazování (nebyly provedeny obhajobou navržené důkazy).

Jen pro úplnost lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Zejména vycházely z výpovědi samotného obviněného I. N., z výpovědi ostatních spoluobviněných, ze svědeckých výpovědí policistů L. N. a R. N., a dále též z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Pokud odvolací soud neprováděl v průběhu veřejného zasedání další dokazování, tento svůj postup také náležitě odůvodnil (str. 4 napadeného usnesení). Je tak zřejmé, že soudy se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvod k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů.

V posuzovaném případě se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Na posuzovaný případ se dále nevztahují ani ta rozhodnutí Ústavního soudu, na něž obviněný ve svém dovolání odkázal, a to rozhodnutí pod sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 733/01. Rozhodnutí pod sp. zn. IV. ÚS 582/02, se nadto dotýká otázky přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu, nikoliv problematiky trestního řízení.

V neposlední řadě obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho první alternativě, tedy že odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, namísto toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004).

Již z formulace námitek, které obviněný podřadil pod tento dovolací důvod vyplývá, že obviněný zpochybňuje toliko způsob, jakým byl přezkum ze strany odvolacího soudu proveden, a nikoli to, že k přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně vůbec nedošlo. Nelze tedy než konstatovat, že i v tomto směru se dovolání obviněného o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, opírá pouze formálně, a obviněný podal dovolání ve skutečnosti z jiného, než zákonného důvodu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, přičemž jak obviněný, tak nejvyšší státní zástupce s tímto způsobem projednání dovolání nadto výslovně souhlasili.

Jestliže k projednání dovolání obviněného došlo se značným časovým odstupem od jeho podání, pak tato skutečnost nijak neodvisela od možností Nejvyššího soudu, neboť dovolání se spisem bylo Nejvyššímu soudu předloženo až dne 12. 12. 2006.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík

Vydáno: 23. March 2007