JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 11 Tdo 1031/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 o dovolání obviněného R. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 5 To 117/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 6/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného R. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 50 T 6/2005, byl obviněný R. A. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podkladem pro to bylo zjištění, že dne 17. 3. 2004 kolem 11.15 hod. v H. – Š., na ul. H. M., v objektu zastavárny firmy M., s. r. o. , po předchozí vzájemné domluvě směřující k získání majetkového prospěchu a za vzájemné součinnosti i s V. K., který doposud není trestně stíhán, nejdříve V. K. uvnitř zastavárny fyzicky napadl údery pěstmi do obličeje pracovníka zastavárny L. M., srazil ho tím na podlahu, kde ho pak spoutal, přelepil mu ústa lepící páskou a přes hlavu mu natáhl igelitovou tašku, následně pak dovnitř objektu vnikl i obviněný P. S., který do té doby hlídal přede dveřmi a oba následně ze zastavárny odcizili finanční hotovost 36 500,- Kč, mobilní telefony různých značek a digitální fotoaparát, vše v hodnotě 89 300,- Kč, i šperky ze žlutého kovu v hodnotě 810 404,- Kč, vše ke škodě M., s. r. o., přičemž napadený L. M. utrpěl dvě tržné zhmožděné rány na čele a v týlní krajině, oděrky a zhmoždění obličeje i rukou s průměrnou dobou léčení v trvání 2 – 3 týdnů, načež oba místo činu opustili a nasedli do opodál stojícího vozidla, které řídil obviněný R. A., jenž také zajišťoval úspěšnost činu hlídáním zpovzdálí, a poté obviněný R. A. obviněného P. S. a V. K. odvezl vozidlem do P., a sám pak část odcizených telefonů prodal v zastavárně M. F. v P. – S. u obchodního centra A. a v zastavárně B. umístěné v Hotelu O. v P.

Odvolání obviněného R. A. bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že posuzovaný skutek vůbec nespáchal. Vytkl, že soudy při zjišťování skutkového stavu věci neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování, a to konkrétně o výslechy svědků J. P. a D. T., s odkazem, že tyto důkazy jsou nadbytečné, nevěrohodné a že byly navrženy až v odůvodnění odvolání. Tím porušily základní zásady trestního řízení, a to právo obviněného na obhajobu a právo na spravedlivý proces. V této souvislosti zdůraznil, že trestní řád neuvádí, v jaké fázi trestního řízení mohou být důkazy navrhovány, a proto nemusí být důkaz navržený až v odvolacím řízení již z tohoto důvodu nevěrohodný. Dále soudům vytkl nesprávné hodnocení některých důkazů, jmenovitě jeho vlastní výpovědi jako obviněného, svědecké výpovědi jeho družky a výpovědi spoluobviněného P. S.

Dále dovolatel namítl, že soudy skutek nesprávně právně posoudily jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. s přihlédnutím k § 41 odst. 1 tr. zák. Především namítl nesprávnost způsobu, jaký soudy použily k výpočtu celkové výše způsobené škody ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku způsobení značné škody ve smyslu ustanovení § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle názoru dovolatele výši škody na odcizených předmětech bylo třeba vyčíslit jako souhrn výkupních cen těchto předmětů, a nikoli podle jejich skutečné hodnoty. Soudy v tomto směru nesprávně vycházely ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce A. H. Poukázal na to, že smyslem vložení věci do zastavárny je získání finanční půjčky, po jejímž vrácení dostává zástavce zastavenou věc nazpátek. Pro účely stanovení škody v trestním řízení tak nelze vycházet z případného zisku poškozené společnosti (vlastníka zastavárny). Odcizené věci nenáležely do vlastnictví poškozené společnosti, ale do vlastnictví jednotlivých zástavců, kteří věci ohodnotili právě ve výši zástavní ceny.

V neposlední řadě dovolatel namítl, že soudy nesprávně dospěly k závěru, že se předmětného trestného činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, neboť nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy uvedená v § 41 odst. 1 tr. zák. V tomto kontextu dovolatel zdůraznil, že zákon neuvádí délku doby, která musí uplynout od posledního odsouzení obviněného, aby bylo možno skutek i po materiální stránce hodnotit za spáchaný zvláště nebezpečným recidivistou, avšak dobu šesti let, která uplynula od jeho posledního odsouzení, pokládá za dostatečně dlouhou pro to, aby nebyl posuzován jako zvláště nebezpečný recidivista. Soudy v rámci úvah o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy náležitě nevyhodnotily okolnosti, které podle nich odůvodňovaly takové posouzení skutku. V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Z obsahu vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolání obviněného pokládá za zjevně neopodstatněné. Obviněný se především domáhá odlišných skutkových zjištění ohledně své účasti na posuzovaném činu a teprve na změněném skutkovém podkladě pak jiného právního posouzení skutku. Pokud jde o námitku obviněného ohledně právního posouzení jeho jednání jako jednání zvláště nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák., tak soudy při použití této právní kvalifikace postupovaly zcela správně. Obviněný se v minulosti dopustil závažného trestného činu stejné povahy, přičemž se u něj vždy jednalo o organizovanou trestnou činnost. Posuzovaný trestný čin navíc spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění, kdy jsou na jeho chování kladeny zvýšené nároky. Proto závěr soudů o tom, že čin spáchal za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy lze pokládat za zcela opodstatněný a dovolání obviněného navrhla odmítnout s ohledem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud v souladu se svou ustálenou judikaturou (např. usnesení ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 595/2006, usnesení ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1029/2006) připomíná, že uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Z pohledu výše uvedeného je tedy třeba zdůraznit, že uplatněnému dovolacímu důvodu (ale ani jinému zákonem předvídanému důvodu dovolání) neodpovídají námitky dovolatele, podle nichž se posuzovaného trestného činu vůbec nedopustil, neboť soudy při závěru o jeho vině údajně nesprávně hodnotily některé provedené důkazy a pochybily, pokud ve věci neprovedly dokazování v rozsahu obviněným navrhovaném. Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný toliko zpochybňuje skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, aniž cokoli vytýká použité právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže. Takové námitky jsou irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. Pro úplnost lze však dodat, že z obsahu spisu vyplývá, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu a na jeho základě není sporu o pachatelství obviněného posuzovaným skutkem. Soudy se správně opřely především o přesvědčivou a neměnnou výpověď spoluobviněného P. S., jehož výpověď v podstatných bodech koresponduje i s ostatními provedenými důkazy. Nebylo možno přehlédnout ani obsah svědeckých výpovědí P. C., M. Š., T. L. a M. J. Hodnocení důkazů ze strany soudů se pohybovalo plně v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., soudy závěry o vině obviněného opřely o zákonným způsobem provedené důkazy, které pečlivě vyhodnotily tak, že jejich postupu rozhodně nelze vytýkat nelogičnost, jednostrannost, vnitřní rozpornost atd. Pokud jde o námitku vztahující se k postupu odvolacího soudu, jenž neprovedl obviněným navrhovaný výslech svědků J. P. a D. T., tak předně je třeba připomenout, že je oprávněním soudu stanovit rozsah a okruh prováděných důkazů a že soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům. Samozřejmě za předpokladu, že tento svůj postup náležitě vysvětlí, a to za situace, když dospěje k závěru, že v dosud vykonaném dokazování má dostatečný podklad pro svá skutková zjištění. V posuzované věci se postup soudů, a zvláště pak soudu odvolacího, od těchto zásad nijak neodchýlil (srov. str. 7 a 8 napadeného usnesení). Soudy tak své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného a neshledaly potřebným provádět dokazování další. Úvahy odvolacího soudu ohledně toho, že teprve v odvolání obviněný navrhl provedení nových důkazů, rozhodně nebyly založeny na odmítnutí těchto důkazů jen proto, že byly navrženy až ve stádiu odvolacího řízení, ale odvolací soud tuto skutečnost posuzoval v kontextu celé důkazní situace. Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na adresu obou soudů, přičemž v podrobnostech lze odkázat na velice pečlivé, logické a přesvědčivé odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo pouze výše uvedené námitky, bylo by nutno takové dovolání odmítnout postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než stanoví zákon.

Uplatněnému dovolacímu důvodu však odpovídají výhrady dovolatele, podle nichž nemohl být skutek právně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť jednak činem nebyla způsobena značná škoda, a jednak nebyly splněny materiální předpoklady pro posouzení jeho činu ve smyslu zvlášť nebezpečné recidivy. Obě tyto námitky však dovolací soud shledal zjevně neopodstatněnými.

Trestného činu loupeže se podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b tr. zák. dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu, přičemž značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč /§ 89 odst. 11 tr. zák./. Výše škody tak představuje zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Pro její zjištění je rozhodné ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., podle něhož se při stanovení výše škody především vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Jen nelze-li takto výši ceny zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav (srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, Tpjn 304/2005).

K výše uvedené dovolací námitce obviněného je v prvé řadě nutno poznamenat, že oba soudy v této věci dosud činné při stanovení celkové výše škody zcela správně vycházely z opatřených znaleckých posudků z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady (srov. str. 11 a násl. rozsudku krajského soudu, str. 9 usnesení vrchního soudu), na jejichž podkladě byla zjišťována skutečná hodnota zastavených věcí, které byly předmětem posuzovaného útoku. Je třeba připomenout, že stanovení výše škody je skutečností důležitou pro trestní řízení, k jejímuž objasnění je zpravidla potřeba jistých odborných znalostí. Její pouhé stanovení poškozeným (poškozenými), jak se toho obviněný v rámci dovolání fakticky domáhá, tak většinou nelze považovat za postačující (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1245/2003). Nejvyšší soud v postupu soudů při objasňování celkové výše způsobené škody neshledává důvodů k jakýmkoli výtkám. Soudy se při objasnění této otázky opíraly o závěry znaleckého zkoumání a plně v souladu s požadavky ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. vycházely z obvyklé prodejní ceny odcizených předmětů (zejména zlatých šperků) a nikoliv z prohlášení vlastníků těchto věcí o tom, že pro účely zajištění jejich dluhu mají hodnotu rovnající se peněžní částce, která jim byla jako půjčka poskytnuta (vyplacena). Podle opatřených znaleckých posudků tato hodnota představovala jen zlomek (zhruba polovinu) obvyklé prodejní ceny. Součástí spisu (Příloha č. 1 a 2) jsou „Smlouvy o zřízení zástavního práva k movité věci s poskytnutím finanční půjčky“, které zástavní věřitel (M., s. r. o. – dále též „zastavárna“) uzavřel s jednotlivými vlastníky těchto věcí, jejichž podstatou bylo poskytnutí peněžní částky jako půjčky zástavním věřitelem oproti odevzdání zastavené věci jejím vlastníkem (druhým účastníkem této smlouvy) k zajištění takto vzniklého dluhu s tím, že účastníci se shodli na tom, že „…má zastavená věc hodnotu …(uvedena vždy částka rovnající se výši poskytnuté půjčky)…“. Pro případ, že nedojde k zaplacení dluhu a jeho příslušenství, je součástí smlouvy též prohlášení vlastníka zastavené věci opravňující zastavárnu k jejímu prodeji za účelem uspokojení své pohledávky. Podle názoru Nejvyššího soudu ta skutečnost, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva její účastníci určili hodnotu (cenu) zastavené věci neznamená, že pro účely poskytnutí peněžní půjčky a zastavení movité věci účastníky dohodnutá cena současně představuje též cenu této věci podle hledisek uvedených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. pro zjišťování výše škody způsobené trestným činem. Z obsahu příslušných smluv je zcela evidentní, že pro určení hodnoty zastavených věcí se uplatnila odlišná kritéria než jejich skutečná hodnota, že hodnota zástavy byla „oceněna“ jen tak, aby se kryla s půjčenou peněžní částkou. Lze tak uzavřít, že pro stanovení výše škody na movitých věcech, které byly odevzdány jako předmět zástavy a které byly poté ze zastavárny odcizeny (např. pachatelem trestného činu loupeže) jsou rozhodující kritéria uvedená v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., a nikoliv cena věcí uvedená v zástavní smlouvě. Shodné závěry lze učinit i na základě příslušné občanskoprávní úpravy (např. ve smyslu ustanovení § 162 odst. 3 obč. zák. při ztrátě zástavy odpovídá zástavní věřitel za vzniklou škodu, a to podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu; srov. též § 443 obč. zák.). Na základě toho je zřejmé, že závěr soudů o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. skutkem, jenž byl popsán výše, je naprosto správný, neboť způsobená škoda výrazně (téměř dvojnásobně) přesahuje hranici škody značné.

Podanému dovolání nebylo možno přisvědčit ani v tvrzení, že pro údajnou absenci materiální podmínky vyplývající z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. nebylo možno na obviněného nahlížet jako na zvlášť nebezpečného recidivistu. Jelikož formální předpoklad posouzení činu podle ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě nebyl v podaném dovolání nijak namítán, tak lze jen konstatovat, že není sporu o tom, že obviněný R. A. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 1997, sp. zn. 32 T 16/96, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 3 To 98/97, pravomocně odsouzen pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. k pěti rokům odnětí svobody s výkonem ve věznici s ostrahou. Obviněný byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn dne 24. 11. 1998 usnesením Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. Pp 216/98, a to se stanovením zkušební doby v trvání sedmi roků (tj. do 24. 11. 2005). Nyní posuzovaného činu se obviněný dopustil v březnu 2004, tedy ještě ve zkušební době podmíněného propuštění. Pro právní kvalifikaci jednání pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. zákon též vyžaduje, aby ta okolnost, že pachatel znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ačkoliv byl již dříve pro takový zvláště závažný úmyslný trestný čin potrestán, pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Z obsahu spisu a z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se důsledně a pečlivě vypořádaly i s otázkou naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy (srov. např. str. 16 rozsudku soudu prvního stupně, str. 11 a 12 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje. Oba soudy především zdůraznily, že obviněný čin spáchal poté, co na něj bylo působeno několik let trvajícím přímým výkonem trestu odnětí svobody, činu se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění, spáchal jej v součinnosti s dalšími osobami, podle předem promýšleného plánu s prvky jisté organizovanosti, přičemž na provedení činu měl ve všech jeho etapách nezanedbatelný podíl. Jak v posuzované věci, tak i ve věci dřívějšího odsouzení se jednalo o spáchání kvalifikovaného trestného činu loupeže podle § 234 odst. 2 tr. zák. Pokud dovolatel poukázal na to, že se předchozího činu dopustil před delší dobou, tak je třeba zdůraznit, že délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). S přihlédnutím k těmto skutečnostem pak nelze soudům vytýkat, že čin obviněného posoudily, při nesporném splnění formálních předpokladů vyžadovaných ustanovením § 41 odst. 1 tr. zák., jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou i z hlediska naplnění materiální podmínky tohoto ustanovení, tj. že k opětovnému spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu obviněným došlo za okolností podstatně zvyšujících stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost.

Pokud obviněný namítal, že soudy dosud činné v jeho věci své závěry o naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy dostatečně neodůvodnily, tak je třeba připomenout, že podle ustanovení § 265b odst. 4 tr. ř. není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí, a tudíž nelze brát ani zřetel na dovolací argumentaci vztahující se k údajným nedostatkům odůvodnění napadených rozhodnutí.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. A. je zjevně neopodstatněné, a proto je ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík

Vydáno: 26. September 2006