JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 1457/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2007 o dovolání obviněného L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2006, sp. zn. 3 To 302/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 3 T 12/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného L. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005, sp. zn. 3 T 12/2003, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvacetijednoho měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř roků.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že v průběhu roku 2001 do 13. 12. 2001 v P. v objektu své firmy L. K. – K., ve skladu hutního materiálu uskladnil nejméně deset kusů válcovaného hutního materiálu o celkové hmotnosti 59,473 t v celkové hodnotě 895 987,64 Kč, přičemž ke všem okolnostem transakce, zejména absenci jakýchkoliv dokladů – dodacích listů, skladištních listů či faktur mu bylo známo, že tyto byly nelegálně vyvezeny z objektu společnosti V. S., a. s., a byly tedy získány trestnou činností.

K odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. června 2006, sp. zn. 3 To 302/2006, podle § 256 tr. ř. tak, že odvolání zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. ř.

Obviněný především namítl, že odvolací soud porušil ustanovení zajišťující jeho přítomnost u veřejného zasedání konaného o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V době doručování zásilky nebyl dovolatel na doručovací adrese zastižen, protože (od 17. 5. 2006 do 11. 6. 2006) vycestoval do zahraničí. Zásilka mu tak nemohla být ve smyslu ustanovení § 64 tr. ř. doručena řádně, a to ani v případě, že by se jednalo o pouhé vyrozumění. Dovolatel nebyl přítomen v České republice ani v době, kdy se veřejné zasedání konalo, a neměl proto možnost se jej zúčastnit, čímž bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Tím je také naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tím, že v průběhu řízení soudy neprokázaly, že to byl právě dovolatel, kdo na sebe věci pocházející z trestné činnosti převedl. V tomto ohledu závěry soudů nepodporuje žádný z provedených důkazů. Dovolatel osobně žádný hutní materiál do skladu nikdy nepřijímal a jeho vědomost o uložených věcech nelze dovozovat ani z výpovědi řidičů, kteří měli hutní materiál navážet, ani z inventury, provedené nějakou soukromou osobou. Není vyloučeno, že do skladů, kde bylo uloženo velké množství plechů a dalšího hutního materiálu, a kam měly přístup i jiné osoby než dovolatel, někdo bez jeho vědomí plechy tajně uskladnil. Z provedených důkazů nevyplývá ani skutečnost, že se na odkoupení plechů dohodl s některým dalším spoluobviněným. Nespolehlivá je také evidence hutního materiálu ve společnosti V. S., a. s., což prokazuje i následně provedená inventura ve skladech společnosti, při níž byly nalezeny i plechy původně považované za ztracené. Při expedici hutního materiálu se neprovádí kontrola individuálních čísel vývalků, hutní materiál je evidován pouze podle hmotnosti a objemu, plechy se tak mohly do jeho skladu dostat i běžným obchodováním s poškozenou společností nebo s jinými obchodními partnery. Závěrem konstatoval, že pokud soudy neprovedly žádné důkazy, které by prokázaly, že věděl o odcizených věcech, ale bylo zjištěno jen to, že se v jeho skladech odcizené věci nacházely, potom nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudily. Podle dovolatele nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a na něj navazující rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného vyjádřil tak, že námitkám dovolatele nelze přisvědčit. Ohledně námitek, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce dospěl k závěru, že k materiálnímu porušení práva obviněného vyplývajícího z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván a zásilku proto bylo možno podle § 64 tr. ř. uložit. Účinky doručení sice nastanou uložením pouze tehdy, pokud se obviněný v místě doručení zdržoval, ale soudy mají obecně velmi malé možnosti k zjištění pobytu obviněného. Obviněnému, který se o průběh trestního řízení, které je proti němu vedeno, zajímá, muselo být zřejmé, že ve věci může být nařízeno veřejné zasedání a pokud odjížděl do ciziny na dobu téměř jednoho kalendářního měsíce, měl tuto skutečnost oznámit rovněž soudu. O osobním zájmu účastnit se veřejného zasedání tak lze u obviněného pochybovat. Veřejného zasedání se nadto účastnil obhájce obviněného a v jeho průběhu nebyly prováděny žádné důkazy, ke kterým by se obviněný mohl vyjádřit.

K námitkám, které obviněný podřadil pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že jejich většina směřuje pouze do oblasti skutkových zjištění. Pod takto uplatněný dovolací důvod lze se značnou dávkou tolerance snad podřadit pouze námitky obviněného stran absence subjektivní stránky trestného činu podílnictví, i když i tyto výhrady dovolatel dovozuje v podstatě jen z údajného nedostatku skutkových podkladů pro závěr o úmyslné formě jeho zavinění. Existence zákonem vyžadované subjektivní stránky posuzovaného trestného činu však vyplývá jak ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, tak z odůvodnění soudních rozhodnutí. Nalézací soud v tomto směru konstatoval, že vzhledem „… ke všem okolnostem transakce, zejména absenci jakýchkoliv dokladů – dodacích listů, skladištních listů či faktur mu bylo známo, že tyto byly nelegálně vyvezeny z objektu společnosti V. S., a. s. …“. Závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu podporují svědecké výpovědi M. B. a M. H., dále též chování samotného obviněného po spáchání činu, a v neposlední řadě i skutečnost, že to byl právě obviněný L. K., který obchodoval s hutními výrobky, mimo jiné i s takovými plechy, které byly odcizeny poškozené společnosti.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).

Obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud dne 9. června 2006 konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, když mu řádně nedoručil zásilku s předvoláním nebo vyrozuměním. Námitky obviněného však nemohou obstát.

Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).

Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. též Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. a kolektiv, Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 2017).

Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).

V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.

Z obsahu spisu je dále zřejmé, že obviněný L. K. byl o nařízeném veřejném zasedání odvolacím soudem pouze vyrozumíván (vzorem 7a „tr. ř.“ – viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org., uveřejněné pod č. 1/2004 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti), a tedy odvolací soud jeho účast na něm nepokládal za nutnou, přičemž vyrozuměním o jeho konání mu poskytl možnost se veřejného zasedání osobně účastnit.

Obviněnému bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 9. 6. 2006 doručováno poštou, a to do vlastních rukou (bez vyznačení toho, že by uložení zásilky bylo vyloučeno) na adresu jeho trvalého bydliště, přičemž je nutno zdůraznit, že se současně jedná o adresu, kterou obviněný L. K. určil jako svou adresu pro účely doručování ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz č. l. 318 spisu). Obviněný nebyl poštovní doručovatelkou zastižen, zásilka proto byla dne 17. května 2006 uložena na poště a obviněnému o tom bylo zanecháno oznámení (viz dodejka na č. l. 1478a). Obviněný si zásilku nevyzvedl, a proto byla dne 5. června 2006 vrácena zpět odvolacímu soudu.

Podle § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu do tohoto výčtu písemností nespadá.

Podle § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř., a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí. V daném případě předseda senátu Krajského soudu v Ostravě toto neučinil. Ustanovení § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. se na posuzovaný případ proto rovněž nevztahuje.

Lze tak uzavřít, že v posuzované věci se při doručování vyrozumění obviněného L. K. o konání veřejného zasedání uplatnil postup předvídaný ustanovením § 64 odst. 2 tr. ř., podle něhož platí, že pokud nebyl adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

Jak již bylo výše uvedeno, zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu byla doručována obviněnému poštou, a to na adresu, kterou sám označil pro účely doručování, (zároveň se jednalo o adresu jeho trvalého bydliště). Ostatně na tuto adresu mu také v průběhu trestního stíhání bylo pravidelně doručováno. S ohledem na výše uvedené je pak zcela nerozhodné, zda se obviněný v době doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu na adrese, kterou sám označil pro účely doručování zdržoval, či nikoliv (viz § 64 odst. 2 in fine tr. ř.). Proto námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky, jež byly výše rozvedeny, naopak z větší části směřují vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., neboť neprovedly takové důkazy, které by svědčily o jeho vině, zejména ve vztahu ke zjištění, že věděl o uskladnění odcizených věcí ve svém skladu, a dále námitky ohledně nespolehlivosti vedení evidence hutního materiálu u poškozené společnosti s tím, že není vyloučeno, že odcizený materiál se do skladu dostal i v rámci běžné obchodní činnosti atd. Na podkladě těchto skutkových tvrzení pak dovolatel dovozuje nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. s tím, že se tohoto činu vůbec nedopustil. S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Lze však konstatovat, byť s jistou mírou tolerance, že dovolatel naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku mu přisouzeného trestného činu (i když jak je shora zřejmé, také tyto výhrady dovolatele se opírají víceméně o polemiku se skutkovými závěry obou soudů).

Subjektivní stránka trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. je naplněna tehdy, je-li dán úmysl ve vztahu ke všem zákonným znakům této skutkové podstaty /§ 4 tr. zák./.

Závěr o existenci zavinění a jeho formě je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (k tomu srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V tomto směru ze skutkových zjištění obou nižších soudů jednoznačně vyplývá, že obviněnému L. K. byly známy okolnosti, za kterých se odcizený hutní materiál dostal do jeho dispozice (tj. do skladu v objektu jeho firmy), v němž ho také po delší dobu ukrýval. Soudy přiléhavě poukázaly zejména na množství odcizeného materiálu, který byl do skladu opakovaně a bez jakýchkoliv dokladů navážen, který musel být uskladněn prostřednictvím jeřábu nacházejícího se v objektu skladu, přitom se jednalo právě o takové výrobky, s nimiž obviněný L. K. obchodoval, a logicky také zdůraznily, že ostatní spoluobvinění, kteří tento hutní materiál odcizovali, neměli reálnou možnost s ním sami dále nakládat. Soudy v tomto směru vycházely jak z výpovědí řidičů (svědků M. B. a M. H.), kteří potvrdili opakované jízdy do skladu obviněného s hutním materiálem naloženým v O. ve společnosti V. S., a. s., a to bez jakýchkoliv dokladů, tak poukázaly na okolnosti jízdy do skladu dne 13. 12. 2001, kdy byl takový materiál zajištěn před skladem naložený v kamiónu, jakož i na ostatní zejména listinné důkazy (např. ohledání místa činu, zpráva o provedené inventuře). Nebylo možno přehlédnout ani svědectví M. Š., jemuž právě obviněný L. K. zabránil v provedení kontroly skladu za účelem odhalení odcizeného hutního materiálu. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat na vcelku vyčerpávající obsah odůvodnění rozhodnutí obou soudů (srov. zejména str. 14 – 16 rozsudku soudu prvního stupně).

Na těchto zjištěních pak soudy postavily svůj závěr o existenci úmyslné formy zavinění obviněného L. K., a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého /§ 4 písm. b) tr. zák./, a tedy naplnění i subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.

Nejvyšší soud se zřetelem na důvody podaného dovolání tak dospěl k závěru, že výhrady obviněného L. K. ohledně nenaplnění všech formálních zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví nejsou opodstatněné.

Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného L. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík

Vydáno: 29. January 2007