JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 1398/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2008 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008, sp. zn. 7 To 65/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 6/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného M. M.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 54 T 6/2006, byl obviněný M. M. uznán vinným přípravou k trestnému činu vydírání podle § 7 odst. 1 tr. zák. a § 235 odst. 1, 3 tr. zák., přípravou k trestnému činu vraždy podle § 7 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci – vojenské opakovací pušky M. , včetně koženého řemenu a textilního obalu, uložené na Policii ČR, Okresní ředitelství, Skupina zbraní, střeliva, výbušnin a drog L. , a osobního vozidla zn. Š. F. , zaparkovaného v objektu Policie ČR, Okresního ředitelství L. , včetně klíčů k vozidlu a OTP.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že

1) přesně nezjištěného dne v měsíci červnu – červenci roku 2005 z důvodu vysokých dluhů vůči T. P. , které nebyl schopen ve stanovených termínech vyrovnat poté, co kontaktoval M. K. , požadoval na něm únos T. P. , kterého mu podrobně popsal mimo jiné jako muže přes 50 let, podsaditější postavy, krátkých vlasů, bydlícího v rodinném domu v N. B., kam se vrací ve večerních hodinách a upozornil ho, že by mohl klást odpor, na to obžalovaný M. ve svém autě M. K. v nočních hodinách přesně nezjištěného dne odvezl k domu, kde poškozený T. P. se svou přítelkyní bydlí, aby si objekt mohl K. dobře prohlédnout s tím, že únos poškozeného P. je nutno provést při jeho příjezdu nebo odjezdu od domu, kde bydlí, neboť jeho přítelkyně zůstává v domě, neboť nepracuje, kdy po jeho unesení ho měl poté, co ho prohledá, odebere mobilní telefon a případnou finanční hotovost, kterou bude mít u sebe, držet v autě v lesích okolo Č. L. , a to do doby, než jeho syn T. P. za něj částku 30.000.000,- Kč zaplatí, za což mu slíbil, že se s ním rozdělí o získanou přesně neurčenou částku a když M. K. souhlasil, že toto provede, obžalovaný M. mu předal motorové vozidlo zn. P. B. s volným úložným prostorem, mobilní telefon ke vzájemné komunikaci a částku nejméně 2.000,- Kč na nezbytné výdaje k mapování terénu, když následně za 1 – 2 týdny obžalovaný M. sám svůj záměr změnil v tom, že požadoval na M. K. únos syna poškozeného P. T. P. , neboť sám usoudil, že spíše výše požadované výkupné zaplatí za unesení T. P. jeho otec T. P. , když opačně neměl jistotu v tom, že by T. P. výkupné za svého otce zaplatil, na to M. K. svým osobním vozidlem odvezl do Č. L. k objektu, kde T. P. bydlí, a to v jeho horní části, ukázal mu ho v restauraci v N. B. , předal mu částku kolem 5.000,- Kč na výdaje, když k realizaci záměru nedošlo, neboť M. K. dohodu nedodržel s odůvodněním, že akce je neproveditelná,

2) přesně nezjištěného dne v polovině měsíce prosince 2005, kdy v té době stále dluhy T. P. nevyrovnal, opětovně kontaktoval M. K. a požadoval na něm fyzickou likvidaci T. P. , k tomuto účelu mu předal osobní vozidlo zn. Š. F. a sdělil mu své podmínky v tom, že požadoval zavraždění T. P. a to zastřelením v co nejkratší době v objektu, ve kterém T. P. bydlí, který mu již ukázal v rámci předchozí akce, za což mu po provedení slíbil částku 100.000,- Kč a poté, co M. K. souhlasil, požadoval na obžalovaném M. obstarání střelné zbraně, na to v rámci četných schůzek plán upřesňovali a přitom M. K. od obžalovaného přebíral vždy různě vysoké částky kolem 2.000,- Kč na výdaje, když posléze, co obžalovaný M. předal K. krátkou kulovou zbraň s tlumičem ráže 7,65 mm s náboji, K. ji odmítl jako nevhodnou a na obžalovaném M. požadoval zajištění dlouhé zbraně – pušky, což mu obžalovaný M. slíbil a následně poté, co K. seznámil obžalovaného M. , že čin nelze provést, neboť ukázaný objekt je vybaven kamerovým systémem, obžalovaný M. K. ukázal další nemovitost v N. B. , okres Č. L. , ve kterém se T. P. nepravidelně schází s přítelkyní, když ho současně poučil, že toto pozná podle rozsvícených oken v patře a zaparkovaného terénního vozu P. poškozeného T. P. v ulici či dvoře domu a poté, co obžalovaný M. stanovil krajní termín provedení akce nejpozději do 30. 1. 2006, dne 27. 1. 2006 ve večerních hodinách K. předal vojenskou opakovací pušku M. v pouzdře, zabalenou v dece a 19 ostrých nábojů ráže 8 x 57 JS, tedy zbraň zakázanou ve smyslu z. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, na to mu v kanceláři v R. , okres Č. L. , nakreslil plánek s místem, kde by mohl na T. P. vystřelit s určením, kudy poškozený T. P. přijíždí a vstupuje do objektu, dále probírali okolnosti únikové cesty po střelbě, kdy obžalovaný M. na K. požadoval, aby zaparkoval osobní vozidlo u blízkého sídliště či benzínového čerpadla a poté odjel k němu do kanceláře v R. , kde by mu umožnil přespání a na to mu polovinu dohodnuté částky vyplatil s tím, že zbytek by mu předal později, když pušku i vozidlo by mu ponechal, dále po něm požadoval likvidaci mobilního telefonu, prostřednictvím kterého by od něj získal informaci o provedení akce, když k usmrcení poškozeného T. P. nedošlo z důvodu toho, že M. K. dne 26. 1. 2006 vše oznámil policii.

O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v souladu se svou předchozí obhajobou namítl, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Nalézací soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a pro svá rozhodnutí si nevytvořil spolehlivý skutkový podklad. Odvolací soud se pak přiklonil k jeho skutkovým zjištěním a odvolání obviněného zamítl přesto, že v řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K takovému postupu navíc nebyly splněny procesní podmínky. Obviněný si od poškozeného, který byl jeho přítelem, sice několikrát půjčil peníze, obtížná finanční situace ovšem nemohla být motivem jeho jednání. Obviněný v rozhodné době disponoval dostatečným množstvím finančních prostředků, které získal prodejem autoservisu. Poslední půjčku poškozenému navíc splatil, a to do výše 1,9 mil Kč, zbývající část již splatit nestihl, když byl vzat do vazby. Soudy nesprávně hodnotily výpovědi svědků K. a S. a výsledek odposlechu mobilního telefonu, z něhož měla vyplynout dohoda obviněného se svědkem K. ohledně objektu, v němž měl být poškozený zastřelen. V posuzované věci se předně jednalo o odposlech rozhovoru dvou blíže nezjištěných osob a i v případě, že by byl skutečně jednou z hovořících osob obviněný, z odposlechu by vyplývalo pouze tolik, že osobou, která má informace o objektu, v němž se měl poškozený zdržovat, byl svědek K. , nikoli obviněný. Přepis odposlechu nadto (z časového hlediska) nekoresponduje s protokolem o sledování ze dne 6. února 2006. Soudy se nezabývaly možností, že by se na trestné činnosti svědka K. účastnily místo obviněného osoby jménem H. a P. , a to přesto, že to naznačovaly výsledky provedeného dokazování. Skutková zjištění pak v podstatě stojí na výpovědi jediného přímého svědka K. , který je ovšem (na rozdíl od obviněného) nevěrohodný. Svědek byl v minulosti souzen pro trestnou činnost páchanou se zbraní a problémy toho typu měl i v době svého působení v Armádě ČR. Orgány činné v trestním řízení také pochybily, pokud postupem podle § 55 odst. 2 tr. ř. utajily svědka vystupujícího pod jménem S. V průběhu řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by svědkovi nebo osobám jemu blízkým hrozila újma na zdraví nebo jiná závažná újma. Použití utajeného svědka je přitom podle názoru obviněného narušením „práva vyslýchat svědky proti sobě a ověřit si tak jejich totožnost podle čl. 6 Úmluvy“. Podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. proti N. nemůže být rozhodnutí o vině založeno výlučně a ani v rozhodné míře na anonymních svědcích. Protože se soudům nepodařilo vinu obviněného prokázat, měly rozhodnout v jeho prospěch a zprostit jej obžaloby. Trest, který byl obviněnému uložen je pak podle jeho názoru nepřiměřeně přísný a je tak ve zjevném nepoměru k trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným. Možnost nápravy je přitom u obviněného vzhledem k jeho osobnosti i dosud bezúhonné minulosti vysoká. Obviněný také po celou dobu na trestním řízení aktivně spolupracoval. V úvahu přicházela např. i aplikace těch ustanovení trestního zákona, která umožňují uložit obviněnému trest pod hranicí zákonné trestní sazby, soudy ovšem tuto možnost nevyužily. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a ve věci sám rozhodl, nebo aby věc vrátil soudu prvního nebo druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že jeho argumentace nenaplňuje jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Námitkami vůči uloženému trestu obviněný nenapadá žádný ze zvláštních způsobů ukládání trestů, které by bylo možno podřadit pod hmotně právní posouzení věci. Prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nelze namítat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), ale pouze vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání obviněného ovšem žádné námitky, kterými by brojil proti správnosti nebo přiléhavosti soudy zvolené právní kvalifikace neobsahuje. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel uplatnil v obou jeho zákonných alternativách, aniž blíže konkretizuje v čem spatřuje jejich naplnění. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného, než zákonného důvodu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku jak neprovedení všech dostupných důkazů, tak vadného hodnocení vykonaných důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto není oprávněn se jimi zabývat.

Jen pro úplnost pak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména ze svědeckých výpovědí M. K. , T. P. , F. Č. , N. T. , Z. Ž. a utajených svědků vystupujících pod jménem D. S. a J. N. (opodstatněností utajení těchto svědků postupem podle § 55 odst. 2 tr. ř. se nalézací soud zabýval na str. 9 a 14 rozsudku) a z celé řady listinných důkazů (např. odposlechu telefonních hovorů svědka K. ze dne 27. ledna 2006, protokolu o sledování svědka K. ze dne 27. ledna 2006, výsledků biologické expertízy, ze znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie k osobě M. K. a znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie k osobě obviněného M. M. ). Na podkladě těchto důkazů (je zřejmé, že výpovědi utajených svědků ve věci nebyly ani zdaleka jediným důkazem, svědčícím proti obviněnému), o jejichž věrohodnosti nevznikla v řízení žádná pochybnost (otázkou věrohodnosti svědka K. se nalézací soud podrobně zabýval na str. 11, 14 a 15 rozsudku), soudy dospěly k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného (str. 12 – 16 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 – 7 usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

V posuzovaném případě se dále nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Pokud jde o dovolací námitky obviněného, že v posuzovaném případě měla být při ukládání trestu více zohledněna osobnost obviněného, jeho bezproblémová minulost a v neposlední řadě také aktivní přístup k celému trestnímu řízení, Nejvyšší soud k tomu připomíná následující. Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., nebo např. nevyužití možnosti, kterou soudu dává ustanovení § 40 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k); obviněný v dovolání výslovně uplatnil obě tyto alternativy.

Pokud jde o první alternativu tohoto dovolacího důvodu, procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, namísto toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004).

Již z formulace námitek, které obviněný podřadil pod tento dovolací důvod vyplývá, že obviněný zpochybňuje toliko způsob, jakým byl přezkum ze strany odvolacího soudu proveden, a nikoli to, že k přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně vůbec nedošlo. Z obsahu spisu pak vyplývá, že tento dovolací důvod v posuzovaném případě ani naplněn být nemůže (odvolací soud poté, co přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, a správnost postupu řízení, jež vydání rozhodnutí předcházelo, odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl). Nelze tedy než konstatovat, že dovolání obviněného se o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, opírá pouze formálně, a obviněný podal dovolání ve skutečnosti z jiného, než zákonného důvodu.

Druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel uplatnil tvrzením, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V situaci, kdy Nejvyšší soud, jak již bylo popsáno shora, neshledal, že by dovolacími námitkami obviněného byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami obviněného není dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík

Vydáno: 24. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-