JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 106/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. července 2002 dovolání podané obviněným nstržm. V. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. 6 To 594/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 63/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný nstržm. V. F. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 3 T 63/2001, uznán vinným trestným činem urážky mezi vojáky podle § 277 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d) tr. zák., za který byl odsouzen podle § 277 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. Zároveň mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 28 277 Kč.

Podle skutkových zjištění obvodního soudu se obviněný nstržm. V. F. shora uvedeného trestného činu dopustil tím, že „dne 22. 12. 2000 (vyhotovení rozhodnutí soudu prvního a následně i druhého stupně v tomto datu obsahují písařskou chybu, neboť nesprávně uvádí den 22. 12. 2001) kolem 11.15 hod. v prostorách vrátnice PČR, MO v P. 4, ve služební době fyzicky napadl policistu PČR por. T. M., kdy v průběhu sporu, který mezi nimi vznikl, tohoto udeřil třemi ranami pěstí do obličeje a způsobil mu zlomeninu dolní čelisti vpravo v místě osmého zubu a zlomeninu dolní čelisti vlevo v místě úhlu dolní čelisti, přičemž toto zranění si vyžádalo operační zákroky, poruchu otvírání úst a příjmu potravy po dobu cca 3 měsíců s dosud neukončenou pracovní neschopností“.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. 6 To 594/2001, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému nstržm. V. F. dne 24. 1. 2002, jeho obhájci dne 25. 1. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 22. 1. 2002.

Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 20. 3. 2002 dovolání, s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Shodně jako ve svém odvolání poukázal na to, že již nalézací soud neprovedl ve věci dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy nehodnotil zákonným způsobem a nepřihlédl ke všem skutkovým zjištěním, která na podkladě důkazů ve věci již provedených měl a mohl. Dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním, dokonce i nad rámec provedených důkazů, a na podkladě nich pak i k nesprávným právním závěrům. Odvolací soud se pak těmito námitkami obviněného obsaženými v odvolání v potřebném rozsahu nezabýval, na jedné straně akcentoval důkazy obviněnému přitěžující, zatímco důkazy, které mohly vinu obviněného zmírňovat, případně jej zcela vyvinit, neprovedl, případně k těm, které byly provedeny, nepřihlédl v dostatečné míře. Jednání poškozeného Maďara bagatelizoval jako pouhé ohrazení se proti urážkám obviněného, jednání obviněného však popsal jako „těžké zraňující rány“. To je podle dovolatele signálem k podezření o ne zcela objektivním a nestranném postupu odvolacího soudu ve věci. Městský soud podle něj navíc zcela podcenil zásadní fakt, že fyzický útok začal poškozený. Z provedeného dokazování vyplývá, že jednání poškozeného bylo fyzickým napadením, na které obviněný reagoval fyzickou obranou teprve za situace, kdy se cítil být ohrožen. Pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že pěstní útok obviněného vyplýval v podstatné míře z jeho předchozího jednání vůči poškozenému, je takový závěr opět dokladem neobjektivnosti a neúplnosti jeho pohledu na celou věc. Bylo prokázáno, že obviněný v dané chvíli řádně plnil své služební povinnosti a po poškozeném se domáhal pouze poskytnutí potřebné součinnosti. Násilnický projev poškozeného pak nepochybně pramenil z jeho osobní averze vůči obviněnému. S další nejasností, a to zda byl obviněný plně schopen vnímat v rozhodující zlomové chvíli co se děje a na to adekvátně reagovat se odvolací soud vypořádal toliko v obecné rovině s odkazem na lidskou zkušenost. Obhajoba má však zato, že vnímání obviněného mohlo být v předmětném okamžiku významně narušeno a obviněný mohl jednat jen pudově, aby odvrátil ohrožení své osoby. Skutečnost, že se oba soudy pečlivěji nezabývaly stavem vědomí obviněného a při hodnocení rozhodující fáze střetu vyšly pouze z obecné zkušenosti, obhajoba hodnotí jako závažnou vadu celého řízení.

Vedle výše uvedených neúplných skutkových zjištění dovolatel spatřuje další nedostatek v nesprávném posouzení celé věci podle hmotně právních ustanovení zákona, neboť soudy ze svých zjištění nevyvodily odpovídající právní závěry. Bylo totiž povinností obou soudů více se zabývat a zkoumat subjektivní pocity a chápání obviněného v okamžiku jednání a v té souvislosti přesně zjišťovat jeho záměr. Je nepochybné, že ze strany obviněného primárně vůbec nešlo o fyzický útok proti tělesné integritě poškozeného, ale toliko o obrannou reakci proti napadení jeho osoby. Toto základní zjištění, které mělo vzít v úvahu i intenzitu jednání poškozeného, se mělo stát východiskem pro posouzení celé věci podle příslušného ustanovení trestního zákona. Nalézací soud měl v prvé řadě řešit, zda jednání poškozeného nenaplnilo znaky trestného činu podle § 277 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak se domnívá obhajoba. Jednání obviněného pak mělo všechny znaky jednání v obraně. Takový závěr má zásadní význam pro právní posouzení věci. K naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 277 odst. 1 písm. a) tr. zák. je třeba úmyslné formy zavinění. Obhajoba tvrdí, že na straně obviněného kvalifikovaný úmysl urazit vyššího prokázán nebyl. Sama skutečnost, že fyzický útok započal poškozený a obviněný jen reagoval na pocity ohrožení vlastní osoby, zcela vylučuje, že by obviněný jednal byť v nepřímém úmyslu poškozeného urazit. Obviněný proto nemohl spáchat předmětný trestný čin, neboť úmyslně nenaplnil znak „urazil“, který je jedním ze znaků jeho základní skutkové podstaty. Podle názoru obhajoby nemůže být úmyslným násilím ve smyslu dané skutkové podstaty obrana proti trvajícímu fyzickému útoku, a to ani za předpokladu, že nebudou naplněny podmínky nutné obrany. Obviněný při odvracení jednání poškozeného nejednal v úmyslu mu způsobit zranění, potažmo těžkou újmu na zdraví. Nemůže být proto odpovědný ani za jiný úmyslný trestný čin.

Závěrem dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, případně zrušil též odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a dále postupoval podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný v dovolání uvádí jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266a násl. tr. ř.).

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě.

Jak vyplývá ze shora shrnutých námitek, podstata dovolání spočívá zejména na nesouhlasu obhajoby s nedostatečností procesu dokazování a následně s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně průběhu skutku a okolnostech významných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu, tzn. druhu zavinění a motivace. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.

Pokud dovolatel v závěru opravného prostředku namítá nesprávnost právního posouzení skutku, tak tuto nesprávnost podmiňuje právě stavem, kdy by skutkový stav byl zjištěn podle jeho představ, tedy kdyby byly odstraněny nedostatky ve skutkových zjištěních soudu v přecházejícím řízení. K takovému stavu pak namítá nenaplnění znaků subjektivní stránky trestného činu a tedy absenci trestní odpovědnosti. Tvrdí totiž, že z provedeného dokazování vyplynulo, že jednání obviněného bylo jednáním v obraně a z toho vyvozuje další souvislosti právě ohledně chybějícího obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu (úmyslu násilím urazit).

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Vydáno: 04. July 2002